Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Fenomenologie absurdity

Publikováno: Vesmír 80, 538, 2001/9

Říkává se, že čím více toho o světě víme, tím absurdnější se nám jeví. Zvláštní na této formulaci je, že mlčky vylučuje jiné čtení téže věty: Čím více toho o světě víme, tím absurdnější nám připadá to, co o něm víme. Skrývá se za tím starý předsudek: když něco víme, tak to přece víme, a pokud se svět podle toho nechová nebo kvůli tomu nedává smysl, tím hůře pro svět.

Takto formulováno to ale stále sugeruje, že absurdita, iracionalita, je jen na jedné, nebo na druhé straně. Myslím si, že je tomu jinak a že je to vlastně velmi prosté. Začnu příkladem. Délka úhlopříčky čtverce se stranou o délce jedna je iracionální, jenže u čtverce, jehož úhlopříčka má délku jedna, je iracionální jeho strana. Úsečky nejsou ani racionální, ani iracionální. Racionální, nebo iracionální je poměr těchto úseček, a je tomu tak bez ohledu na to, kterou úsečku vybereme jako referenční, jednotkovou. Řecká geometrie to dokázala pečlivě rozlišit: mluvila o úsečkách souměřitelných a nesouměřitelných, přičemž k vyjádření tohoto rozdílu nepotřebovala kupodivu vůbec hovořit o délkách úseček.

Řecký termín pro poměr byl logos, tedy stejné slovo, které znamená i slovo, řeč a mnoho dalšího. Eukleidés neříká, co to poměr je, ale jen to, že je to nějaký vztah (schésis), a pak definuje v jednotlivých případech, kdy jsou dva poměry stejné (ana logos). Cicero toto řecké slovo logos ve významu vztahu, poměru, přeložil do latiny jako ratio. Racionální je pak to, co je ve správných, patřičných poměrech, vztazích, iracionální to, co takové není. Řecký termín pro to, čemu říkáme iracionální, byl alogos. (Mimochodem: na tohle všechno se dávno zapomnělo, když se alogos překládalo ve středověku do dalších jazyků; vyložili si to jako něco, co nemá slovo, hlas, co neslyší, a tak se dodnes říká někdy v angličtině iracionálním číslům surds, tedy čísla hluchá.)

A to souvisí s další zvláštností, totiž se slovem absurdus – nelibý sluchu, nevhodný, nejapný, nesmyslný. Domnívám se, že zde vzorem mohlo být řecké alogos, mj. proto, že pokud je něco nelibozvučného, je to způsobeno tím, že jednotlivé tóny nejsou ve správných poměrech. Všimněte si znovu: není tomu tak, že by tyto jednotlivé tóny byly samy o sobě nelibozvučné; nelibozvučný je jejich vztah.

Podobně je tomu např. s otázkou, zda jsou přírodní zákony přesné, ale svět je nepřesný, nebo zda je svět přesný, ale zákony jsou nepřesné. Zkrátka dříve, než něco prohlásíme za nesmysl nebo absurditu, bychom si měli vždy položit otázku, zda nesmyslný či absurdní není náš vztah k tomu.

Stanislav Balko je, myslím, malířem absurdity. Jeho dílo je mnohovrstevnaté, plné rafinovaných náznaků a citací jiných malířů, přetváří podněty např. surrealizmu, manýrizmu, výtvarné grotesky a navazuje původním způsobem na tzv. novou figuraci. Je mnohovztahové. Není to však výpověď o absurdnosti světa ani o tom, že by naše poznání světa a vědění o něm bylo absurdní. Je to výpověď o našem vztahu ke světu. Absurdní není svět, ale náš vztah, poměr k němu.

Obrázky

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2001_V538-540.pdf (422 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky