Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Do Evropy, k lidstvu

Publikováno: Vesmír 79, 423, 2000/8
Obor: Různé
Rubrika: Úvodníky

Již řadu let, kdykoliv ráno otevřete noviny, skoro jistě v nich vedle zpráv o rozličných katastrofách, loupežích, podvodech a bankrotech naleznete i úvahy o tom, co nás váže či neváže k evropskému bratrstvu a zda s ním máme či nemáme svázat svou budoucnost. Přijede někdo z Bruselu a hned je obklopen mikrofony a magnetofony, že nám chce něco pěkného říci o naší připravenosti. Komentátoři, kteří se vyznají, píší o rozmanitých politických, hospodářských, válečnických a kulturních aspektech sjednoceného kontinentu jedno však zůstává poněkud v pozadí, jakkoliv je to společným jmenovatelem všech těchto úvah. Víme my vůbec, kdo vlastně jsme a o co nám jde? Máme důvod tvářit se sebevědomě, být pyšni na své vlohy a úspěchy, a pokud ne na své, pak na vlohy a úspěchy našich otců a dědů? Anebo nám nezbývá než v tichosti doufat, že budeme přijati do klubu lepších? Jsme to my, kdo udatně vzdoroval rigidní moci, nebo snad stejní my, komu moc vděčila za svou rigiditu? S jakým vlastně věnem stojíme u dveří?

Pokud k ničemu jinému, k jednomu by nás dnešní panevropanizmus mohl a měl podněcovat: k zpytování sebe sama a sebe ve vztahu k jiným. V takové sebereflexi si společnost uvědomuje svou existenci, své dějiny a svá ponaučení z nich, své skryté potenciality a jejich budoucí možná uplatnění. Je to trvalý proces, který nás někdy může naplnit hrdostí, jindy smutkem, jednou naznačí jak dál, jindy aspoň pobídne k hlubšímu zamyšlení. Uvádět tento proces do pohybu by mělo být povinností každého z nás.

Evropský literární klub (ELK) se příhodně rozhodl znovu vydat Mathesiův předválečný sborník s názvem „Co daly naše země Evropě a lidstvu“, ba co víc, doplnit jej o novou, vlastně již třetí část, která by onu titulní otázku dovedla do současnosti. 1) Spolu s historikem Dušanem Třeštíkem jsme byli požádáni o editorství, což jsem (mluvím raději za sebe) přijal s váháním a rozpaky, ale též (viz výše) jako povinnost. Byl to tak trochu experiment je vůbec možné dnes, na konci dvacátého století, takovouto otázku smysluplně položit, neřku-li čekat na ni odpověď? Jak ji vůbec chápat?

Nejlepší by bylo, kdyby zde čtenář přerušil a zalistoval na s. 433 tohoto čísla Vesmíru (Vesmír 79, 433, 2000/8), kde si může v předstihu přečíst příspěvek, který pro dotyčný sborník napsal Jindřich Toman, profesor lingvistiky na Michiganské univerzitě. Proč to doporučuji: Příběh Pražského lingvistického kroužku přivedl Tomana k obecnějšímu zamyšlení nad tím, co vlastně ve vědě a mezi národy znamená dávat a co přijímat, zda obojí nehraje nakonec stejnou roli při budování společné sítě vztahů. Sám na sobě si uvědomuji, že často ten, kdo je ochoten mi naslouchat, je mi dokonce bližší než ten, kdo mi něco sděluje.

Příspěvky, které se do sborníku sešly, jsou rozmanité, čímž nemyslím rozmanitost co do témat (i když tu také), ale především co do způsobu, jak se ten který autor svého tématu zmocnil. Rozmanitost považuji za přednost, a proto nemám nic proti tomu, že jeden klade důraz na fakta, druhý na nápady, třetí na výtvory, čtvrtý na trendy, pátý na příběhy. Jeden píše s maximálním odstupem, jiný přináší svědectví o své osobní zkušenosti. Jeden předvádí světově slavná díla, jiný odstrašující jevy. Takový ostatně musí být život, nemá-li být otravný.

A tu mě napadá jedna česká vlastnost, které nadržuji. Je to smysl pro humor. Ten, kdo mi rozumí, ví, že nemyslím humor primitivní, hrubý a jízlivý, nýbrž humor inteligentní, vtipný a nápaditý. Není pochyb o tom, že kde je humor, tam se bleskurychle vytvářejí vzájemná pouta mezi lidmi. S tím souvisí i to, že vyrobit dobrý vtip je stejná radost jako vtip pochopit. A tak jsme zase u našeho tématu: dávat jako přijímat.

Jednomu typu humoru nadržuji nejvíc: když žertující žertuje na svůj vlastní účet. Nevím vlastně proč, snad proto, že to předpokládá inteligenci bez samolibosti. Snad proto, že sebeironie není myslitelná bez sebereflexe. Podporuje zdravé, přiměřené sebevědomí a současně je jím umožněna. Snad mi rozumíte, že ono „sebe“ v sebeironii, sebereflexi a sebevědomí nevztahuji jen na jedince, ale i na celou společnost. Dovolte mi, abych podruhé odkázal na toto číslo Vesmíru: zamyslete se z tohoto hlediska nad výtvory Davida Černého na zadních stranách obálky.

Na závěr ještě k tomu našemu tažení do Evropy. Snad mi zmíněný kolega Třeštík odpustí, že mu kradu jeho názor: 2) „Zatím se zdá, že budeme postávat u dveří a žmoulat čepici jako chudý příbuzný na návštěvě. Nebudeme totiž vědět, kdo vlastně jsme a co chceme stejně jako to nevíme nyní. Je to však jen na nás, můžeme být pokřikující bandou hokejových fanoušků, ale také můžeme být přiměřeně sebevědomým evropským národem.“

Poznámky

1) Co daly naše země Evropě a lidstvu, III. část Svobodný národ na prahu třetího tisíciletí (ed. I. M. Havel a D. Třeštík), ELK (sborník má vyjít v září jako součást projektu Praha evropské město kultury 2000). I. a II. část (ed. V. Mathesius, pův. vyd. 1939) nově vydal ELK v letech 1998 a 1999.
2) D. Třeštík: Národ a národní dějiny v Česku na začátku nového tisíciletí. Neon 6/2000, s. 33.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2000_V423.pdf (41 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky