Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 7
Vesmír č. 7
Toto číslo vychází
13. 7. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Letní dvojčíslo Vesmíru

Divoká příroda Prahy

Publikováno: Vesmír 96, 208, 2017/4

V devadesátých létech minulého století se v Česku výrazně měnil způsob zacházení s krajinou. Zredukovalo se zemědělství a sadařství, utlumila těžba a zrušila celá odvětví průmyslu. Někdy stačil jediný rok a nad úsilím několika lidských generací převážily spontánní sukcesní procesy. Vznikly nevídané, někdy doslova bizarní typy vegetace a na ní vázaného živočišstva – nová divočina. I ona si časem našla své uživatele, obyvatele i objevitele.

Slovo divočina skrývá protiklad ke kulturní krajině, výraz nová kontrastuje se starou divočinou, což jsou v našich podmínkách většinou klimaxové lesy málo ovlivněné člověkem. Ať už budeme posuzovat neporušenost těchto kousků naší přírody jakkoliv velkoryse (mnozí se domnívají, že stará divočina v plném smyslu slova je spíše fikcí), vždy půjde jen o izolované ostrovy v kulturně podmíněné krajině. Každopádně téměř v každém výseku krajiny (snad s výjimkou plochy letišť či golfových hřišť) je přítomna směs spontánních a člověkem iniciovaných pochodů. Trocha divočiny je i v trávě venkovského fotbalového hřiště a nemalá porce lidského vlivu je i v Žofínském pralese. Pojem nová divočina zůstává ohraničen neostře.

Největší část nové divočiny Čech a Moravy leží na venkově a spadá do kategorie divočiny postagrární, vzniklé na místě někdejších polí, luk, pastvin, sadů či zahrad. Z mnoha důvodů ji celkem jednomyslně vnímáme jako nežádoucí fenomén. Svérázným způsobem je zastoupena i v Praze, kde však převládají prvky městské, tvořící většinou jemnější mozaiku se složitějším managementem (čímž se míní veškeré působení na daný objekt), než jakým se vyznačuje ladem ležící půda venkova. Celkově je pražská divočina víc přínosem než zdrojem problémů.

Nová divočina se z definice velmi rychle proměňuje. Lidské záměry, které se z určitého území vytratily a ponechaly ho spontánním přírodním pochodům, se mohou zase vrátit. Nebo, a to častěji, se tam vrátí záměry zcela jiné. Například pustnoucí a zarůstající továrna je nejprve vyčištěna od veškeré nové zeleně, pak rozdrcena na betonový recyklát a přeměněna v park. O dva kopce dál však už mezitím mohla být opuštěna jiná továrna.

Putování pražskými „pralesy“

Korektní termín pro jejich pojmenování se hledá těžko. Nejsou to pra-lesy ve smyslu pra-starých lesů, neboť jejich trvání nepřesahuje sto let. Vyznačují se však mnohem spontánnějším chováním, prudší dynamikou a obtížnější prostupností než pralesní rezervace našich pohraničních hor. Vznikají ve vnitroblocích, na opuštěných skládkách, na ruinách starých továren nebo proměnou již neudržovaných sadů, zahrad a luk. Tvoří je nejčastěji akát1) s jasanem2), pajasanem3) a bezem4) v podrostu. Ekologie akátových pralesů je velmi vyhraněná. Vysoký obsah dusíku znemožňuje život většině rostlin kromě několika agresivních dominant – kopřiv5), vlaštovičníku6) a svízele7). Místy jsou silné populace česneku8) a „divokého“ angreštu9), jehož drobné, ale mimořádně sladké bobule byly tolik atraktivní pro děti narozené v šedesátých letech minulého století. Kromě akátin najdeme na vlhkých ruinách a v mimořádně zanedbaných vnitroblocích Prahy i mechem obrostlé lesíky stromových bezinek4).

Téměř nezbytnou součástí pražských pralesů jsou liány, popínavé trvalky, dřeviny i byliny (hlavně plamének10), chmel11), popínavé rdesno12), loubinec13) a břečťan14). Úživné prostředí často doplňují dožívající zbytky ovocných stromů – jabloní15), třešní16), švestek a slív17). Na světlejších místech samovolně expanduje ořešák18). Starší generace Pražanů stále nedokáže pochopit, že tento ceněný a údajně choulostivý strom se v posledních desetiletích stal expanzním druhem šířícím se nejen do rumišť, ale často také do vysázených, „bezúdržbových“ pruhů zeleně v okolí supermarketů, vchodů do metra ap.

Život kolem stoky

Nejznámější pražský potok Botič je odedávna přírodovědným a rekreačním fenoménem. Téměř v celé délce od Průhonického parku po záběhlický Hamerský rybník (což je asi 20 km) jsou v jeho okolí chráněná území a naučné stezky. Úsek od Hamerského rybníka k soutoku s Vltavou pod Vyšehradem (asi 7 km) je naopak sevřen ve strouze vyzděné hrubým lomovým kamenem, postupně doplňované betonovými prvky; ve strouze mnohokrát poškozené a zpravidla nějak opravené. Koryto je pochopitelně dimenzováno na velkou vodu (odhaduji, že pojme minimálně stonásobek běžného průtoku). Jeho boky jen výjimečně drsně odírá proud vody posbírané z ponorných potůčků dešťové kanalizace Záběhlic, Zahradního Města a Hostivaře, a proto jsou skoro všude zarostlé. Komu se podaří obsadit vydrolenou spáru mezi kameny, má nadlouho vyhráno.

V okolí sedmikilometrového koryta od Hamerského rybníka k Vltavě najdeme několik hodně odlišných nik městské přírody: pustnoucí zahrádkářské kolonie, nerekultivované deponie hlíny a jílových břidlic, nádražní areály, průmyslové objekty, zbytek venkovské zástavby někdejších Záběhlic, bloky činžovních domů, parky. Za nízkého stavu vody není problém do koryta vstoupit a pohybovat se těsně u břehu téměř jako po dlážděné cestě (obr. 2).

Jednou jsme k Botiči vyrazili v půli listopadu, na samém sklonku vegetační sezony. Voda byla překvapivě čistá – ve „vývarech“ pod umělými stupni žijí hejna tloušťů. Jednolitou hněď uschlé vegetace porušovaly červené bobule šípků19), občas plody hloží20) nebo brslenů21). Tmavozelenou, fialovou a černou zastupovaly poslední neshozené listy ostružin22) a s postupujícím podzimem statečně bojoval i klematis10), jehož zelené šlahouny končily úplně mladými lístky odsouzenými k spálení silnějším mrazem. Nejčastější ozdobou divočiny ale bylo sluncem prosvícené chmýří nebo průsvitná křidélka semen. Touto roční dobou bylo patrné, kolik obyvatel pražské džungle spoléhá při svém šíření na vítr: plamének10), křídlatky23), zlatobýl24), starčky25) a další přehlédnuté nebo nepoznané. Výborně to vyhovuje jejich životnímu stylu – být ve správný čas na správném místě, což vlastně znamená být „pořád všude“. Mortalita větrem šířených diaspor je neuvěřitelná, jejich početnost však ještě neuvěřitelnější.

Zdivočelé růže

Co se stane, když se přestanete starat o růžový keř? Obvyklá odpověď by asi byla, že vyžene do výše, zhoustne, proschne a odumře. Bez řezu, hnojení a pletí tak do pěti let. Ale porost růží může za dvacet let vyrůst do výše osmi metrů a vytvořit džungli, která jen neochotně přijme další druhy. Na tuto a ještě spoustu dalších strhujících scén trochu drsného přírodního i lidského divadla je možné se zajet podívat do opuštěného zahradnictví poblíž zastávky vlaku v Praze– Veleslavíně. Nejprve Kladenskou ulicí, dál uličkou V Předním Veleslavíně, která končí u brány starého zahradnictví. Vrata bývají zamčená, ale do areálu vede překvapivě mnoho cest a cestiček.

Je květen a ve starých pařeništích kvetou vytáhlé, subtilní tulipány26) a narcisy27). Nikdo je léta nevyrývá a jejich cibule už jistě musejí být hluboko v zemi. O kytky se ale možná někdo potají přece stará, jinak už by musely být přerostlé agresivnějšími druhy. Myšlenka se nám brzy potvrzuje, když se setkáváme s lidmi, kteří zabydleli jeden z provozních domků. Uvědomuji si, že je vídám u stanice metra Dejvická prodávat květiny.

Docházíme k řadám skleníků – pět metrů našíř a tři do výšky, zasklené už jen sporadicky. S údivem zjišťujeme, že několik metrů nad obnažené krovy vyrůstají obrovité keře růží. Několik akátů1) a javorů28), které se uchytily na okraji růžového lesa a také prorůstají bývalými stropy, má až decimetr silné kmínky a datují tím zánik péče nejméně patnáct let nazpět. V přítmí pod růžovými kmínky toho moc neroste; zkraje snad vlaštovičník6), občas se pne klematis10). Růže utržené ze řetězu ovládají prostor absolutně (obr. 5). Na některých místech sklo stropu dlouho vzdorovalo soustředěnému tlaku ozubených šlahounů, až se nakonec podařilo sklo zvednout nebo rozlomit. Architekturu růžového pralesa je dobře vidět jen z některých míst. Nejstarší kmeny tvoří až čtyři metry vysoké oblouky, zaklesnuté do sebe navzájem nebo do krovu skleníků. Z oblouků vyrážejí tenčí pruty, tvarově je kopírují a nad nimi další, ještě menší a slabší šlahouny.

Severovýchodní část veleslavínské divočiny povstala z šeříkových keřů29), jimiž bylo svého času možno vyzdobit celou prvomájovou Prahu. V podrostu dominuje vlaštovičník6 a kopřiva5), místy podrost schází a vrství se špatně tlející listí. Šeříková poupata jsou většinou dva metry nad našimi hlavami. Kmínky připomínají velká, rozcapená proutěná košťata, usměrněná do oblouků a křivek – jako by rostla podle siločar obrovského magnetu. Tvar aleudává prastarý bez4), tvořící několik metrů širokou hvězdicovitou strukturu v šeříkové houštině. Hvězdy se ve fraktálové geometrii opakují v podobě výhonů ze starého bezového dřeva. Šeřík jako by se nechal odtlačovat bezem a kopíroval jeho hvězdovitý půdorys.

Dlažba plná chlupů

Vegetace mezi dlažebními kostkami (obr. 6), ve spárách podél obrubníků a v puklinách asfaltu je jedním z prvních motivů, které nás napadnou, začneme-li uvažovat o městské vegetaci. Vlivy formující toto společenstvo jsou nesporně velmi silné, ať už uvažujeme střídání teplot, sešlap či rozjíždění pneumatikami, zimní solení, celoroční zásobování motorovým olejem nebo svéráznými hmotami, jež vyplňují mezery v dlažbě. Pokusíme-li se ze škvíry mezi kostkami sebrat rostlinku do herbáře a vytrhnout ji i s kořeny, překvapí nás, co je hlavním pojivem substrátu: lidské vlasy a psí chlupy. Po Praze jich musejí být stovky kilogramů. Nebýt jich, pravděpodobně by byla hlína ze spár rychle odnesena a květena dláždění by byla chudší. A možná by se dláždění také muselo častěji opravovat…

Městská dlažba hostí několik variant vegetace s poměrně stabilním druhovým složením. Například na Senovážném náměstí (obr. 4) poblíž centra je na vozovkách běžná žulová dlažba, občas se v ní najde nějaká křemencová kočičí hlava. Trojúhelník v těsné blízkosti tramvajové křižovatky je vydlážděn narůžovělým a šedavým vápencem. Druhové složení flóry tu na malém prostoru silně kolísá. Na jednom z okrajů trojúhelníka je šťavnatý porost šruchy30), o kousek dál dominuje truskavec31), úrazník32) nebo milička33). Mezi zaparkovanými auty při kraji vozovky se daří dvacet třicet centimetrů vysokým hvězdníkům34) a merlíkům35). Mezi všemi druhy občas vyrůstá růžice jitrocele36).

Komplex Těšnova a Florence (dodal bych nevzhledný komplex) je neuvěřitelnou mozaikou lidmi vytvořených povrchů, v různé míře vystavených ošlapu, solení, přihnojování. Svoje místo zde nalezly všechny druhy bující na Senovážném náměstí a také například pelyněk37), pampelišky38) nebo slanomilný zblochanec39). Asi není náhoda, že zpoza stánku s ovocem a zeleninou vyrůstají rajčata ze široké spáry mezi asfaltem a betonovou deskou.

Vegetace chodníků a dlažeb je květenou určenou opravdu každému. V ulicích mezi starými činžáky Žižkova či Karlína je při běžném pohledu na město vegetací často jedinou.

Mezi kolejemi

Sucho, olej a nejméně jednou za rok totální otrava herbicidem. Přesto mezi kolejemi a pražci často kvete něco krásného, třeba hadinec40) nebo pupalka41) (obr. 3). Tam, kde z nějakého důvodu herbicid používán není (například na štěrkovém loži nikdy nepoložené jižní koleje Branického mostu), lze najít rozlehlé trsy rozchodníku42) a chráněné bělozářky43). Té se sem nejspíš podařilo rozšířit ze skalních říms národní přírodní památky Barrandovské skály.

Smíchovské nádraží je koncem léta nejen suché, ale i sešlapané. Přesto letní štěrk a dlaždice porůstají nenápadné, zdánlivě zranitelné trávy – rosička44) a milička33). Pražské Hlavní nádraží je z velké části kryté střechou a do nezastřešených kolejišť se nesmí. Neplatí to ale úplně. Třeba motoráky připravené zdolat „Pražský Semerink“ (bizarní a odvážně vedenou trasu přes Hlubočepy a Žvahov) startují z nezastřešené koleje. Řimbabu45) vyseli mezi koleje zřejmě cestující zahrádkáři. Dnes ji ale již pohlcuje temná masa lebedy46).

Největší, jihovýchodní segment Bubenského nádraží už byl zbaven kolejnic, ale nikoliv lesíků pajasanu3) a lánů třtiny47). Tam, kde ještě vlaky jezdí, vyráží pozdě k podzimu z půdy ošetřené herbicidy huseníček48) a osívka49). Z Bubnů se lze tramvají č. 1 dostat přes Libeňský most, Palmovku a Krejcárek na nákladové nádraží Žižkov během čtvrt hodiny. Dnes je již kulturní památkou a konají se tu umělecké výstavy, koncerty a divadelní představení. Kolejiště stále ještě udržované pomocí herbicidu má rozlohu asi čtvrt čtverečního kilometru. Brzy zjara bychom se jedinců osívky49) a huseníčku48) asi nedopočítali.

Na mnoha jiných místech spojených s vlakovou dopravou, v železničních stráních na Krejcárku a nad Balabenkou kvetou modrofialový hadinec40) a žlutý trýzel50).

U řeky po povodních, pod pomníky, na hřbitovech…

Tam všude a ještě na řadě dalších míst bychom nalezli svébytné prvky rychlých a překvapivých dějů v živé přírodě, které svojí spontánností dávají místům status divočiny. Jedním ze základních znaků nové divočiny je však její nestálost a nejistota dalšího vývoje. Během přípravy knižního průvodce divokou přírodou Prahy53) jsme u některých míst (kupříkladu třešňovky mezi Žižkovem a Hrdlořezy) předpokládali jen pomalý vývoj k dalšímu „divočení“. Místo toho se dočkala obnovy původního účelu, což se nemohlo obejít bez zásadních změn flóry a fauny. S opatrností a možná s lehkým úsměvem přikývnu tvrzení, že se v posledním desetiletí rozloha a pestrost nové divočiny v Praze trochu zmenšily. Současně se ale již těším na další, budoucí objevování tajemných divočin někde mezi Kladnem a Říčany u Prahy.

Poznámky

1) Trnovník akát (Robinia pseudoacacia);

2) jasan ztepilý (Fraxinus excelsior);

3) pajasan žláznatý (Ailanthus altissima);

4) bez černý (Sambucus nigra);

5) kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), kopřiva žahavka (U. urens);

6) vlaštovičník větší (Chelidonium majus);

7) svízel přítula (Galium aparine);

8) česnek medvědí (Allium ursinum);

9) srstka angrešt (Ribes uvacrispa);

10) plamének polní (Clematis vitalba);

11) chmel otáčivý (Humulus lupulus);

12) opletka čínská (Fallopia aubertii);

13) loubinec popínavý (Parthenocissus inserta);

14) břečťan popínavý (Hedera helix);

15) jabloň domácí (Malus domestica);

16) třešeň ptačí (Prunus avium);

17) slivoň švestka (Prunus domestica);

18) ořešák královský (Juglans regia);

19) růže šípková (Rosa canina);

20) hloh obecný (Crataegus laevigata; velmi často označován také jako C. oxyacantha, toto jméno je ovšem neplatné);

21) brslen evropský (Euonymus europaea);

22) ostružiník (Rubus fruticosus agg.);

23) křídlatka česká (Rheynoutria × bohemica);

24) zlatobýl kanadský (Solidago canadensis) a zlatobýl obrovský (S. gigantea);

25) starčky (Senecio spp.);

26) tulipán zahradní (Tulipa × gesnerana);

27) narcis (Narcissus spp.);

28) javor (Acer spp.), ve městech nejčastěji zplaňuje javor mléč (A. platanoides);

29) šeřík obecný (Syringa vulgaris);

30) šrucha zelná (Portulaca oleracea) – tento druh mimochodem v posledních letech zcela opanoval pásy chodníků podél stěn starých malostranských domů v horní části Újezdu;

31) truskavec ptačí (Polygonum aviculare);

32) úrazník položený (Sagina procumbens);

33) milička menší (Eragrostis minor);

34) turan roční (Erigeron annuus), zvaný též hvězdník či hvězdovnice;

35) merlík trpasličí (Chenopodium pumilio);

36) jitrocel větší (Plantago major);

37) pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris);

38) pampeliška, dříve smetánka (Taraxacum sect. Ruderalia);

39) zblochanec oddálený (Puccinellia distans);

40) hadinec obecný (Echium vulgare);

41) pupalka dvouletá (Oenothera biennis);

42) rozchodník ostrý (Sedum acre);

43) bělozářka liliovitá (Anthericum liliago);

44) rosička krvavá (Digitaria sanguinalis);

45) řimbaba obecná (Pyrethrum parthenium);

46) lebeda lesklá (Atriplex sagittata);

47) třtina křovištní (Calamagrostis epigejos);

48) huseníček rolní (Arabidopsis thaliana);

49) osívka jarní (Erophila verna);

50) trýzel tvrdý (Erysimum durum);

51) řeřicha rumní (Lepidium rurale);

52) bříza bělokorá (Betula pendula). I když jsme uvedli jen příklady, dopočítali jsme se více než 50 druhů rostlin nové divočiny (foglarovského bobříka květin bychom tedy splnili).

53) Mikuláš R., Šturma J. A.: Divoká příroda Prahy a Říčany u Prahy. l a blízkého okolí. Průvodce tou částí pražské přírody, o kterou se nikdo nestará, málokdo ji zná a skoro nikdo ji nemá rád. Academia a Dokořán, Praha 2015

Pojem divočina

Divočina je přiznaně antropomorfní pojem. Klasickou divočinou je území na pevnině, na němž výrazně převládají spontánní, lidmi neovlivněné nebo jen minimálně ovlivněné děje nad lidským hospodařením. K jeho základním typům patří v současné době zemědělství, lesnictví, těžba surovin, průmysl, výstavba obydlí, komunikací atd. Existují krajiny, které jsou výrazně ovlivněny jiným živočišným druhem, než je člověk. Třeba savany jižní Afriky by zřejmě zarostly zapojeným lesem, nebýt stád slonů. Přesto nám nic nebrání pokládat tyto savany za divočinu. Výlučné postavení v definici divočiny proto má člověk.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201704_208-211.pdf (535 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky