Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Evropský lingvo-areál?

(Ad J. Marvan, Eurovize očima češtiny, Vesmír 87, 198, 2008/3)
Publikováno: Vesmír 87, 349, 2008/6

O tom, že pomalu a jistě vzniká jakýsi „evropský lingvo-areál“, tedy volný jazykový svaz, není pochyb. Vzájemné ovlivňování sousedících jazyků probíhá tisíciletí (a mnohdy déle) a projevuje se často v nečekaných jazykových jevech. Na druhou stranu bychom toto těžko definovatelné sbližování neměli přeceňovat nebo mu dávat specifický „euro-nátěr“.

Autor zmiňuje jako důležitý jev (který však není společný celému euro-areálu) určitý člen. S trochou nadsázky bychom mohli říci, že určitý člen vzniká v jazycích nadužíváním ukazovacího zájmena v méně kultivované mluvě (tendence k tomu pozorujeme i v češtině) a že jazyky, které jej nepoužívají, se bez něho docela dobře obejdou. Není to však jev evropský, neboť určitý člen (nebo nadužívané ukazovací zájmeno) se objevuje porůznu v jazycích celého světa, od malajštiny po amharštinu a kolem dokola.

Společný slovník - jde jednak o slova prapříbuzná (nejen indoevropská, ale dokonce nostratická, pokud onu hypotézu uznáváme), jednak o slova převzatá odjinud. Takže nebuďme lítostiví, pokud někdo (ještě!) říká hotelu "viešbutis" nebo "viesnica", stejně to v globalizaci mezinárodní výraz převálcuje.

Zánik skloňování (otázkou je, zda jde o zjednodušení jazyka!) je na postupu, vidíme to na reklamních sloganech typu „šampony od Schwarzkopf“. Také euro-jev? Zde asi „bohužel“…

Mám velké pochybnosti o existenci východního „měkkostního“ areálu – nepozoruji žádnou zvláštní měkkost v japonštině a tichomořských jazycích, naopak měkkost pozoruji například v „západní“ keltské irštině.

Stupňování adjektiv lze stěží považovat za „evropský jev“. V zásadě jde o dvojí typ gradace a některý z nich lze najít leckdes jinde ve světě. Nejde tedy zřejmě o euro-unikát.

Konečně se dostáváme k tolikrát zmiňovanému balkánskému jazykovému svazu. Nikdo nepopírá viditelné podobnosti vzájemně málo příbuzných jazyků v používání postpozitivního určitého členu a v neužívání infinitivu. To je však jen povrchní pohled. Ve skutečnosti se výrazně liší používání příponového členu na jedné straně v albánštině a rumunštině a na straně druhé v bulharštině. V rumunštině je dokonce příponový člen skloňován! Albánština s rumunštinou má však i člen prepozitivní, na rozdíl od bulharštiny. Postpozitivní člen však znají i jazyky mimo Balkán – germánské skandinávské, dokonce i africká semitská amharština (a další).

Dalším jevem balkánského svazu je ústup infinitivu a jeho náhrada vedlejší větou. Také zde není jednota. Například v rumunštině přetrvává původní infinitiv ve významu podstatného jména slovesného (např. iubire, milovat), jinde je nově tvořen předložkovým spojením (a iubi), což se vzdáleně podobá anglickému to love. Náhrada infinitivu konjunktivní větou (v rumunštině) má obdobu v jižní italštině (zcela běžně!) i jinde. Ostatně vyjádření infinitivní vazby vedlejší větou („vidím tě psát“ proti „vidím tě, jak píšeš“) je běžné i v češtině.

V bulharštině je infinitiv nahrazován vazbou se spojkou „da“ (možeš da pišeš). Tady jde ovšem o jev obecně jihoslovanský, který přesahuje do srbštiny a chorvatštiny (tam je možná obojí vazba a proces je stále živý). Určité sblížení balkánských jazyků je tedy nepopiratelné. Ale jde převážně o jev povrchový a v detailech u jednotlivých jazyků odlišný.

Lubor Mojdl (redakčně kráceno)

Autorova odpověď:
Souhlasím, že Jakobsonova vize euro-asijského svazu z r. 1930 je přehnaná, nicméně signalizuje otázku jazykového svazu rusko-finicko-turkického.

Stupňování je jedním z důležitých eurokonstituentů tím, že trojčlenka positivus-comparativus-superlativus je dnes běžná nejen ve všech indoevropských jazycích Evropy (tento prajazykový jev sahá i do íránštiny, je znám i v perštině, a dokonce v středoasijské tádžičtině), ale i v baskičtině, stejně jako v laponštině, finštině či maďarštině a v řadě kavkazských jazyků (adygejštině, gruzínštině). Nejde tedy pouze o jakousi zesílenou vlastnost (adjektiva), ale o její důsledné gramatické vystižení.

O balkánském jazykovém svazu se moc zmiňovat nebudu, od Trubeckého objevu v r. 1929 bylo napsáno tolik knih s tolika detaily, že bez nich pracovat s tímto pojmem nemá smysl. V jednom však souhlasím: to, co je společné, je povrchnější (např. náhrada infinitivu), kdežto ona vlastní architektura (bulh. možeš da pišeš = řec. mporeis na ghrapheis) je podstatnější. Právě této vnitřní architektuře, jež je v každém jazyce jedinečná a neopakovatelná (což je důvod žádného z jazyků se nevzdávat), říkám endosféra (řec. endon uvnitř, ale i v mém srdci, u nás doma). Ta stojí v opozici k exosféře, tj. mimojazykové realitě. To „povrchní“ je nicméně společné a je také jazykové, spojuje naši endosféru s exosférou, a jmenuje se proto mezosféra. Stejně tak je společná trojčlenka u stupňování, ať je to new-newer-newest či nový-novější-nejnovější, novus-novior-novissimus či (fin.) uusi-undempi-uusin. Je tu tedy znamenitá souhra euro-areálového (společného) a vnitrojazykového, domácího (jedinečného), co máme jen u nás doma, v srdci (v češtině je to např. 3. stupeň marnosti, vanitiv, jako sebenovější, což nelze nikde opakovat, ani ve slovenštině). A to je podstata euro-areálu!

Určitost, označovaná členem, je vskutku jev široký (má ho severní ruština spolu s kontaktními místními jazyky turkickými, samozřejmě i další semitské jazyky jako maltština a arabština, třeba i aztéčtina v Mexiku). Poněkud mě udivuje, že skutečnost přítomnosti postpozitivního exponentu u adjektiva v etiopské amharštině (což není případ skandinávský) jste neuvedl do správného kontextu slovanského, srov. rus. dvojice živa - živaja (ta živá, dodnes platí např. pro srbskou dvojici živa - živā), přežívající dokonce v české opozici živa - živá (jež je nápadně podobná nejen srbštině, ale i lotyštině, srov. dzīva - dzīvā). Nejlépe zachovala (formálně i funkčně) tento (proto) baltoslovanský rys litevština. Zdá se ale, že to vše souvisí s praíránštinou, která má totéž a byla v kontaktu s baltoslovanštinou na počátku našeho věku v severním Černomoří (Skytové až do 10. až 11. století). I slovanský Bůh oproti litevskému dievas je původu íránského. To jen tak na okraj, abychom si všímali nejen cizího, ale i domácího.

Jiří Marvan (redakčně kráceno)

Soubory

článek v souboru pdf: 200806_V349-350.pdf (166 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky