Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Experiment s rozděláváním ohně

Publikováno: Vesmír 83, 344, 2004/6

V listopadu roku 2002 jsem se v Břeclavi zúčastnil konference „Rekonstrukce a experiment v archeologii“, která byla mimo jiné věnována popularizaci archeologie. Tam jsem se stal očitým svědkem pokusu J. J. Mareše a J. Waldhausera rozdělat oheň pomocí přeslenu, jenž byl dosud považován za přímý doklad textilní výroby v pravěku. Tento nevelký předmět, vyráběný z různých materiálů, sloužil jako setrvačník, který nasazen na dřevěné vřeteno umožňoval snazší navíjení spřádané nitě. Na konferenci byl však představen – nutno říci, že úspěšně – ještě v další, velmi originální souvislosti.

Autoři pokusu, fyzik a archeolog, se nechali inspirovat popisem a fotografickou dokumentací výstroje i výzbroje muže z alpského ledovce – Ötziho – v knize Konrada Spindlera (viz Vesmír 77, 573, 1998/10). Předpokládají, že se ve výbavě pravěkého muže vyskytovaly mimo jiné i přeslen, kožené řemínky a troud. Na základě těchto faktů připravili jednoduché zařízení, s jehož pomocí lze prokazatelně oheň připravit, a to v poměrně krátkém časovém úseku, dokonce kratším, než dovolují dosud známé a mnohokrát opakované pokusy rekonstruující rozdělávání ohně v pravěku. Celý proces je ale třeba doprovodit několika poznámkami:

Nejprve se musí znovu odpovědně posoudit inkriminované předměty nalezené v blízkosti těla ledovcové mumie, která byla objevena v Hauslabově sedle v Tyrolských Alpách. Údajný přeslen najdeme v publikaci K. Spindlera (ve vydání z r. 1998) na obrázku před s. 97 a komentovaný na s. 107. Z komentáře ovšem nevyplývá, že jde o přeslen. Popsán je zde jakýsi střapec s kamennou perlou, který podle nálezové situace nosil muž z ledovce někde vpředu na těle. Perla je vlastně zploštělý a zaoblený kamenný kotouček vyrobený z dolomitu. Měří v průměru něco přes 2 centimetry a jeho tloušťka nedosahuje 4 milimetrů. Uprostřed má otvor vyvrtaný patrně pazourkovým vrtáčkem. Otvorem je protažen úzký kožešinový řemínek, který je na několika místech spojen uzlíky a tvoří jakési očko. Tím je protaženo dalších 9 proužků kůže. Spindler interpretuje nález jako ozdobu, popř. jako předmět imaginárního významu. Uvažuje, že kožené řemínky mohly představovat i určitou zásobu zmíněného materiálu. Z tohoto hlediska se nezdá být dostatečně průkazné, že jde o přeslen, předmět je poněkud malý a také má menší hmotnost. Přijmout bezvýhradně lze pouze přítomnost kousků troudu v Ötziho výbavě.

Jednoduché zařízení, které J. J. Mareš s J. Waldhauserem navrhli a předvedli, je tedy nutno považovat spíše za vydedukované a hypotetické, což konečně oba ve svém příspěvku opakovaně zdůrazňují. Dedukci tohoto druhu lze pochopitelně ocenit, nesmíme ovšem pominout další možné postupy či další přírodní předměty, které teoreticky bylo možno k rozdělávání ohně používat.

Problematika experimentu v archeologii se začala zkoumat již na sklonku 19. století a v posledních 20 letech je v Evropě bezesporu velmi rozvinuta. Svědčí o tom jak nárůst příslušné literatury, tak evropská centra experimentální archeologie, která se zabývají více či méně seriózními přístupy k využití experimentu. Ty seriózní se opírají o zásady stanovené ve studiích J. Colese, 1) který popsal metody experimentu v archeologii a vytvořil určitý základní procedurální řád. Výsledkem je osm základních aspektů, které poskytují návod na provedení kvalitního vědeckého experimentu. 2) Část zásad byla v pokusu J. J. Mareše a J. Waldhausera zachována, např. použili dobově i lokálně odpovídající materiály, nepoužili moderní zkreslující metody či technologie ani neurychlili pracovní postup či průběh experimentu. Pokus ovšem odporuje Colesově zásadě použít metodu odpovídající pravěké skutečnosti. Pro podobu zařízení, které autoři použili, neexistuje žádný přímý archeologický doklad, přestože existují doklady výskytu jednotlivých komponent. Výsledná podoba aparátu na rozdělání ohně je tedy pouze hypotetická.

Jedním z prvních českých autorů, kteří se problematikou experimentu v archeologii zabývali podrobněji, byl Radomír Pleiner. Mimo jiné napsal: Zdařilý experiment sám o sobě nemůže být důkazem správnosti naší myšlenky. Nezdařilý experiment zase není dokladem, že skutečnost byla jiná. Výsledky a výkony, kterých pokusy dosáhneme, nemusí se plně krýt s výsledky a výkony lidí v pravěku ani v jiných dějinných obdobích, neboť – jsouce vyzbrojeni teoretickými znalostmi – postrádáme citelně jejich rutinu a zručnost, vypěstovanou celými generacemi. 3)

Autoři pokusu předvedli jednoduché a účelné zařízení, s jehož pomocí je možné rozdělat oheň ve velmi krátké době. Použili snadno dostupné přírodní materiály a přeslen, jehož výroba není náročná. Bylo by například možné použít hliněný přeslen i nevypálený, pouze dobře vysušený. Z tohoto hlediska byl příspěvek J. J. Mareše a J. Waldhausera na setkání v Břeclavi velmi inspirativní a dlužno říci i velmi efektní, oživující program konference. Bez dalších nezbytných důkazů zůstane ale tento pravěký „setrvačník“ asi i nadále pouze nepřímým dokladem výroby textilu v pravěku.

Poznámky

1) J. Coles: Archaeology by experiment, Hutchinson University, London 1973; Experimental archaeology, Academic Press, London, New York, Toronto, Sydney, San Francisco 1980
2) Velmi kriticky se k otázce experimentu v archeologii a jeho vědeckého charakteru vyjádřil z domácích autorů například Zdeněk Smetánka: Archeologie a experiment, Dějiny a současnost 22, 2–5, 2000/4.
3) R. Pleiner: Experiment v archeologii, Památky archeologické 52, 616–622, 1961

Diskuse

Žádné příspěvky