Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Environmentální žal

Publikováno: Vesmír 93, 238, 2014/4
Rubrika: Eseje

Názor biologů

V lednovém čísle Vesmíru z roku 2012 zarámoval Jan Robovský recenzi na knihu Jane Goodallové, známé ochránkyně šimpanzů, zjištěním: „Není divu, že téměř pravidelně narážím na kolegy ,ochranáře‘ (nejčastěji v zoologických zahradách), kteří bývají ve svém snažení výrazně nalomení až rezignovaní.“1) Je to přesné pozorování a závorka naznačuje něco významného: čím konkrétnější je práce odborníka, čím těsnější je jeho kontakt s terénem, s živými bytostmi, tím skeptičtější a smutnější je jeho tón: „Také studie zaměřené na velikost populací běžných druhů [hmyzu – pozn. H. L.] přinášejí hrozivý obraz… Jde o obraz klinické smrti zbytků evropské přírody,“ konstatují jindy ve Vesmíru entomologové.2) Podobný názor můžeme slyšet od geobotaniků, ornitologů, pedologů.

Před deprimujícím dopadem informací o nepříznivém vývoji přírody jsou relativně chráněni badatelé, kteří data zahrnou do velkých zobecnění a zneškodní je v modelech, nejlépe v evolučních teoriích. Šťastně v nich mohou relativizovat, co katastrofisté označují jako ekologickou krizi. Ta má ve vidění makroekologů ambivalentní povahu, která je výsledkem nepředvídatelné složitosti přírodních i společenských procesů: „Každým kolapsem se otevírají nové možnosti, často dalekosáhlé.“3) Relativizaci umožňuje i nadhled spočívající v časovém odstupu, s nímž se dívají na svět evoluční teoretikové. Dokáží tak vyhovět intelektuálnímu imperativu pozdně moderní doby – „je-li to dobře, nebo špatně, závisí do značné míry na osobním vkusu“.4)

Zdá se však, že názory biologických teoretiků se v posledních letech či desetiletích vyvíjejí. Zejména v popularizačních publikacích se přibližují kritickému a skeptickému náhledu kolegů z terénu i postojům ochránců přírody: „Zarůstání a eutrofizace [stojatých vod – pozn. H. L.] jsou dnes globální a univerzální procesy, kterým se těžko čelí, ale to, že jsou ještě posilovány lidmi, kteří v krajině hospodaří, je trestuhodné,“ říká v rozhovoru pro časopis Ochrana přírody5) makroekolog David Storch. A tentýž autor jinde: „Nelze tedy vyloučit, že jakousi nejobecnější příčinou současného stavu světa je skutečnost, že právě narážíme na ekologické limity lidského fungování na Zemi.“6)

Na počátku devadesátých let hledal slavný zoolog a evoluční biolog Edward O. Wilson racionální řešení ekologické tísně: „Rozmanitost přírody může zachránit jen promyšlené spojení vědy, investic a politiky: věda ukáže cestu svými novými výzkumy, investice vytvoří stabilní trhy a politika bude podporovat soužití ekonomického růstu a ochrany přírody.“7) V roce 2006 v knize The Creation s podtitulem Výzva k záchraně života na Zemi8) vidí Wilson situaci „zbytku života“ na planetě a výhled zemských ekosystémů tak dramaticky, že jemu – ateistovi – nezbývá, než aby se obrátil s naléhavou výzvou k záchranné spolupráci na baptistického pastora.

Neméně slavný James Lovelock v roce 1979 v knize Gaia: nový pohled na život na Zemi sice nepochyboval, že ekologická rizika jsou vážná, psal však o „prudké citové ofenzivě radikálních ochránců životního prostředí“, o jejich „zuřivém přehánění“. A konejšivě dodal: „Je nepravděpodobné, že by se tak zkušený systém, jako je Gaia, nechal snadno narušit.“9) Po necelých třiceti letech je proměna Lovelockových názorů radikální. James Lovelock o ní píše sebekriticky, místy kajícnickým tónem, emotivně: „Hrozně jsem se mýlil. […] Současné důkazy, které pocházejí z pozorování na celém světě, hovoří o bezprostřední změně klimatu k teplotám, které by se daly lehce popsat jako peklo; takové smrtící vedro, že z miliard, které tu žijí dnes, zbude jen hrstka. Planetu jsme do tak strašného stavu přivedli my, a většinou svými přebujele liberálními úmysly. I teď, když už nám zvoní hrana, pořád mluvíme o trvale udržitelném rozvoji a obnovitelných zdrojích energie, jako kdyby tak chabé nabídky mohla Gaia přijmout jako vhodnou a dostupnou oběť.“10)

Hlubinná ekologie a thanatologie

Texty Wilsona a Lovelocka svědčí o nesnadném přerodu postojů významných autorů. Je na místě vysvětlit ho věkem a intelektuálním opotřebením, nebo je prostě důsledkem stupňující se ekologické tísně, kterou zkušení přírodovědci rozpoznávají v předstihu? Buď jak buď, navzdory odborné dikci některá místa v jejich knihách naléhavostí připomínají texty workshopů hlubinné ekologie, které byly v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století výrazem bezmocného zoufalství (despair) z utrpení zvířat a z vymírání biologických druhů.

Jakkoliv se dnes teoretičtí ekologové v rostoucí míře hlásí k ochraně přírody, takovou podobnost by popřeli. Metody hlubinné ekologie, rituály evolučního rozpomínání, které umožňují „uslyšet v sobě hlas plačící Země“, se jim mohou jevit jako sentimentální, nepoučené, banální, za hranicí dobrého vkusu a jistě jen módní.

Aspoň v tom posledním by se mýlili. Po třiceti letech, která uplynula od popularity hlubinné ekologie, se v odborné literatuře vynořuje sousloví „environmental grief“ – environmentální žal, zármutek, smutek. Těchto slov se neodvážili biologové, ještě ne. Do odborného diskurzu jej vnesli badatelé jiného vědního oboru – thanatologové; přesněji, nebály se ho thanatoložky ženy. Jistě byly smířeny s tím, že jejich texty nebudou otištěny v impaktovaných biologických časopisech.

Thanatologie se zabývá žalem jako přirozenou lidskou reakcí na ztrátu. Žal chápe v obecné rovině jako emoční strádání, které zažíváme, když někdo, koho milujeme, zemře. Environmentální žal je tedy podmíněn láskou k živým tvorům či ke krajině. Jako autorka pojmu „environmentální žal“ bývá citována Američanka Kriss A. Kevorkianová, výkonná ředitelka Centra pro vědomé umírání a strádání působící na Antioch University v Los Angeles. Fenoménem environmentálního žalu se zabývala jako reakcí na devastaci ekosystémů v důsledku lidské činnosti. Zkoumala například, jak členové Americké společnosti pro kytovce reagovali na zánik populace kosatky dravé v Pugetově zálivu.11)

Jiná thanatoložka, Marie Eatonová, píše o čtyřech dimenzích environmentálního žalu jako případu žalu osobního. V emoční dimenzi pociťuje jedinec bezmoc, hněv, vztek, v rovině kognitivní se uchyluje k popření reality („tomu nevěřím“), behaviorálně se environmentální žal projevuje ochromením a útěkem („nechci už nic vidět a slyšet“); čtvrtá dimenze žalu spočívá ve fyzických symptomech; typické jsou epizody pláče a únava. Psychologové Victor Pantesco a John Fraser u zkoumaných environmentalistů a ochranářů pozorovali charakteristický projev osobního žalu, akutní posttraumatickou stresovou poruchu.12)

Kriss A. Kevorkianová i Marie Eatonová se opakovaně vracejí k otázce, jak se stavět k environmentálnímu žalu studentů, o jehož existenci se prý každodenně přesvědčují. Jak se má učitel vyrovnat s truchlením vlastním a se smutkem svých žáků, aniž by se vytratila akademická dimenze a intelektuální hloubka? Jak se budou na tento způsob výuky dívat pedagogičtí kolegové? Jak má učitel reagovat na informace, z nichž je zřejmé, že řešení environmentální krize neexistuje?

Schopnost environmentálního zármutku můžeme psychologicky a sociologicky chápat jako výsledek spojení osobnostní senzitivity a interiorizace kulturní, sociální hodnoty přírody. Marie Eatonová vidí zdroj environmentálního žalu ještě jinak.13) Ve snaze vysvětlit jeho kořeny se odvolává na takzvanou biofilní hypotézu E. Wilsona o evolučním sepětí člověka s přírodou a jejími tvory. Autorka považuje za samozřejmé, že narušení této vazby přináší závažné emoční strádání.14) Je ostatně nutno přiznat, že k biofilnímu výkladu environmentálního žalu se nevědomky přiklonili právě hlubinní ekologové, když ve svých dílnách praktikovali „Shromáždění všech bytostí“, obsahující evoluční rozpomínání:

„Ponoř se se mnou hluboko, sestro velrybo, dokud ještě zbývá čas, do hlubin našeho mateřského oceánu, kde jsem kdysi plaval s žábrami a ploutvemi. Sůl z těchto pradávných moří ještě teče v mých slzách. Ale i těch slz je už dnes nějak málo. Zazpívej mi píseň… píseň na smutek, který je příliš těžký pro mé srdce, píseň na vztek, který je příliš prudký, než aby se prodral mým hrdlem.“15)

Žal nesmyslný, zaviněný, neuznaný

Ačkoliv thanatologové chápou environmentální žal jako případ žalu osobního, přece nacházejí zvláštní rysy, které jej mohou činit mimořádně naléhavým a intenzivním.

Rys první: Smrt v osobním životě je přirozená, většinou očekávatelná, neodvratná, počítáme s ní. Environmentální ztráta je proto tak trýznivá, že není nutná, že je nesmyslná. Zánik druhů je v rozporu s naší idealizovanou představou „věčné přírody“ naplněné smyslem.16) Pocit absurdity utrpení zažili milovníci přírody, kteří se dostavili k Mexickému zálivu po havárii ropné plošiny Deepwater Horizon v dubnu 2010. Demetria Martinezová se s dalšími dobrovolníky pokoušela čistit mořské živočichy, bojující o život pod vrstvou ropy. Snažila se pomoci mláděti mořské želvy: „Potom se stalo, čemu jsem se usilovně snažila vyhnout: plakala jsem. Žal se nedal unést, když jsem zírala na toho malého tvora, na tu zázračnou manifestaci božího stvoření.“17)

Rys druhý: Zatímco na smrti lidských bližních většinou nemáme vinu, environmentální ztráty můžeme vidět jako důsledek lidské aktivity, připusťme bezohlednosti. Zde nejsme nevinní. Někteří autoři míru zavinění nerozlišují; zobecněně soudí, že v naší civilizaci se na environmentálních ztrátách podílíme všichni. Z pocitu viny často pramení kajícnický, jindy mizantropní obsah některých projevů environmentálního žalu.18) Citujme tři čtvrtě století staré, podivuhodně anticipující verše Jakuba Demla:19)

Zhřešili jsme, ó Bože, před očima Tvýma,

že jsme Tě popírali,

podobni dětem, které tak lehce věří tomu,

co si nalhávají,

ani na minulost, ani na budoucnost jsme

nepamatovali


Otcům a svatým předkům svým jsme se posmívali,

nastavěli jsme tělocvičen a škol, ve kterých se

hlásalo,

že teprve my dovedeme myslit, jednat

a hospodařiti,

mezi polem a polem rozorali jsme meze,

předstírajíce,

že na nich roste bodláčí, trní a šípky, škodlivých

hmyzů prý ochrana

Jakub Deml: Zhřešili jsme…, 1938

Podstatná je třetí zvláštnost: environmentální žal je abnormální, vlastně deviantní. Proto ho, na rozdíl od žalu osobního, lidská společnost neakceptuje. Kevorkianová užívá pro tuto skutečnost pojem „disenfranchised grief“, volně česky snad nepochopený, neuznávaný či nedovolený žal. Ti nepočetní, kdož environmentální žal zažívají, nenacházejí soustrast, naopak bývají ostrakizováni.20) Ilustruje to ekoložka Phyllis Windleová,
když píše, jak pro svou prudkou citovou reakci
na zprávu o onemocnění a vymírání svídy květnaté (Cornus florida)21) hledala marně pochopení.22)

Přitom je podle thanatologů nezbytné zármutek sdílet. Zdravou odpovědí na žal je, že chce být vysloven. Bolest nesmí být popřena, v izolaci člověka paralyzuje, přináší hněv a vztek. Environmentální žal však nemá být tišen „injekcemi optimistického přesvědčování, ani za pomoci tzv. pozitivního myšlení“.23) Proti falešné naději je třeba připustit, že prohra je pravděpodobná, ba dokonce nevyhnutelná. Teprve pak se paradoxně otvírá šance na změnu.24)

Environmentální žal a „zelená únava“

V osmdesátých letech sdílely environmentální zármutek skupiny shodně smýšlejících a cítících hlubinných ekologů. Bylo kam se uchýlit. V rituálech „zoufalství a posilnění“ a při recitaci Robinsona Jefferse a Garyho Snydera bylo možné zármutek a pocit bezmoci konvertovat do obnovené motivace k aktivismu.

„Nejprve budeme spontánně promlouvat mezi sebou z perspektivy jiných forem života. Sdělíme si, proč jsme přišli na Shromáždění, a budeme moci vyjádřit svůj zmatek, smutek, zlost a strach. Později, po signálu bubnu, skupina pěti či šesti usedne doprostřed kruhu, aby přijala roli lidí a v mlčení naslouchala. […] A nakonec budeme mít možnost nabídnout lidem (a jako lidé přijmout) schopnosti, které jsou potřebné k zastavení ničení našeho světa.“25)

Dnes, kdy se poškozování přírody stupňuje, bychom mohli čekat zvýšený zájem o environmentální otázky, snahu o nápravu i zvýšení senzitivity pro přírodu. Prosté pozorování i výzkumy však dokládají naopak pokles zájmu veřejnosti, provázený a posilovaný nezájmem médií; mluví se o „zelené únavě“ (green fatigue).26) Čtyřiaosmdesátiletá Joanna Macyová, před lety vůdčí postava praxe hlubinné ekologie, je sice stále aktivní, popularita workshopů, které vedla s Johnem Seedem, však pohasla. Místo „dílen“ hlubinných ekologů, sdílejících environmentální žal, se utvářejí komunity pěstující osobnostní rozvoj a trénující „living lightly“. V propagačních textech Rainbow Family, patrně nejvýznamnější světové alternativní komunity, marně hledám slova zármutku nad zánikem přírodního světa. Ostatně se zdá, že ubylo i přímých terénních akcí na ochranu přírody, s nimiž bývaly rituály environmentálního žalu spojovány. Práce ekologických organizací se profesionalizuje, převažuje v ní úřednický a poradní charakter, k ochraně přírody se vztahuje jenom nepřímo.27)

Slovy thanatologů, environmentálně truchlící zůstává bez pochopení. Snad může číst jakousi rostoucí sympatii v textech přírodovědců, jak o nich byla řeč na začátku. Tam však, kde sdílení čeká především, u básníků a jiných umělců, najde neskrývaný environmentální žal vzácně,28) snad ve verších roztroušených v interních tiskovinách environmentálního hnutí. Dobré básně píši i akademičtí biologové; pokud však vůbec environmentální žal obsahují, pak v zašifrovaných metaforách. Který autor pozdně moderní doby se odváží silných, jednoznačných slov?29) Dá se odhadnout, že explicitně vyjádřený environmentální žal najdeme ještě tak nejspíš u lokálně zakotvených insitních tvůrců a u písničkářů.30) A ovšem ve verších starých senzitivů, kteří se ještě tolik nebáli banalit. Environmentální žal na ně dotíral už v krajině, která se nám dnes zpětně jeví jako ekologický ráj:


všecku panenskou půdu (patriarchové naši

pásli na ní stáda svá)

jak vepři jsme rozryli a rozvrtali,

aby ani ten motýl

nenašel nikde kvítečka, na kterém by se osvěžil

a odpočinul,

každý svůj krajíček chleba jsme čilským ledkem

a superfosfátem posypali,

každý ten balvan, který nám uchoval a přinášel

moudrost předků,

na stráních, v roklích a na pastvinách prachem

jsme rozstříleli,

z jeho velikosti, z jeho krásy a z jeho celku

tak jako z víry svých otců jidášské vklady bank

a demokratickým silnicím štěrku jsme nadělali –

Hořko je, ó Bože, našim duším.

Jakub Deml: Zhřešili jsme…, 1938

Poznámky

1) Robovský J.: Naděje pro zvířata a jejich prostředí, povedená a potřebná kniha. Vesmír 91, s. 54–55, 2012/1.

2) Čížek L., Beneš J., Konvička M., Fric Z.: Zpráva o stavu země: Odhmyzeno. Vesmír 88, s. 386–391, 2009/6.

3) Sádlo J. a Storch D. v úvodní kapitole knihy Pokorný P., Bárta M. (eds.): Něco překrásného se končí: kolapsy v přírodě a společnosti. Dokořán, Praha 2008, s. 11.

4) Storch D. v kapitole „Katastrofy v přírodě: statistika, dynamika a teorie“. Pokorný P., Bárta M. (eds.): Něco překrásného se končí: kolapsy v přírodě a společnosti. Dokořán, Praha 2008, s. 36.

5) Storch D. v rozhovoru pro časopis Ochrana přírody 5/2012, s. 32–33.

6) Storch D.: Hlad po fosforu. Respekt, 45/2012, s. 63–65.

7) Wilson E. O.: Rozmanitost života: umožní poznání zákonů biodiverzity její záchranu? Lidové noviny, Praha 1995, s. 345 (orig. The Diversity of Life, 1992).

8) Wilson E. O.: The Creation: An Appeal to Save Life on Earth. W. W. Norton, New York – London 2007.

9) Lovelock J. E.: Gaia: nový pohled na život na zemi. Tulčík, Abies 2001 (orig. Gaia: A New Look at Life on Earth, 1979), s. 131, 148.

10) Lovelock J. E.: Gaia vrací úder: proč se Země brání a jak ještě můžeme zachránit lidstvo, Academia, Praha 2008, s. 172–173 (orig. The Revenge of Gaia: Why the Earth is Fighting Back and How We Can Still Save Humanity, 2006).

11) Kevorkian K.: Environmental Grief: Hope and Healing. Ph.D. diss., Union Institute and University, Cincinnati, Ohio 2004.

12) Pantesco V., Fraser J.: Sustaining the Conservationist. Přednáška na Annual conference of the American Psychological Association, Boston, červen 2006.

13) Eaton M.: Environmental Trauma and Grief. Esej pro Curriculum for the Bioregion, 2012.

14) Tuto interpretaci ovšem zpochybňuje fakt, že environmentální žal je fenomén vzácný, sociálně nesdílený, jak o tom pojednám dál.

15) Macy J.: Bestiář. In: Seed J. a kol.: Myslet jako hora: shromáždění všech bytostí. Nadácia Zelená nádej, Prešov 1993, s. 80.

16) Nedostižně je představa věčné přírody vyjádřena v závěru Písně o zemi Gustava Mahlera s opakujícím se motivem „ewig, ewig…“ („věčně, věčně…“).

17) Martinez D.: Environmental Grief so Great. National Catholic Reporter, 6. 7. 2010.

18) „Jenom zas a zas zdvihni své důtky, ó Bože, a šlehej!“ svolává na národ trest v roce 1938 (!) Jakub Deml v citované básni.

19) Deml J.: Zhřešili jsme... Zakletí slov II. BB/art, Praha 2006, s. 110–113. Báseň poprvé vyšla v časopise Obnova 29. 10. 1938.

20) Je nápadné, že žal nad uhynulým psem se postupem času stává žalem respektovaným.

21) Jde o závažné houbové onemocnění (antraknóza). Ve Spojených státech postihuje oblíbené okrasné bíle kvetoucí stromy.

22) Windle P.: The Ecology of Grief. BioScience, č. 42, 1992, s. 363–366.

23) Eaton M.: Environmental Trauma and Grief. Esej pro Curriculum for the Bioregion, 2012, s. 9.

24) Jensen R.: Hope is for the Lazy: The Challenge of Our Dead World. Counterpunch, 8. 7. 2012. Filozoficky tuto myšlenku rozpracoval Roger Scruton v knize The Uses of Pessimism: And the Danger of False Hope. Atlantic Books, London 2010.

25) Seed J. a kol.: Myslet jako hora: shromáždění všech bytostí. Nadácia Zelená nádej, Prešov 1993, s. 88.

26) Podle pravidelné mezinárodní sondy organizace GlobeScan je aktuální zájem o environmentální otázky dokonce nejnižší od roku 1992, kdy šetření začala.

27) Binka B.: Zelený extrémismus: ideje a mentalita českých environmentálních hnutí. Masarykova univerzita, Brno 2010.

28) Odhad sdílený bohemistou Martinem Tomáškem. Potvrzení této hypotézy bychom mohli hledat v nově se rodící disciplíně literární vědy – ekokritice, kterou do českého akademického prostředí vnáší Petr Kopecký například v knize o R. Jeffersovi a J. Steinbeckovi (Robinson Jeffers a John Steinbeck: Vzdálení a blízcí. Host, Brno 2012). Oba literární badatelé, zabývající se vztahem literární tvorby k přírodě, působí na Filozofické fakultě Ostravské univerzity.

29) Ještě intenzivnější plachost vůči projevům zármutku nad mizejícím světem přírody panuje ve výtvarném umění. Pozoruhodnou výjimku představuje Zdeněk Daněk, který se nerozpakuje vyjádřit environmentální žal na hyperrealistických plátnech.

30) Petr Salamon se v bakalářské práci Reflexe konfliktu přírody a civilizace v české druhé kultuře 1969–1989, obhájené v roce 2011 na katedře environmentálních studií Masarykovy univerzity, zabýval výskytem environmentálních témat v hudební větvi alternativního umění v letech 1969–1989. Z 2267 prozkoumaných textů našel environmentální motivy v 86, jako „environmentální“ označuje pouhých 24 textů. Dá se odhadnout, že tento podíl se dodneška nezvýšil.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201404_238-241.pdf (221 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky