Do té nové divočiny

Jen těžko lze sledovat vývoj celého ekosystému na rozlehlém území. Neobsáhneme ani všechny živé formy, s nimiž se tu setkáváme. Můžeme si však vybrat dílčí společenstva na modelových plochách a podle výsledků, které nám jejich studium přinese, se pokusit o obecnější závěry. Ve zkratce si všimneme jedné z mnoha podkrušnohorských výsypek budovaných třetihorními šedými nadložními jíly hnědouhelných slojí a písky. Snad proto, že se jí přírodovědci hodně věnovali a její osud není ještě definitivně „zpečetěn“. Velké firmy – v tomto případě Severočeské doly, a. s. – jimž zákon přikazuje rekultivovat, se rozhlížejí po lepších moderních možnostech, a proto naslouchají přírodovědcům, kteří výsypky prochodili křížem krážem a znají zákonitosti jejich života. Uvědomují si, že lomová těžba, která krajinu „obrátí naruby“, nabízí i mnoho neopakovatelných příležitostí.

Radovesická výsypka

Budovat se začala r. 1964, vlastní provoz se rozběhl r. 1969. Na zvolené lokalitě byly složité hydrologické podmínky. Tekl zde Lukovský potok s přítoky a rozlévaly se menší vodní plochy (Mlýnský a Bleší rybník v Radovesicích a zatopené vápencové lomy mezi Radovesicemi a Dřínkem). Bylo zde několik sídel (Lyskovice, Radovesice, Chotovenka, Dřínek a Hetov)… [6]

Několik let po nasypání mají výsypky „pouštní až polopouštní“ charakter, po dvaceti letech přirozeného vývoje připomínají lesostep. Při okrajích vznikají podmáčená území s bujnou vegetací. Na výsypce je jiný svět, pustina rychle ožila.

Tohle je krajina, která má všechno nejlepší z krajiny divoké. Všechno, co tu je, se sem dostalo samo, samo se to tu prosadilo, samo podléhá přírodním zákonitostem… Tohleto je pořád ještě pokračování staré krajiny novým způsobem. Je to zatraceně změněné, jsou to nové typy terénu, ale nejsou to nové druhy… Tak nějak projevuje nadšení Jiří Sádlo v krátkém filmu Paměť krajiny režiséra Petra Záruby.

Žáby a čolci

Velkoplošné výsypky nabízejí unikátní modelové území, lepší si lze pro výzkum sukcese a řady ekologických principů jen sotva představit. Můžeme mluvit o velkoplošném ekologickém experimentu, jaké příroda – zvláště v našem malém středoevropském území – naštěstí nabízí jen zřídka (viz např. výbuch americké sopky Mt. St. Helens – Vesmír 77, 136, 1998/3; 67, 157, 1988/3). Na výsypkách přírodovědci sledovali mnoho forem života – např. půdní faunu, vodní bezobratlé, dvoukřídlý hmyz, brouky a samozřejmě rostlinstvo.

Prvním obojživelníkem na výsypkách je ropucha zelená, a to hned krátce po nasypání. Do tří let se k ní přidá ropucha obecná. V terénních depresích vznikají „nebeská jezírka“, která během 6–10 let osídluje skokan skřehotavý a čolek obecný, tou dobou se vzácně objevuje blatnice skvrnitá, posléze také čolek velký (po 15–20 letech). Nejhojnější jsou nakonec čolek obecný a skokan skřehotavý. [4]

Přežití této ohrožené skupiny obratlovců intenzivně pomáhají lidé, a to právě v oblasti hnědouhelných dolů a výsypek. Jde o záchranné transfery z předpolí lomů. Společně s nimi se „svezou“ i další málo pohybliví tvorové (mlži, plazi, hmyz). Podobně se zachraňují i vzácné rostliny (např. len žlutý, hvězdnice chlumní, sasanka lesní, hadí mord španělský, plamének přímý, bělozářka větevnatá, bledule jarní, ladoňka dvoulistá). [6]

Význam mělkých vodních nádrží si těžaři uvědomují, a proto nás potěší, když se v současné knize o fauně Bílinska [3] dočteme: Za teplých jarních a letních večerů se z míst výskytu skokanů skřehotavých ozývá hlučný koncert. Při plánování krajinného rázu po ukončení těžby je počítáno s vybudováním mnoha takových koncertních sálů…

Ptáci a drobní savci [3]

Rehek domácí a konipas bílý hnízdí na čerstvě nasypaných výsypkách jako první. Po dvou letech je následuje vzácný bělořit šedý, který pro hnízdění vyhledává hromady kamení, dále i neobyčejně vzácná linduška úhorní a jinde mizející skřivan polní. Asi za šest let po nasypání se setkáme s bramborníčkem hnědým, pěnicí hnědokřídlou, linduškou lesní, velmi vzácně se strnadem zahradním, na mokřinách s linduškou luční, a dokonce se slavíkem modráčkem středoevropským. Ve stadiu travinných porostů zde hnízdí 12 druhů, nejhojnější je ťuhýk obecný, pěnice vlašská, bramborníček černohlavý, vedle sebe žijí skřivan polní, kos černý a pěnkava obecná. Po lesnické rekultivaci rozmanitost klesne, ale když stromový kryt dosáhne charakteru mladého lesního stadia, zvýší se počet hnízdících druhů na 14, nejpočetnější je budníček větší, pěnkava obecná, objevuje se sýkora koňadra.

Po čerstvé výsypce podnikají průzkumné cesty myšice křovinné, které se tu zabydlují jako první savci. Druhým savcem je hraboš polní, to už je v době, kdy na výsypce rostou ostrůvky travin. Později, asi po deseti letech, se objevuje rejsek obecný. Norník rudý je typicky lesní hlodavec, podobně jako myšice lesní. Jsou nejpočetnější asi 25 let po nasypání, ale to už na výsypce rostou i dřeviny.

Otevřené možnosti

Rozsáhlé devastované plochy, které „nabízí“ lomová těžba hnědého uhlí, přinášejí mnoho možností. Ptejme se s Jiřím Sádlem (Paměť krajiny, režie Petr Záruba): Kdo je uživatelem téhle krajiny? Dejme tomu vandrák, bagrista, který tady dělá tyhlety úpravy terénu, původní obyvatel, který už dávno bydlí na sídlišti v Mostě, v nejlepším případě. Ale potom taky tadyhle podběl, tadyhle turan kanadský, který tu je padesát šedesát let a je původem ze Severní Ameriky… A teďka, kdo má na tuto krajinu právo? To je hodně nesnadná otázka.

Nebude snadné sloučit všechna očekávání, využít (staro)nové poznatky, podělit se o právo na vznikající krajinu. Už vcelku dobře víme, že na rozsáhlých výsypkách vznikají rozmanité a cenné biotopy s velmi odlišnými charakteristikami a biodiverzita bývá na „zaběhlých“ výsypkách vyšší než jinde. Řada druhů tady nalezla nové útočiště a v okolní krajině – i nezasažené těžbou – se s nimi už běžně nesetkáme.

Vyzkoušeli jsme si drahé velkoplošné rekultivace a poznali jsme, že to není vždy „to pravé“. Jde teď o to, abychom zachovali to pěkné, co vytvořila příroda sama od sebe, a pomohli, či spíše se přírodě nepletli do díla dalšího. Samozřejmě to neplatí stoprocentně, protože jsou místa, která potřebujeme využít jinak. Rekultivace začal v Podkrušnohoří prosazovat Stanislav Štýs (Vesmír 38, 308, 1959/9) a na tyto začátky jednoduše vzpomíná: „Během prvních let bylo nutno bojovat za to, abychom rekultivovat vůbec mohli. Desítky let pak za to, aby na rekultivace byly peníze, technika, dostatek lidí…“ [3] Dnes těžařské firmy povinně ze zákona rezervují prostředky na odstranění následků těžby (raději už nebudeme mluvit o rekultivacích). Jde o to, aby prostředky byly využity a ne jen spotřebovány. Může vzniknout skutečně hodnotná krajina. To jsme poznali již dávno, ale až dnes se tím – doufejme – začínáme řídit: Je jisté, že s dalším rozvojem energetiky při využívání dostupných energetických zdrojů bude přibývat výsypek a jim podobných ploch. Dnes však již víme, že nepůjde o žádná mrtvá území, ale o stanoviště s podmínkami umožňujícími rozvoj vegetace i živočišstva. (Citát je starý skoro pětadvacet let. [1])