Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Dvakrát měř, třikrát řeš, potom (možná) řež

Vztah udržitelnosti a ekonomického výkonu
Publikováno: Vesmír 80, 428, 2001/8

Pokoušet se měřit tak komplexní charakteristiky, jako je kvalita životního prostředí či environmentální udržitelnost ekonomiky, bývá vždy ošemetné. S větším nebo menším úspěchem se k hodnocení používají různé ukazatele. Úkol se ovšem ještě komplikuje, mají-li se srovnávat jednotlivé země světa, tedy mimořádně pestrý soubor případů, jež se v řadě faktorů liší. Natož když autoři navíc chtějí vyřešit, jak se k tomu všemu vztahuje hospodářský výkon. Právě o to všechno dohromady se pokusili autoři indexu environmentální udržitelnosti (ESI, viz rámeček). Tisk byl nadšen. „Konec výmluv národních vlád,“ varoval týdeník Ekonom. Podle Hospodářských novin má nový index „vyjadřovat schopnost zemí sladit hospodářský růst s ochranou životního prostředí“ a stát se „pomůckou pro investiční rozhodování na národní i mezinárodní úrovni“.

Míra neladí
Pořadí zemí (a tedy míra udržitelnosti) v davoských výsledcích nemusí kauzálně souviset právě s ekonomickým výkonem, nýbrž s jiným, hůře měřitelným faktorem – mírou demokracie. Na tuto hypotézu poukazuje fakt, že ze všech dílčích ukazatelů, jimiž je index tvořen, nekoreluje celková hodnota nejvíce s některým faktorem životního prostředí, ale s korupcí (korelační koeficient 0,75). Skepse ovšem panuje hlavně nad samotným indexem. Co vlastně měří? Stav domácího prostředí, míru globálního zatížení spotřebou té které země, nebo kvalitu opatření v zájmu životní prostředí? Autoři se pokusili všechno spojit dohromady.

Už na první pohled se index environmentální udržitelnosti podezřele rozchází s výsledky dalších podobných pokusů – například ukazatele relativního podílu země na globální spotřebě vybraných přírodních zdrojů (Consumption Pressure Index) i takzvané ekologické stopy (viz E. Rázgová, Vesmír 78, 445, 1999/8), která hodnotí tlak člověka na ekosystémy a území převedený na plochu. Oba indexy korelují s indexem environmentální udržitelnosti o poznání méně než třeba hrubý domácí produkt (korelační koeficienty 0,56, respektive 0,60). Finsko, „vítěz“ v indexu environmentální udržitelnosti, má paradoxně osmou nejhorší ekologickou stopu, Norsko, podle téhož indexu druhé, je v ekologické stopě dokonce čtvrté od konce.

Další paradox vyplývá ze srovnání s hospodářskými indikátory. Pokud hledáme objektivní měřítko kvality života, zaslouží si bezesporu, aby před hrubým domácím produktem, který je jednostranně zaměřen na výkon peněžní ekonomiky, měl přednost index lidského rozvoje (HDI), který zahrnuje i sociální faktory. 1) Davoský index ale kupodivu koreluje s hrubým domácím produktem lépe než index lidského rozvoje (korelační koeficient 0,67).

Duncan McLaren, vedoucí výzkumného oddělení britské environmentální organizace Friends of the Earth, ukázal nedostatky ESI na jednoduchém testu. Sestavil index ze šesti ukazatelů: z emisí oxidu uhličitého, spotřeby papíru a výlovu mořských ryb na obyvatele, podílu chráněných území na ploše lesů, spotřeby pesticidů na hektar a hodnoty indexu lidského rozvoje. Takové měřítko podle něj představuje místní i celkové dopady, čerpání přírodních zdrojů, narušení území i výstupy do prostředí (znečištění) a zahrnuje rovněž sociální aspekty. Hodnotu svého indexu potom McLaren spočítal pro prvních deset a posledních deset zemí předběžné verze indexu udržitelnosti. A tehdy se začaly dít pozoruhodné věci. Na prvním místě se ocitla Uganda. Norsko bylo páté od konce, a Finsko dokonce o jeden stupínek horší. USA skončily na čtrnáctém místě. Přitom nelze říci, že by se prostě vyměnily bohaté a chudé země: Například Švýcarsko se objevilo na druhém místě. Tento žebříček samozřejmě není úplným ani objektivním hodnocením jednotlivých států. Účelem ale nebylo sestavit nové, tentokrát správné pořadí, nýbrž poukázat na chyby indexu udržitelnosti. A těch se našlo poměrně hodně.

Děravý index
Má-li davoský index měřit něco jako udržitelnost, není výběr zkoumaných faktorů vyrovnaný. Veškeré globální problémy pokrývají z 22 ukazatelů pouhé dva (ochrana mezinárodních statků a biologická diverzita). Přitom těch, které hodnotí institucionální předpoklady ochrany životního prostředí (dostupnost informací, výzkum či zájem soukromého sektoru o environmentální témata), zařadili autoři hned sedm. Různými aspekty kvality a využití vody se zabývají tři. Zato třeba stav oceánů a spotřebu mořských zdrojů nereprezentuje žádná hodnota.

Při kalkulaci indexu udržitelnosti se všem ukazatelům přisuzuje stejná váha. Takto strukturovaný index (kombinace použitých faktorů a jejich rovnocennost) tedy dává pouze velmi malý význam klíčovým globálním trendům. Spotřeba freonů se na jeho hodnotě podílí 2,5krát méně než produkce radioaktivních odpadů; důležitější než podíl na zřeďování ozonové vrstvy je také (podle autorů ESI) počet publikovaných odborných článků na milion obyvatel.

Britský environmentální ekonom Alex MacGillivray poznamenal, že už v životě pracoval s řadou podobných indexů, ale ještě neviděl žádný, který by tak hrubě podhodnocoval hlavní trendy ve prospěch trendů poměrně okrajových.

Index environmentální udržitelnosti také zakrývá vliv jedněch zemí na druhé, způsobený hlavně spotřebou přírodních zdrojů. Například Nizozemsko obhospodařuje na obyvatele asi 0,12 hektaru zemědělské půdy. Zároveň ale dováží zemědělské plodiny, k jejichž vypěstování je třeba dalších asi 0,8 ha. Pole v Brazílii, kde se pěstuje sója pro holandský skot, potom patří spíše na nizozemský než na domácí účet. Podobné případy představuje import dřeva, papíru či řady nerostných surovin.

Právě tento problém měří ekologická stopa, a proto se s davoským indexem poměrně dramaticky rozchází. ESI totiž měří převážně kvalitu domácího prostředí, stranou ale nechává otázku, nakolik ta která země ovlivňuje své okolí. Ve skutečnosti proto neměří udržitelnost, jak tvrdí autoři, nýbrž jen jeden její aspekt. Důležitý, ale dílčí.

Některé ukazatele jsou prostě chybné. Řadu problémů může ještě omluvit nedostatek dat, problém, na který ostatně poukazují sami autoři. Ovšem třeba počet členů Mezinárodní unie pro ochranu přírody a přírodních zdrojů (IUCN) na milion obyvatel žádným měřítkem svobodné diskuse o environmentálních problémech není. (Tato organizace sdružuje mimo jiné i řadu státních institucí.) Proto také v indexu environmentální udržitelnosti jakožto země s nejrozvinutější občanskou společností hned po Islandu následují Panama a Botswana, což není příliš pravděpodobné.

Bohatí a chudí, špinaví a čistí
Znamená to tedy, že index environmentální udržitelnosti vyšel úplně špatně – a potažmo chudí jsou čistí, zatímco bohatí špinaví? Protože průměrný Newyorčan odpovídá za výrazně větší emise oxidu uhličitého a spotřebuje podstatně více hliníku než obyvatel Káhiry? Rozhodně nikoli. Spor spíše dobře ilustruje nejednoznačnost vztahu mezi hospodářským výkonem a udržitelností. V Káhiře totiž na druhou stranu máte daleko vyšší šanci dostat kvůli znečištěnému vzduchu astma než v New Yorku.

Tradičně proti sobě stojí dvě strany. Jedna tvrdí, že ekonomický růst vydělá na údržbu životního prostředí. Čím větší výkon, tím čistší prostředí si můžeme zaplatit, řekněme, třeba investicemi do filtrů. Druzí oponují, že vyšší hrubý domácí produkt vyžaduje větší spotřebu přírodních zdrojů a způsobí větší znečištění, takže abychom zaplatili nápravu škod, potřebujeme další zvýšení hrubého domácího produktu, které ovšem vyžaduje... a podobně ad infinitum. Právě debata nad environmentálními indexy ukazuje, že pravdu vlastně mají oba názory.

V řadě průmyslových zemí se za poslední desítky let ledacos zlepšilo. Ubylo třeba lokálního atmosférického znečištění i škodlivých látek ve vodních tocích. Skutečně to – vedle účinné legislativy a tlaku občanské společnosti – umožnila rovněž dostupnost prostředků na investice do environmentálních opatření. Právě faktory místního rázu, na které autoři indexu environmentální udržitelnosti kladli důraz, například kvalita ovzduší či vody nebo zdraví populace, patří mezi ty, které mohou do značné míry řešit poměrně jednoduchá technologická opatření a investice. Proto dobře korelují s ekonomickým výkonem.

To ale neplatí pro některé další problémy, většinou globálního rázu. Vysoká ekonomická produkce průmyslových států je spojena se značnou spotřebou surovin, ve velké míře navíc importovaných, a s emisemi oxidu uhličitého. Riziko změn klimatu, podstatnou část odlesňování či důsledky těžby nerostů je potřeba připsat převážně na účet průmyslových zemí. Hovoří proto v jejich neprospěch. Tuto stránku měří ekologická stopa, ovšem index environmentální udržitelnosti přinejlepším snižuje její význam.

Různé indikátory prostě měří různé věci. A různé environmentální trendy a faktory zkrátka mají například k dostupnosti finančních zdrojů odlišný vztah. Všechno by tedy mohlo být v pořádku. S tou drobnou výhradou, že autoři indexu environmentální udržitelnosti nezměřili, jak se domnívají, světovou udržitelnost.

Banality? Nesporně. Tím pozoruhodnější ale je, že environmentální diskuse dvojznačnost interakcí mezi ekonomickým výkonem a kvalitou prostředí či udržitelností v podstatě ignoruje. Obě strany se zarytě drží svého argumentu.

Vše navíc komplikuje fakt, že se výsledky týkají dnešního stavu. Ale co není, může být. Na rozdíl od smogu nebo znečištěných řek se emise oxidu uhličitého či spotřeba hliníku nedají jednoduše vyřešit penězi na filtry. Empirická data by mohla naznačovat, že se země musí podobat Ugandě, aby tyto problémy řešila. Což není zrovna dobrá zpráva, protože život tam má svá jiná, nesporná a dost závažná negativa.

Jenomže ono tomu tak není. Totéž se podaří, posunou-li se environmentální opatření v ekonomice ke strukturálním změnám: především k podstatně efektivnějšímu nakládání s energií i materiály a k důrazu na regionální rozvoj. Třeba pokud namísto drahého odstraňování odpadu, tedy čištění na konci potrubí, nastoupí efektivní využití surovin a čisté technologie.

Pokud se tedy chceme skutečně něco dozvědět o interakci mezi hospodářským výkonem a kvalitou prostředí, je velmi ošemetné spoléhat na jeden environmentální ukazatel. A rozhodně by jím neměl být index environmentální udržitelnosti. Problém sám o sobě navíc představuje měřítko ekonomické, protože, jak upozorňují mnozí ekonomové, hrubý domácí produkt udává úspěch hospodářství velmi nepřesně. A především si musíme uvědomit, že ten vztah nebude banální, jak bychom si možná přáli.

Literatura

Stránka Environmental Sustainability Index: www.ciesin.org/indicators/esi/
Kompletní studie ESI pro rok 2001: www.ciesin.org/indicators/esi/esi_01_tot.pdf

Poznámky

1) Index lidského rozvoje (HDI) se každoročně sestavuje pro všechny státy světa v rámci programu OSN pro rozvoj (UNDP). Skládá se ze tří indikátorů: příjmu na obyvatele přepočítaného na paritu kupní síly, očekávané délky dožití a vzdělanosti měřené gramotností a dosahovaným vzděláním populace.

Slovníček

environment – životní prostředí, okolí člověka, vnější podmínky pro život

environtologie – věda o životním prostředí

environmentalizmus – teorie o vztazích mezi vnějším prostředím a společenským vývojem

INDEX ENVIRONMENTÁLNÍ UDRŽITELNOSTI

(ESI, Environmental Sustainability Index)


Na své lednové výroční konferenci ve švýcarském Davosu tento index zveřejnilo Světové ekonomické fórum. Spočítán byl jako průměrná hodnota 22 různých dílčích ukazatelů. Mezi ně patří třeba biologická diverzita, kvalita ovzduší, nemocnost způsobená životním prostředím, míra narušení území – ale také energetická efektivnost ekonomiky, vědecký a technologický rozvoj, přístup k informacím nebo členství země v mezinárodních environmentálních organizacích. Jednotlivé ukazatele jsou zase kalkulovány z celkem 67 konkrétních proměnných. Třeba o kvalitě vody vypovídají koncentrace rozpuštěného kyslíku, fosforu či nerozpuštěných látek a také vodivost. Žebříček zahrnuje 122 států, pro něž se podařilo získat dostatek dat.

Výsledky jsou dost jednoznačné. Index poměrně dobře koreluje s hrubým domácím produktem jednotlivých zemí (korelační koeficient 0,76 při přepočtu hrubého domácího produktu na paritu kupní síly). V žebříčku vedou bohaté průmyslové země: první je Finsko, následují Norsko a Kanada, USA jsou jedenácté. Naopak poslední místa obsadili ti nejchudší z třetího světa, jako jsou Etiopie, Burundi či Vietnam, a arabské ropné státy. Řadu uzavírá Haiti.

VK

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2001_V427-431.pdf (243 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky