Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Drsná jízda do budoucnosti

Publikováno: Vesmír 94, 654, 2015/11
Rubrika: Nad knihou

V polovině dubna skončila v londýnském Muzeu vědy výstava s názvem Odemknutý Lovelock: vědec, vynálezce, samorost. Představovala Lovelockův život, vynálezy i objevy, které ho vedly k formulování teorie Gaia. K vidění byly předměty z jeho vlastní laboratoře, zápisky či podomácku vyrobený plynový chromatograf. Svědčí to o úctě, kterou Británie k Lovelockovi chová. On sám ve svých 94 letech vydal v loňském roce další knihu: Divokou jízdu do budoucnosti, třetí z knih o osudu Země, třetí sudičku o Gaie za posledních deset let.

První sudička (Gaia vrací úder, 2006, český překlad 2008) byla mstivá a upozorňovala, že si nás, lidstvo, Gaia nemusí ponechat. Druhá si přisadila posledním varováním (Mizející tvář Gaii, 2009, český překlad 2012). Třetí neblahá proroctví svých předchůdkyň dále neakcentuje, ale naopak zmírňuje. Lovelock přiznává, že se ve svých předpovědích blížící se klimatické katastrofy – nevratného přechodu do horkého stavu – mýlil. Klimatické změny nepostupují tak rychle, jak předpokládal. Dřívější zprávy IPCC, které v druhé knize kritizoval pro jejich umírněnost, dnes vnímá jako nadsazené zejména v propočtech zvýšení teploty. Konstatuje, že se nechal strhnout celkově alarmující atmosférou první dekády 21. století, kdy vyšly knihy jako Měníme podnebí Tima Flanneryho (recenze viz Vesmír 87, 491, 2008/7) a Nepohodlná pravda Ala Gora. Mimochodem tímto svým názorem se netajil už v roce 2012, kdy u nás právě vycházel překlad druhé varující knihy.

Jak Lovelock změnu svého názoru vysvětluje? Zdůrazňuje, že klimatický systém Země je mnohem složitější, než jsme si na konci 20. století mysleli. Například je stále velkou neznámou, co všechno dělá oceán, který pohlcuje 1000–3000krát více tepla než atmosféra a povrch pevnin. Hlavní výtka vůči klimatickým predikcím z předchozích knih zůstává. Modely nepočítají s biosférou. Nejen člověk, ale také ostatní druhy zasahují. „Vědci stále opomíjejí fakt, že atmosféra je vyjma méně než 1 % vzácných plynů buď přímým produktem organismů, nebo je jimi ve velkém zpracovávána… Dokud tvůrci klimatických modelů nezahrnou Gainu schopnost reagovat biologicky na fyzikální a chemické změny, nebudou tyto modely v ničem reprezentovat Zemi.“ (Lovelock 2014, 92, 95) Podle Lovelocka se o modelování počítající s organismy jako s aktivními hráči pokouší pouze jedno pracoviště, Hadleyho centrum pro klimatickou změnu v britském Exeteru, 50 mil od jeho bydliště.

Hlavním a novým motivem prolínajícím celou knihou je vynalézavost. Vynález parního stroje vnímá Lovelock jako klíčový moment, vstupní událost do antropocénu, období v historii planety, kdy hlavní utvářející roli hraje člověk. Datuje ji do roku 1712 a umisťuje do svého domovského Devonu, kde anglický kovář, výrobce nástrojů a obchodník se železem Thomas Newcomen navrhl první použitelný atmosférický parní stroj, který pumpoval vodu z dolu. Tímto aktem byl podle Lovelocka odstartován nový evoluční proces milionkrát rychlejší než darwinovská evoluce přírodním výběrem, vývoj lidských výtvorů. Naše inovativnost je v něm poháněna energií fosilních paliv. Zrychlená evoluce informačně založené kultury.

Zatímco v minulé knize byl člověk nejurputnějším predátorem, nyní je nejrychlejším vynálezcem, což je současně důvodem stávajících problémů i nadějí do budoucnosti. Ta se totiž nemusí odehrávat jen v mantinelech života založeného na uhlíku. Lovelock navrhuje pokoušet se o symbiogenezi s elektronikou jako o přechodné stadium na cestě k nějaké formě elektronického života, bujícího při vyšších teplotách, než vůbec uhlíkový život snese. K takovým spojením už vlastně dochází například voperováním kardiostimulátoru. Symbiogenezí před 2,2 miliardy let vznikla eukaryotická buňka, z níž pak vzešel veškerý mnohobuněčný život. Naše budoucí symbiogeneze s čipy by mohla být stejně plodná. Lovelock tak vstupuje mnohokrát do hájemství science-fiction.

Nezřídka se také projevuje rozpor v úloze člověka na Zemi, který se objevoval i v předchozích knihách. Jsme jen jedním z mnoha druhů, nebo jsme pro Gaiu nepostradatelní? V tuto chvíli je autor přesvědčen o klíčovém významu našeho druhu, v argumentacích však často sám naráží na to, že naše současné vlastnosti nám škodí a nemůžeme je změnit. „Naše inteligence je stále ještě v dětské fázi a nemá kapacitu pro vypořádávání se s vlastními chybami.“ (Lovelock 2014, 150)

Odtud pramení i jeho současná nevole ke geoinženýrským pokusům. V předchozí knize sice viděl Lovelock geoinženýrství jako nutné, v nové však před ním varuje kvůli našim nedostatečným znalostem zemského systému. „Nemáme Zemi pod dohledem a téměř určitě nejsme schopni ji upravovat podle našich přání. A předpokládám, že většina klimatologů si je vědoma nesplnitelnosti takového úkolu.“ (Lovelock 2014, 106) Nabádá, abychom se soustředili na sebe, a ne na bláhovou záchranu planety. Jelikož většina lidí bude žít brzy ve městech, může být mnohem jednodušší, ekonomičtější a bezpečnější regulace městského klimatu. Lovelock sází na kompaktní města s vlastní klimatizací a jako příklad uvádí současný Singapur. Budou-li však klimatické změny nad očekávání rychlejší, volil by mírnější formy geoinženýrství, například úpravu reflektivity zemského povrchu.

Také v Jízdě Lovelock provokuje ekologické aktivisty, a to nejen odporem vůči obnovitelným zdrojům energie a příklonem k jaderné energetice. Přisazuje si ještě spekulacemi o zvýšení biodiverzity díky novým druhům rezistentním k antibiotikům a pesticidům. Vyhynutí ledního medvěda bere jako šanci pro rozšíření jiné variety medvěda. Přiznává se, že při řešení problému ozónové díry se přimlouval za postupný zákaz freonů. Greenpeace přímo vzkazuje: „Přestaňte bojovat proti GMO, jaderné energii a s chemickým průmyslem, bojujte s počítači, to jsou naši potenciálně největší nepřátelé, kteří se mohou proměnit v novou formu života, která zničí tu naši a zdědí planetu.“ (Lovelock 2014, 84, upraveno) Proto by se raději na této proměně podílel dřív, než se obrátí proti nám.

Přičteme-li si k tomu jeho sympatie k syntetickým potravinám, můžeme ho vidět na stejné lodi s neoenvironmentalisty, jako jsou například Michael Schellenberger a Ted Nordhausen. Ti ve svých úvahách vytvářejí růžovou budoucnost pro všech 10 miliard obyvatel planety. V tomto ohledu ale Lovelock vybočuje, stále trvá na nutném omezení našeho počtu. „V nejbližší době nepředpovídám smrt Gaii, zhroucení zemského systému kvůli hloupému lidskému počínání či z jiného důvodu. Lidský rod se může ještě nějakou chvíli udržet a může být katalyzátorem Gaiina přežití v dlouhodobém horizontu. Ale je zde malá překážka. Systém neunese současnou velikost lidské populace po dlouhou dobu. Budoucí svět může být lepším místem, ale dostat se do něj ze současné podoby nebude jednoduché a ne všichni z nás se na tuto cestu vydají.“ (Lovelock 2014, 169) A ještě další věc ho odlišuje od sebevědomých neoenvironmentalistů, překvapivě klade důraz na intuitivní poznávání, čímž je prodchnuta celá kniha. „Respektuji intuitivní přístup, může to být jediný způsob, jak získat nějaký dojem o systému, který je příliš komplexní pro racionální vysvětlení.“ (Lovelock 2014, 95)

Své úvahy nekrotí a těžko říct, zda je to ke škodě, či ku prospěchu. Nechybějí autobiografické odbočky i historky, které věrný čtenář již zná z předchozích textů, například příběh ozónové díry či historie vzniku teorie Gaia. Vychází ze své aktuální četby, tentokrát rozmanitější než v předchozích textech. Kromě současných děl o klimatických změnách, vědě zemského systému a umělé inteligenci se vrací i ke klasikům, jako je Ervin Schrödinger a Jacques Monod, či z jiného okruhu ke Gregorymu Batesonovi. Odkud už je jen krůček k biosémiotice.

Matt Ridley (2014) si ve své recenzi na knihu oddechl, že si Lovelock konečně myslí o klimatu totéž co on, a s nadsázkou ho vítá do Společnosti vlažných: ano, klimatické změny probíhají, jsou způsobené člověkem, budou pokračovat pomalu, nejsou tak nebezpečné a řešením jsou adaptace. Podle Ridleyho je kniha plná úžasných myšlenek, ale i takových, které spadnou po přečtení do koše. Lenton (2014) v recenzi pro Nature vnímá knihu jako opovážlivou. Já se nebojím napsat, že ji považuji za odvážnou a provokativní. Jízda s mnoha zákrutami a objížďkami ke stejným místům, neboť na většinu ústředních myšlenek, byť v obměněné podobě, narazíte v každé kapitole. Mozaikový výsledný obrázek se z nich však skládá těžko. Spíše připomíná hrací kostku, kdy pokaždé padne něco jiného. Na jedné straně: evoluce vedla až k nám a jsme jediným myslícím a cítícím orgánem Gaii. Na druhé straně však i Gaiu můžeme hodně poškodit, ba skoro zničit. Třetí pohled: naši inovativnost umožnilo právě spalování fosilních zdrojů, které nás teď dostalo do svízelné situace. Čtvrtý: bylo by moudré se stáhnout do chytře designovaných a klimatizovaných měst a ponechat co nejvíce prostoru Gaii samotné. Pohled pátý: mohli bychom Gaiiny seberegulační schopnosti zlepšit a celkově výrazně prodloužit její životnost. A šestý: ještě nejsme dost chytří, ale pořád ještě můžeme být předky těch, kteří budou. Být těmi, kteří odpálí evoluční explozi, jež se bude podobat té, kterou spustily fotosyntetizující bakterie.

Literatura

Lenton T.: No place like home. Nature 31, 41–42, 2014/508.

Lovelock J.: Gaia vrací úder: Proč se Země brání a jak ještě můžeme zachránit lidstvo. Academia, Praha 2009, 1. vydání, 196 s.

Lovelock J.: Mizející tvář Gaii: Poslední varování. Academia, Praha 2012, 1. vydání, 216 s.

Lovelock J.: A Rough Ride to the Future. Penguin Group, London 2014, 1. vydání, 183 s.

Ridley M. A.: Rough Ride to the Future (online). April 08, 2014, dostupné na: www.rationaloptimist.com/blog/a-rough-ride-to-the-future.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201511_654-655.pdf (202 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky