Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Ekonomie sedmi smrtelných hříchů

 |  3. 11. 2011
 |  Vesmír 90, 652, 2011/11

Seznam sedmi smrtelných hříchů vypracoval v 6. století n. l. papež Řehoř I., aby tím nastavil zrcadlo upadajícímu chování tehdejší katolické společnosti. Základní etické principy katolické církve jsou od té doby definovány inverzí sedmi smrtelných hříchů, ačkoli nevyplývají přímo z Bible.

Lidská společnost se v průběhu času vyvíjí společně s obecným chápáním dobra a zla. Podobně se vyvíjí i chápání sedmi smrtelných hříchů. Jejich podstata však přetrvává. Jak se tedy současná společnost vyrovnává s pokušením každého ze sedmi smrtelných hříchů? A jsou nám bližší hříchy, nebo ctnosti?

Chamtivost

Chamtivost je hříchem přemíry. Nejčastěji bývá definována jako nadměrná touha získat nebo vlastnit více, než je nutné, zejména v případě materiálních statků, společenského postavení nebo moci. Podle dochovaných spisů byla chamtivost považována za odsouzeníhodnou již za časů Mojžíše. Navzdory tomu hrála hlavní roli při vzniku mnoha velkých říší, často však byla rovněž příčinou jejich pádu.

Filozofové od dob Aristotela často ostře vystupovali proti chamtivému chování, ale až o mnoho staletí později dospěl nizozemský filozof Bernard de Mandeville k názoru, že vychvalovaný kapitalismus je založen právě na chamtivosti, která je jeho neoddělitelnou částí. Podle otce ekonomie Adama Smithe je celá současná západní společnost poháněná chamtivostí a jím zavedený pojem „neviditelné ruky trhu“ je opět jen egoismem a chamtivostí. Smithova teorie je často vysvětlována tak, že práce vykonaná výhradně ve vlastním zájmu může přispět k obecnému blahu. Je-li ovšem hlavním pudem společnosti chamtivost, zvýšení jejího blaha lze dosáhnout pouze ukojením tohoto pudu. Pomineme-li etiku a morálku, pak chamtivost je v podstatě motorem ekonomiky.

Salman Rushdie ve své knize Zběsilost napsal, že veškerý hřích spočívá v nepřiměřenosti. Tedy v tom, že si činíme nárok na věci, na které nárok nemáme. Spotřeba na dluh potom může být považována za hřích „na druhou“. Podobně i Tomáš Sedláček zmiňuje paradox v lidské saturaci.* Dalo by se očekávat, že čím více své potřeby uspokojujeme, tím spokojenější bychom měli být. Čím více máme, tím méně bychom měli postrádat. To však bohužel od určité hranice neplatí, resp. platí přesný opak, protože větší bohatství znamená více starostí a více dalších potřeb.

Obžerství

Bible explicitně nezmiňuje obžerství jako hřích proti vůli Boží. V době sepsání sedmi smrtelných hříchů bylo obžerství obecně chápáno pouze ve smyslu přejídání se. O pár století později zahrnul středověký filozof Tomáš Akvinský do obžerství i neustálé pojídání vybraných lahůdek a předražených pokrmů.

Výkladový slovník vysvětluje obžerství jako nadspotřebu čehokoliv, zejména ve smyslu plýtvání. Tomáš Akvinský uvádí šest způsobů, kterými se ho lze dopustit: jíst příliš brzy, příliš draze, příliš mnoho, příliš dychtivě, příliš vybíravě a příliš rozpustile. Pokud ve výčtu nahradíme slovo „jíst“ slovem „spotřebovávat“, dostaneme hlavní příčiny současných globálních ekonomických problémů.

Inspiraci, jak se s obžerstvím vyrovnat, lze najít v pohádce o Otesánkovi. Bezdětný manželský pár tak velmi touží po dítěti, že muž vyřeže dítě ze dřeva. To znenadání obživne a nepřestává jíst. Sní svou matku, otce, rolníka a mnoho dalších, dokud se nepokusí sníst starou ženu. Ta Otesánka zabije motykou a všechny snědené osvobodí. Obžerství je nutné zničit dříve, než zničí ono nás.

V minulosti jsme byli svědky různých neúspěšných pokusů, jak obžerství ze společnosti vymýtit – náboženské půsty, prohibice apod. Změnu společenských návyků však nelze vynutit zvenčí. Každý musí najít ukázněnost sám v sobě. Nebo musíme zažít Otesánkovu explozi znovu? Po kolikáté již?

Závist

Chápání smrtelných hříchů se v čase mění. Dnes například nejsou obžerství a smilstvo považovány za tak závažné jako v minulosti. Zato závist byla chápána jako něco hříšného a zlého dříve a je tomu tak dosud. Dante Alighieri definoval závist ve své Božské komedii jako „touhu připravit ostatní o jejich vlastnictví“. Tomáš Akvinský popisoval závist jako „pocit smutku z cizího vlastnictví“ a „ti, kteří spáchají hřích závisti, mají potěšení z cizího neštěstí“.

Bible odsuzuje závist v desátém přikázání: „Nebudeš dychtit po statku bližního svého.“ Podobně jako chamtivost i závist je ve své podstatě neukojitelnou touhou, ale ze dvou zásadních důvodů se tyto dva hříchy liší. Za prvé, zatímco se chamtivost vztahuje především na materiální statky, předmětem závisti může být cokoliv. A za druhé, je-li chamtivost vždy touhou daný předmět vlastnit, pak závist může být ukojena i tím, že někdo jiný o daný předmět přijde.

Jakkoli je závist odsouzeníhodná, její důsledky mohou být i vznešené. Pokud je jejím předmětem např. erudovanost jiného člověka a důsledkem větší píle ve studiu, pak to těžko nazývat hříchem. Právě proto třeba judaismus závist za hřích nepovažuje.

Závist se nejčastěji vyskytuje ve společnostech, ve kterých hrají značnou roli poziční statky. V takových společnostech touží mít lidé alespoň tolik, kolik mají ostatní, ideálně ještě více. Ekonom Dan Ariely, který se specializuje na behaviorální ekonomii, se různých lidí ptal, zda by preferovali roční příjem 50 000 dolarů, přičemž všichni ostatní by vydělávali pouze 25 000, nebo roční příjem 100 000, pokud by ostatní vydělávali 200 000 dolarů. Většina z nich vybrala první možnost, tedy poloviční příjem, ovšem stále dvojnásobný oproti zbytku společnosti. Nejenže lidé závidí, dokonce chtějí, aby jim bylo záviděno.

Podobně jako chamtivost ani závist nevzniká v lidské mysli jen tak sama od sebe. Potřebujeme vědět (vidět, slyšet), co a komu bychom měli závidět. Tomáš Sedláček zmiňuje, že „někdo nám musí ukázat, co bychom měli chtít“. Všudypřítomné reklamy podporují naše chamtivé a závistivé myšlenky, kupujeme si věci, které nepotřebujeme, plýtváme. Tím se závistí dopouštíme jádra hříchu obecně – nepřiměřenosti.

Smilstvo

Pod pojmem „smilstvo“ si lze představit zejména nadměrnou touhu sexuálního charakteru. Neznamená však pouze nemanželský sexuální styk, ale třeba také nadměrný sexuální styk v rámci manželství (či partnerského vztahu), není-li jeho účelem zplození nového života. Dokonce již Aristoteles věděl, že smilstvo je důvodem úpadku oddanosti bohům. Proto je v křesťanství smilstvo jako jeden z mála smrtelných hříchů zakázáno v Bibli, a to hned dvakrát – jako šesté a deváté přikázání: „Nesesmilníš“ a „Nepožádáš manželky bližního svého“.

Podobně jako chamtivost i smilstvo nás nutí chtít víc, než doopravdy potřebujeme. V případě smilstva se jedná o sexuální pud, který pramení z živočišného ducha člověka a je jedním z nejsilnějších lidských instinktů. Jeho tlumení tedy vyžaduje hluboké etické kořeny a morální sílu, přičemž dodržování obecných etických pravidel je nutné pro základní fungování celé společnosti. A právě proto patří smilstvo mezi smrtelné hříchy; zvládnutí sexuálního pokušení je nejnáročnější výzvou.

Jaký vliv má však smilstvo na samotný chod ekonomiky? Sexuální aktivita je lidem přirozená a je nutnou podmínkou pro zachování lidstva. Zřejmě proto zásadně ovlivňuje vnímání okolního světa a rozhodování se. Výsledky dalšího experimentu Dana Arielyho ukázaly, že v okamžiku sexuálního vzrušení se může člověk rozhodovat zcela jinak než za normálních okolností. Smilstvo tedy podstatně snižuje schopnost člověka dělat správná rozhodnutí.

Lenost

Původní význam slova lenost se blížil dnešnímu chápání apatie. Za smrtelný hřích byla považována především neschopnost zužitkovat vlastní nadání, promrhat příležitosti. Z mikroekonomického pohledu ovlivňuje lenost život jednotlivce právě v podobě vysokých nákladů příležitosti. Tyto náklady však v důsledku nenese pouze provinilý lenoch, ale celá společnost. Vzpomeňme si na úvahy Adama Smithe, Bernarda de Mandevilla a dalších filozofů – jakýkoli skutek, vykonaný pouze ve vlastním zájmu, může prospět společnosti. Jednotlivcem nevykonaný skutek je tedy nákladem příležitosti všech. Plýtvání talentem, nadáním, časem nebo vlastní produktivitou je potom samozřejmě chápáno jako hřích.

Ve středověku byly předmětem zájmu pouze důsledky lenosti, nikoliv příčiny. Moderní vědecká zjištění naznačují, že lenost nemusí být vždy nutně vadou charakteru, příčinou může být také nemoc, například deprese. I proto je dnes lenost považována za nejméně závažný se sedmi smrtelných hříchů.

Lenost má však i jiné stránky. Díky obecné lenosti (a rovněž inteligenci a určité úrovni zručnosti) se člověk neustále snaží vymýšlet různá zjednodušení, aby toho v konečném důsledku musel dělat co nejméně. Tak se objevily první zemědělské nástroje, došlo k domestikaci některých zvířat, později se objevila letadla, automobily, mobilní telefony atd. Pokud bychom nebyli líní, dodnes bychom křesali oheň křemenem. A vlastně by nám to vůbec nevadilo.

Hněv

Hněv je jediným ze smrtelných hříchů, který není nutně spjat se sobectvím. Lze ho charakterizovat jako přehnané a nekontrolovatelné pocity vzteku a nenávisti, které se mohou projevovat exogenně i endogenně. Původně byl za smrtelný hřích považován jeho endogenní projev, dnes považujeme za hřích spíše jeho projev exogenní.

Současná vědecká poznání naznačují, že hněv, podobně jako lenost a smilstvo, může vycházet i z fyzických předpokladů dané osoby, může se jednat o chemické reakce v mozku, které se u některých lidí projevují silněji než u ostatních.

Z ekonomického hlediska je za důsledek hněvu nejčastěji považována ztráta racionálního uvažování, tedy základního předpokladu klasické ekonomie. Lidské iracionalitě se věnuje Dan Ariely ve své knize Jak drahé je zdarma (v originále Predictably Irrational neboli Předvídatelně iracionální), přičemž zmiňovat hněv nemusí ani jednou. Lidé jsou prostě iracionální, hněv nehněv. Podívejme se tedy na ekonomické důsledky hněvu opačně.

Definování sedmi smrtelných hříchů katolickou církví přirozeně vedlo k definici sedmi základních ctností jakožto nejdůležitějších morálních principů, které inverzně korespondují s každým ze smrtelných hříchů. V případě hněvu je touto ctností trpělivost. Antonymem trpělivosti je netrpělivost, a hněv lze tudíž v určitém smyslu chápat jako netrpělivost. Rozhněvaný člověk reaguje impulzivně, bez rozmyšlení, bez trpělivosti. A není to právě netrpělivost, co nás nutí neustále kupovat věci okamžitě, bez ohledu na naše finanční možnosti? Není to netrpělivost, co způsobilo současnou ekonomickou krizi a dovedlo nás do největšího dluhu v historii?

Dříve museli lidé mnohem více čekat a ani hněv nedokázal věci příliš urychlit. Současná společnost je však neustále pokoušena novými technologiemi, které život podstatně zrychlují. To stimuluje naši netrpělivost, touhu získat nové věci, zážitky, ale třeba i vzdělání v co nejkratším čase, popouzí nás k spáchání dalšího hříchu – hněvu.

Pýcha

Pýcha bývá považována za nejvážnější ze sedmi smrtelných hříchů a rovněž za zdroj všech zbývajících šesti. Je touhou být důležitější či přitažlivější než ostatní, je neschopností uznat dobře vykonanou práci jiných, nadměrným zalíbením člověka v sobě samém. Známá česká pohádka Pyšná princezna vypráví o králi Miroslavovi, který moudře probudil respekt k práci a lásku k lidem v pyšné mysli své vyvolené. Dokonce i Dante Alighieri označil pýchu za nejzávažnější hřích, protože jat pýchou se anděl Lucifer odvážil poměřovat s Bohem a trestem pak byl pád z nebe a následná proměna v satana. Bible pýchu odsuzuje, ale například Vikingové či staří Římané ji naopak považovali za nejvyšší ctnost.

Problémem současného ekonomického světa není pýcha jeho jednotlivých aktérů, ale pýcha samotného systému hlavního proudu ekonomie, který se vzhledem k svému přetechnizování stal nebezpečně sebevědomým. Ekonomové často slepě věří matematickým modelům, které jsou sice teoreticky bezchybné, ale při praktické aplikaci v reálných podmínkách zpravidla selhávají. Myslíme si, že naše ekonomické systémy jsou perfektní, stabilní a pevné jako skála. Nedávné události, kdy jedna ekonomická krize střídá druhou, více než jasně ukazují, že v případě jediné „nepředvída(tel)né“ skutečnosti všechny perfektní modely selhávají. Svůj neúspěch pak svalují právě na nepředpokládanou skutečnost.

Matematicko-ekonomické modely zahrnující nejistotu vycházejí přímo či nepřímo z tzv. zákona velkých čísel. Ten velmi zjednodušeně říká, že čím více pozorování náhodného jevu máme, tím lépe jsme schopni odhadnout jeho střední hodnotu pomocí jednoduchého aritmetického průměru. Vezměme jako jednoduchý příklad hod kostkou. Čím více hodů uskutečníme, tím více se bude průměr jejich výsledků blížit hodnotě 3,5 (aritmetický průměr řady 1, 2, 3, 4, 5, 6). Po odhadu střední hodnoty se lze domnívat, že budeme-li v budoucnosti mít za neměnných okolních podmínek jinou početnou množinu pozorování daného jevu, bude průměr těchto pozorování přibližně stejný. Pokud tedy uskutečníme novou početnou sérii hodů kostkou, průměr výsledků bude opět blízko 3,5. Nelze však říci, že následující jedno pozorování bude mít určitě střední hodnotu, neboť tato následující hodnota může být naprosto extrémní (a také nemusí).

Nepochopení tohoto jednoduchého pravidla je pak příčinou špatné interpretace výsledků ekonomických modelů a důsledkem jsou zbytečně špatná rozhodnutí. Nelze považovat pár let ekonomického růstu za dostatečnou množinu pozorování a vyvodit z toho, že i následující rok musí dojít k růstu. Klidně může dojít k enormnímu růstu, ale také k enormnímu poklesu.

Tomáš Sedláček ve své Ekonomii dobra a zla správně zdůrazňuje, že matematika je podobně jako oheň dobrým sluhou, ale zlým pánem. Zatím prozřel málokdo. Při jakémkoli rozhodování bychom neměli zapomínat, že pýcha předchází pád. Tak kde je náš král Miroslav, aby nás to naučil?

Závěr

Vytyčení sedmi smrtelných hříchů bylo kdysi neuvěřitelně nadčasovým počinem, protože i po patnácti stech letech jsou všechny aktuální a společnost jimi trpí stále stejně, bez znatelného ponaučení. Z morálního hlediska je to zavrženíhodné, z čistě ekonomického hlediska už závěr není tak jednoznačný, neboť ekonomické důsledky hříšného chování nemusí být pro společnost vždy pouze negativní.

V uvedeném rozboru jednotlivých smrtelných hříchů jsme si mohli všimnout, že jejich společným rysem je nepřiměřené chování. A právě odtud bychom si měli vzít ponaučení. Společnost nemůže očekávat, že chování všech jednotlivců bude obrazem dokonalé ctnosti. A bylo by to doopravdy tak skvělé? Není prostě jednodušší chovat se jen přiměřeně poctivě a přiměřeně hříšně?

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekonomie

O autorovi

Michal Horný

Michal Horný (*1985) získal tituly z matematiky a ekonomie na Univerzitě Karlově v Praze. Pracoval jako analytik veřejného sektoru pro poradenskou společnost Deloitte. V současné době dokončuje svá studia na univerzitě v Amsterodamu, kde se věnuje především aplikaci stochastických modelů v oblasti zdravotnictví.

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes s podporou

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...