Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 9
Vesmír č. 9
Toto číslo vychází
1. 9. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Zářijové číslo Vesmíru
reklama

Energetická bezpečnost České republiky

Rizika a výhledy

Publikováno: Vesmír 87, 582, 2008/9

 

Energie a civilizace

Pravděpodobně hlavní příčinou vzniku současné rozvinuté společnosti (včetně vysokého stavu globální populace) byl objev využívání fosilních zdrojů energie. Historické a archeo logické analýzy příčin vzestupů a pádů předešlých civilizací bývají stále častěji dávány do energetických souvislostí, a to zejména v souvislosti s primární produkcí a energetickou návratností – tím, co dané území je schopno poskytnout a jak pracně jsme schopni tento potenciál využít, tedy zejména poměrem investované a získané energie. Pokud bychom chtěli otázku kolapsů civilizací zúžit na dvě základní příčiny, šlo by o souběh poklesu primární produktivity a environmentálních změn. Historické analýzy rovněž ukazují, že bohatnoucí společnosti s pluralitními a liberálními rysy (střední Evropa po roce 1250, Holandsko v 16. století, Anglie koncem 18. století, USA koncem 19. století aj.) se rozvíjejí v obdobích energetického dostatku a podléhají vnitřním krizím, občanským válkám a invazím v obdobích energetického nedostatku.

 

Tento stručný úvod je nezbytný, abychom si uvědomili, že prakticky každý proces v současné společnosti – včetně dalšího rozvoje demokracie, občanských práv i kulturního dění – je na té nejzákladnější úrovni spjat s toky energie.

Příklady: 40 % světové produkce potravin (a tím i zhruba 40 % světové populace) závisí na umělých hnojivech, která se vyrábějí energeticky náročnou syntézou vodíku a dusíku na amoniak. Dostupnost a cena energie se tak v nejchudších státech stává hranicí mezi jídlem a hladomorem se všemi důsledky, jako jsou například uprchlíci.

Jiný příklad: Ministerstvo kultury obhospodařuje velký počet starších a rozsáhlejších budov, například divadel a muzeí. Při zvýšení cen tepla o 50 % bude ještě mít na jejich provoz, ale již mnohem méně na podporu kulturních akcí.

 

Energetika jako státní služba

Vstup do EU a globalizované toky financí do značné míry oslabily některé tradiční role státu, ale obyvatelé přesto očekávají, že jim stát za běžné i krizové situace zajistí základní podmínky k životu. Tato činnost se v terminologii EU nazývá „státní služba“ a rozumí se jí zejména zajištění občanských svobod, bezpečnosti a právního prostředí, vody, energie a potravin.

 

Státní služby jsou nepřenositelné na EU či jiný stát a je za ně odpovědná místní vláda, která je vykonává buď prostřednictvím státní správy, nebo pověřených soukromých firem. To ji však nezbavuje odpovědnosti za adekvátní průběh státní služby. V případě energetiky to znamená zejména schopnost státu postarat se o své občany v dobách krize a ponechat si nástroje, s jejichž pomocí je stát schopen energetiku aktivně ovlivňovat, aby například nedocházelo k neúnosným cenovým výkyvům. Stát je schopen vykonávat státní službu jenom za předpokladu, že si v rukou ponechá rozhodující pravomoci – v Rusku to je například 51% účast, ale i tak liberální státy jako USA se účinně brání přebírání strategických odvětví cizími firmami.

 

Existuje společná energetická politika EU?

Hlavním dokumentem je Evropská energetická strategie,1 která sice navrhuje společné kroky a cíle, ale jednotlivým státům nic negarantuje. Rozvoj energetického mixu je naopak ponechán na odpovědnosti jednotlivých států. Podobně neprobíhají žádná závazná jednání EU například o dodávkách plynu či ropy do zemí EU, ale iniciativa je ponechána na členských státech. Výsledek je ten, že v soupeřivém prostředí se jednotlivé země snaží dosáhnout relativních výhod vůči ostatním státům EU, tím posilují producenty a de facto prostřednictvím státního egoizmu fungují proti myšlence unie. Liberalizace trhu s energiemi ve skutečnosti povzbuzuje státy s nadbytkem prostředků, tedy zejména Rusko a země OPEC, k nákupu dalších evropských energetických akvizicí.

 

Společná evropská politika má sice rysy nástroje, který vyžaduje zvýšit množství obnovitelných zdrojů a snížit emise, ale z hlediska národní bezpečnosti téměř nic nezajišťuje. Přesto se dají v krátkodobém měřítku očekávat důležité rozhovory o modernizaci a dobudování evropské přenosové soustavy a v delších časových měřítkách o společných energetických programech, jakým je například projekt „DESERTEC“, v němž jde o využití sluneční energie (prostřednictvím parních turbín nikoliv fotovoltaiky) v pouštních oblastech severní Afriky. Elektrické energetické potřeby celé EU by pokrylo území o ploše 200 čtverečních kilometrů (13 km2 by stačilo pro ČR). 2) V tom případě by ČR byla zásobována nejspíš východní trasou přes Egypt, Izrael, Sýrii a Turecko, což je z bezpečnostního hlediska sice zatím vyloučeno, ale vyplývá z toho, se kterými zeměmi je nutné dlouhodobě rozvíjet nadstandardní diplomatické kontakty.

 

Přírodní rizika

Z hlediska energetiky je hlavním klimatickým trendem snižování srážek o 10–40 % ve středozemní části Evropy a zvyšování srážek ve vyšších klimatických šířkách. Znamená to, že rozvoj zemědělství, sektorů průmyslu náročných na vodu či francouzských jaderných elektráren (a dalších včetně našich), které vodu potřebují k chlazení, začíná v některých oblastech narážet na limity dané dosažitelností vodních zdrojů.

 

Klimatická prognóza je sice nejistá, ale rýsuje se reálné nebezpečí ročních až tříletých suchých období, což i v samotné Evropě s potravinovými přebytky může způsobit napjatou, byť ne kritickou potravinovou situaci a rychlé přehodnocování podílu biomasy a agropaliv. Analýza klimatických situací posledních 500 let ukazuje, že ani v Evropě není klima všude stejné, takže neexistuje jev celoevropského sucha či celoevropských povodní apod. Znamená to, že při jednoduché vzájemné pomoci členských států EU se dají historicky běžné potravinové krize překonat, ale za cenu snížené produkce zemědělské biomasy.

Teplejší klima znamená větší četnost větrných bouří a dalších extrémů (polomů, vlhkého sněhu), které ohrožují například přenosovou soustavu. Při opravách a rekonstrukci přenosové sítě a dalších infrastruktur je zapotřebí s tímto vývojem počítat.

Z globálního hlediska a měřítka dalších 50 let se za velký problém nepovažuje přírodní růskatastrofa typu dopadu meteoritu či obrovského sopečného výbuchu, ale existuje zhruba 30% pravděpodobnost infekční pandemie a zhruba 20% pravděpodobnost vypuknutí velkého („megawar“) válečného konfliktu. Klimatické změny ohrozí středoevropský prostor spíš sekundárními důsledky, jako jsou uprchlíci či změněné toky zboží a financí z klimaticky citlivých oblastí (z Číny, jižní části Ruska a jeho bývalých satelitních států, ze severní Afriky), než samotným zvýšením teploty.

Klimatické a energetické výhody středoevropského prostoru: Ve srovnání se zbytkem světa má střední a západní Evropa i přes veškeré očekávané problémy jednu z nejlepších klimatických a energetických prognóz. Zatímco v první etapě globalizace proudily investice do míst s lacinou pracovní silou, v budoucnu lze očekávat investice do předpověditelných a stabilních oblastí s dostatkem vody a energie.

 

Externí rizika

Jsou dvojího druhu, označme je jako zdroje a procesy. Jde jak o množství a dostupnost primárních energetických zdrojů, tak o procesy, které mohou toky těchto zdrojů do EU a Evropy ohrozit. Na českou energetiku mají nejvýraznější vliv tyto externí faktory:

 

I: Cena ropy (a návazně i zemního plynu, jehož cena je asi z 80 % cenou ropy určována). V českém prostředí se zprávy o rostoucí ceně ropy nejčastěji promítají do otázky: „Kolik zaplatíme u pumpy za benzin?“ Mnohem důležitější je ale dopad na celkovou platební bilanci ČR. Například v roce 1999 stály ropa a plyn pro ČR zhruba 41 miliard korun; v roce 2007 jsme za obdobný objem ropy a plynu zaplatili 152 miliard korun. Nebýt zahraničních investic a solidního růstu vývozu, měla by naše země výrazný deficit obchodní bilance.

Pokud by mělo dojít k evropské či globální ekonomické stagnaci, budeme při vyšších cenách paliv a zvyšujících se nákladech na stárnoucí populaci pravděpodobně vyvážet méně strojírenských výrobků (nepůjde-li o nové úsporné technologie a automobily), ale měl by růst export potravin či výroba obnovitelných energetických zdrojů a technologií. Součástí budoucí energetické strategie by měla být i důslednější ochrana zemědělského půdního fondu.

II. Proměna ruské energetické koncepce od roku 2000, spočívající na třech pilířích:

 

  • Zcela otevřené chápání energetiky jako klíčového nástroje zahraniční politiky (oficiální vládní strategie) a návratu Ruska mezi velmoci.

     

     

  • Odstranění závislosti na tranzitních zemích (především Ukrajině, Bělorusku) přímým vývozem ropy přes nové přístavy (Primorsk, Novorossijsk) a plynu přes podmořské plynovody (Nord Stream, South Stream). Ropovod Družba již dále nemá být opravován, takže v měřítku 5–10 let bude asi nutné dovážet ropu jinými trasami.

     

     

  • Vstup na nové trhy v klíčových zemích světa (USA, Číně, Japonsku, Indii; sekundárně i Velké Británii či Jižní Koreji) spojený s tím, že tradiční zdroje ropy (Povolží, Ural, západní Sibiř), napájející i „naši“ Družbu, postupně nahradí nová naleziště na východě Sibiře, Dálném severu a Dálném východě. Obdobně ve střednědobém horizontu klesne význam tradičních nalezišť plynu (Urengoj, Jamburg) a hlavní část produkce pravděpodobně pokryjí nová naleziště: Jamal, Štokman a Sachalin.

     

     

  • Odchod Německa od jaderné energetiky do roku 2021. Jakkoli jde o téma politicky citlivé, je pravděpodobné, že Německo nebude schopno adekvátně nahradit odstavené kapacity, vyrábějící nyní 23 % elektřiny; jde cestou výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů a dovozem zpočátku z Francie, později po očekávané výstavbě jaderných elektráren možná z Ukrajiny či Ruska.

     

    III. Zdražování uhlí. Energetické zdroje určené na výrobu elektřiny a tepla jsou do určité míry navzájem zaměnitelné, což způsobuje pozvolné i skokové vyrovnávání cen plynu, uhlí a biomasy s cenou ropy. Ve světě (v Jihoafrické unii, Austrálii) existují obrovské disponibilní zásoby uhlí, jehož cena v Hamburku je srovnatelná se současnou cenou polského uhlí. Doprava mezi Hamburkem a českou elektrárnou však zdražuje ceny zhruba o 50 % a naráží na úzká místa jak v zámořské lodní dopravě, tak v evropské železniční síti. Pokud je zájem o toto uhlí malý, dopravní kapacity stačí; pokud roste, na burze se (podobně jako u ropy) začne výrazně obchodovat s lodními kapacitami, které mohou být za poměrně vysoké ceny zamluveny na dva až tři roky dopředu. Při diverzifikovaném železničním dovozu z více směrů (na Ukrajinu z východu, do Polska ze severovýchodu, do Německa ze zámoří) je možné dovézt nejméně 10 milionů tun černého uhlí. Nejistota obchodu s uhlím, které má být zatíženo nejvyššími emisními povolenkami, závisí na budoucí evropské strategii boje s klimatickými změnami.

    IV. Nároky na přenosovou soustavu. Historicky je evropská přenosová soustava konstruována pro specifické potřeby daného státu či regionu s možnostmi vývozů a dovozů stabilizačních toků elektřiny. Podobně jako se během posledních patnácti let změnila kamionová doprava, liberalizace obchodu s elektřinou a zavádění nových exportních vztahů i méně stabilních zdrojů (větrné energie) zásadně změnily nároky na přenosovou soustavu. Tento proces je analogický budování evropské dálniční sítě, kdy dálnice i elektrická vedení mají svou určitou propustnost danou fyzikálními parametry. Ať již bude budoucnost evropské energetiky plynová, jaderná či v obnovitelných zdrojích, bude to znamenat investice do evropsky integrované přenosové soustavy. Jakékoliv významnější změny přenosové soustavy je však možné realizovat v měřítku nejméně deseti let.

     

    Interní rizika
    Některá interní rizika již vyplývají z předcházejícího výčtu externích faktorů. Pokusme se stručně definovat některé možné základní scénáře:

     

    1. Růstový scénář. Většina ekonomů počítá s růstem HDP v rozmezí 2–4 % ročně, což znamená i při veškerých úsporách růst energetické spotřeby o nejméně 1,5 %. Během dalších dvaceti let bychom tak potřebovali nejméně o 20–25 % více energií, a to v prostředí snižujících se zásob ropy a uhlí.

    2. Stagnační scénář. Zdražení cen energií musí vzhledem k obrovské spotřebě energie v zemědělství i těžbě a zpracování nerostných surovin zvýšit ceny potravin i ceny většiny kovů a surovin. Dražší energie rovněž znamená dražší vodu. Vyšší cenová hladina prakticky všech základních vstupů – od železa po uhlí přes ropu až po obilí – povede k postupnému několikaprocentnímu růstu cen, který bude mít kumulativní charakter a projeví se až s určitým zpožděním jako „tichá vlna“ rostoucí inflace a zvýšení většiny mandatorních výdajů domácností a firem. Za této situace začnou nejprve krachovat firmy na zbytné „luxusní zboží“, jako jsou výrobci náročných automobilů či cestovní kanceláře. To dále oslabí ekonomiku, kde se zároveň bude zvětšovat skupina lidí s nízkými příjmy. Výsledkem bude neklidná, výbušná situace se stávkami a blokádami. Následkem inflace dojde k rozkolísání burzy, pádu cen některých nemovitostí a znehodnocení úspor i penzijních fondů. Rozbuškou sociálních nepokojů a násilí může být v podmínkách ČR zejména:

     

    • Zvýšení cen pohonných hmot s následujícími blokádami dopravců. Zde je nutné rozlišovat právo na stávku od blokád, které například brání rozvozu potravin a mohou vést k výbuchům násilí.

       

       

    • Zavedením aukčních nákupů hnědého uhlí dojde k jeho prodeji pro energetické účely, a tím k ohrožení provozu tepláren a individuálních domácností.

     

    3. Krizové scénáře. Základem všech krizových scénářů je udržet v chodu kritické infrastruktury, definované v připravované novele Zákona č. 240/2000 Sb., §2, odst. b, jako výrobní i nevýrobní systémy a služby, jejichž narušení by mělo závažný dopad na bezpečnost státu, ekonomiku, veřejnou správu, zabezpečení základních životních potřeb obyvatelstva nebo plnění mezinárodních závazků. Při stanovování rozsahu kritické infrastruktury je nutno vycházet ze stanovení minimální přiměřené dodávky energií, tedy stavu, kdy společnost je ještě schopna fungovat. Krizové scénáře můžeme uchopit na dvou navzájem provázaných úrovních – první je podle míst (krajů, regionů, osad), druhá podle energetických zdrojů.

    Lokální úroveň: Rakouská bezpečnostní strategie počítá se vznikem regionů, které jsou například za válečného stavu schopny dlouhodobě fungovat z místních energetických zdrojů, jako je vodní a solární energie. Při této strategii se země rozpadá do sítě víceméně nezávislých energetických ostrovů. V historicky centralizovaných podmínkách ČR by jako nezávislé ostrovy fungovaly jen některé venkovské osady. Nejhorší situace je v Praze a většině velkých měst, která jsou závislá na vzdálených zdrojích a jejichž energetická infrastruktura může být překvapivě snadno narušena jak přírodní katastrofou, tak teroristickým zásahem. Zde je doporučení naprosto jednoznačné – jednotlivá města a kraje by měly definovat minimální přiměřené dodávky energií a na tomto základě určit kritickou infrastrukturu. Tato analýza jim ukáže slabá místa a rizika energetické sítě.

     

    Krize způsobené nedostatkem energetických zdrojů
    • Elektřina. Nejjednodušším a téměř permanentně přítomným rizikem je nebezpečí kolapsu přenosové soustavy, které vyústí ve velký blackout. Řešení na straně vlády spočívá v dlouhodobém posilování a zabezpečování přenosové soustavy. Řešení na straně obyvatelstva a firem spočívá v paralelním vývoji jednoduchých úkonů, které pomáhají přežít první dny – je to například možnost ručního čerpání vody z náhradních zdrojů, ručního otevírání dveří a oken, náhradního výběru peněz či rychlého odprodeje potravin z mrazicích boxů. Při blackoutu nefunguje televize, většina rádií a dalších médií či telefonů, čerpání vody, výtahy, metro, bankovní služby.

       

       

    • Plyn. Zásoby plynu z Ruska máme smluvně zajištěny do roku 2035, ale vláda ČR má jen velmi omezené možnosti rozhodovat a informovat se o stavu plynovodů a podzemních zásobníků plynu (vlastněných firmou RWE -Transgas), které mají zásoby v měřítku zhruba 90 dní české spotřeby. Nevyjasněným aspektem této situace by bylo, zda by firma při evropské zásobovací krizi ze zásobníků na českém území přednostně zásobovala ČR, nebo (podle nějakého firemního či ekonomického klíče) další státy. Asi 20 % zemního plynu dostáváme z Norska, ale jde o „virtuální plyn“, se kterým se pouze obchoduje. Ve skutečnosti 100 % spotřebovaného plynu pochází z Ruska. Norský plyn není zatím možné kvůli technickým parametrům plynovodu do ČR vůbec přivést, a navíc má poněkud odlišné složení, které omezuje jeho využití. Přerušit dodávky plynu i na několik dnů je možné při poruše plynovodu, ale pro ten případ existují náhradní zdroje v podzemních zásobnících. Vzhledem k vzájemným ekonomickým závislostem mezi výrobcem a odběratelem se sice zvažuje, ale příliš neočekává možnost, že by byly přerušeny ruské dodávky do ČR. Celková situace je spíše příznivá. Očekáváme, že plyn zůstane v energetickém mixu dalších několik desetiletí, ale že ceny ropy jej se všemi sociálními a ekonomickými dopady mohou neúnosně prodražit. Pro ČR je důležité, aby si udržela roli tranzitní země, která zvyšuje svou bezpečnost i mezinárodní prestiž.

       

       

    • Ropa. Zdánlivý či reálný nedostatek ropy působí jako iniciátor cenové kolísavosti dalších energetických zdrojů. Zatímco svět má při současné úrovni spotřeby ropu na 40–60 let (a možná i více), Rusko, které stav svých ropných zásob tají, má ropu pravděpodobně jen na 20 let. Znamená to, že během nejpozději 10 let se můžeme dostávat do vážných problémů s dodávkami ruské ropy. Rusko navíc několikrát veřejně deklarovalo odklon od ropovodů včetně ropovodu Družba a důraz na tankery. Ropa není dlouhodobě smluvně zajištěna. Za této situace jsme spíš ve vleku globální ropné situace, na kterou musíme reagovat sledováním celkové situace, dobrými diplomatickými vztahy s více producenty, rozšířením strategických zásob a programem úspor či biopaliv dalších generací.

       

       

    • Uhlí. Je to jediné fosilní palivo, které máme, takže racionální hospodaření s jeho zásobami je jednou z hlavních podmínek energetické bezpečnosti státu, a to i při zatížení jeho těžby očekávanými emisními povolenkami. Bezpečnostní hledisko a ekonomické hledisko využívání tuzemských zásob zejména hnědého uhlí jsou v ostrém rozporu. Protože elektřinu z hnědého uhlí vyrábíme se zhruba 60% průměrnými náklady EU a protože k emisním platbám má dojít až v roce 2012, vyplácí se současná neúměrně vysoká těžba (48 milionů tun v roce 2007) a export elektřiny, který dosahuje přibližného ekvivalentu 20 milionů tun hnědého uhlí ročně. Další očekávaný vývoj je takový, že při tomto tempu dotěžování uhelných zásob se rychle přiblížíme limitům a uhelné společnosti zesílí tlak na jejich prolomení. Z bezpečnostního hlediska je naopak žádoucí stabilní, menší těžba s dlouhodobou perspektivou domácího stabilního energetického zdroje.

       

       

    • Obnovitelné energetické zdroje a úspory. Představují velice vítaný vklad k energetické bezpečnosti státu, a to v potenciálním měřítku nejméně kolem 10 % spotřebovaných energií během příštích deseti let, ale je nutné diskutovat program úspor a subvencí. Některé klady (například při zateplování budov) jsou jednoznačné, ale jiné programy (například biopaliva) jsou rychle modifikovány, protože se dostávají do rozporu s potravinovou bezpečností nebo mají jiné vedlejší dopady.

       

       

    • Jaderná energetika. Společně s uhlím představuje jediný důležitý tuzemský zdroj energie. Navíc je bezemisní. Její bezpečnostní rizika jsou dobře známa – možnost havárie, teroristického útoku či dlouhodobého odstavení. Z uvedeného přehledu však vyplývá, že vstupujeme do období, kdy každý energetický zdroj má svá závažná rizika. Chybí nástroj jak kvantitativně porovnat například rizika plynoucí z mezinárodního obchodu s ropou s riziky jaderné energetiky. Domníváme se, že jsou pravděpodobně na stejné úrovni nebo je obchod s ropou z hlediska například počtu obětí v různých válkách a konfliktech, ekologických škod a ekonomických otřesů ještě větší. Další rozvoj jaderné energetiky má nejméně dva důležité aspekty:
      • Prvním je obecný, světový nedostatek techniků, konstruktérů a průmyslových kapacit.

         

         

      • Druhým je otázka likvidace jaderné elektrárny, jejíž cena může být srovnatelná s výstavbou. Pokud bychom postavili jadernou elektrárnu sloužící zejména k vývozu energie, po šedesáti letech provozu zůstane státu obrovská ekologická zátěž. Na druhou stranu můžeme vývozem elektřiny kompenzovat zdražující se dovoz plynu a ropy. Bez další studie a sledování vývoje je tento problém nerozhodnutelný.

       

      Geologické zásoby uranu v ČR dosahují kolem 100 000 tun kovu. Vytěžitelné zásoby se mohou pohybovat kolem 50 000 tun uranu, což je polovina celkového množství v letech 1945–1990. Největší ložisko leží ve strážském bloku v okolí Hamru na Jezeře, ale ekologické dopady těžby jsou zde mimořádně nepříznivé, takže sanace a rekultivace území ne únosně prodražuje cenu kovu.

     

Literatura

Peter Drucker: The next society, Economist, November 3rd, s. 3–19, 2001
N. Gnesotto, G. Grevi: The New Global Puzzle. What World for EU in 2025?, Institute for Security Studies, Paris 2006
M. J. Mazarr: Global trends 2005, Palgrave 1999
V. Smil: Energy at the crossroads, MIT Press 2003
R. Warren et al.: Understanding the regional impacts of climate change. Tyndall centre for climate research, Working paper 90, 1–230, 2006
podklady zpráv pro Nezávislou energetickou komisi: Ena, Enviros, Euroenergy, EGÚ, Cityplan ad.
Stern Review on the Economic of Climate Change, HM Treasury 2006
zprávy a podklady poskytnuté MZV, MŽP, MNO a MPO
 

Poznámky

1) Sdělení Komise Evropské radě a Evropskému parlamentu, An Energy Policy for Europe, COM(2007) 1 final, Brusel.
2) Pozn. red.: Sluneční konstanta je 1367 W · m–2, uvedená plocha by tedy stačila, kdyby Slunce svítilo celých 24 hodin tak jako v pravé poledne. Projekt DESERTEC je velkou výzvou pro výzkum a vývoj v oblasti uchovávání a transportu energie.

Závěry a doporučení
1. Česká republika se v otázkách energetické (a tím do značné míry i ekonomomické a sociální) bezpečnosti musí spoléhat na sebe, protože žádná jiná moc, například EU, ji nemůže garantovat.

2. Energetika je druhem státní služby, kterou stát poskytuje svým občanům. Této povinnosti se nemůže vzdát. Musí si proto pod vlastní kontrolou udržet strategické podniky a mechanizmy moci.

3. Energetická bezpečnost funguje na dvou základních úrovních – lokální a celostátní. Na lokální úrovni krajů či větších měst začíná odhadem minimálních přiměřených dávek energie a definováním kritické infrastruktury. Cílem je vytvořit energeticky stabilní ostrovy či kostry země. Na celostátní úrovni funguje zejména zajištěním dodávek ropy a plynu. Můžeme definovat i nejnižší třetí úroveň, jíž jsou firmy a domácnosti, které jsou zvyšujícími se cenami tlačeny k úsporám energie.

4. Každý z primárních energetických zdrojů má svá rizika, proto je nutné založit celkovou strategii na energetickém mixu všech dostupných zdrojů.

5. Optimálním základem tohoto mixu jsou domácí zdroje energie, v našem případě uhlí, jaderná energetika a v menší míře obnovitelné zdroje.

6. Každý scénář rozvoje energetiky předpokládá investice a posilování přenosové soustavy. Důležité je udržet a rozvíjet diverzifikované sítě plynovodů a ropovodů procházející přes naše území.

7. Zároveň roste význam lidských zdrojů – techniků, konstruktérů, energetických odborníků, ale rovněž diplomatů a vyjednavačů.

8. Praha a obecně velká města, ve kterých žije zhruba třetina obyvatel a prakticky všechny významné orgány státní správy, jsou z hlediska energetické bezpečnosti, a zejména blackoutů, nečekaně zranitelná.

Soubory

článek ve formátu pdf: 200809_V582-588.pdf (812 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky