Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Dítě, smrt a zármutek

Publikováno: Vesmír 96, 364, 2017/6

Je-li dnes někdo z příbuzných těžce nemocný nebo umírá a je hospitalizován, dospělí chápou, co se děje, ale dítě, které o kritickém stavu nic neví, má dojem, jako by dotyčný, třeba babička, byl dlouhodobě na chatě. Rodiče „tam“ občas chodí a po návratu neurčitě oznamují, že se stav nelepší. Na konci 20. a začátku 21. století jsme smrt vyřadili z běžného života a „institucionalizovali“ ji.

Ze zmíněných okrajových zpráv si dítě nemůže udělat představu o vážnosti stavu nebo dokonce o úmrtí, nemůže intuitivně sledovat kontinuitu života a smrti. Může tak získat zkreslující představu, že společnost patří jen mladým, zdravým, ekonomicky úspěšným, a handicapy, nemoci, neštěstí či smrt jsou jen senzacechtivé vteřinové šoty večerních zpráv. Na tomto trendu se podílejí všechny hromadné sdělovací prostředky i počítačové hry. Při každém sledování napínavého televizního programu či počítačové hry dítě zapomíná, že nejde o realitu, a začíná žít ve virtuálním světě. Přestává mít zájem o reálné emoce. V počítačovém světě lze figurky – hrdiny i odpůrce – „myší“ zabít, odstranit, rozstřílet, nebo jim naopak věnovat více životů. Tato expozice agrese a brutality postupně dítě zbavuje lidského náhledu na hrůzu reálného násilí, mizí soucítění, schopnost pomoci a chápání podstaty smrti.

V poslední době se situace kolem umírajících přece jen začíná zlepšovat. Vznikají hospice, zajišťující kontakt umírajícího s rodinou. I v dnešním hektickém a odosobněném čase tam mohou příbuzní přijít na návštěvu kdykoliv, dokonce i s dětmi a oblíbenými domácími zvířaty.

Kdy s dítětem začít mluvit o smrti

Vzdělávání dětí o smrti by mělo začít vysvětlením, že všechny živé entity jsou součástí životního cyklu; rostliny, zvířata a lidé se rodí, vyrůstají, žijí a umírají. Stále ještě je rozdíl mezi venkovskými a městskými dětmi. Děti z venkova vidí cyklus života a smrti na květinách, obilí, stromech, zvířatech, ale i lidech. Učení může začít už v prvním roce života, aby dítěti umožnilo ve druhém, třetím roce položit první otázky. Odpovědi rodičů ovlivní, bude-li dítě považovat smrt za přirozenou, nebo nepřirozenou součást bytí. Často strach dospělých mluvit o konci života neúmyslně zkresluje a mění bezprostřední postoj dítěte k smrti.

První zkušenost dítěte se smrtí je spojena zpravidla s úmrtím domácího zvířete. Zvíře, kterému dítě předalo svou lásku, najednou není, což je hluboký emoční prožitek, frustrující ztráta. V některých případech je zármutek nad zvířetem větší než nad smrtí rodiče nebo blízké osoby. Je přirozené promluvit si s dítětem o smrti jeho zvířete a poté uspořádat malý pohřeb. Dítě může mít při pohřbu aktivní roli a učit se z této události.

Děti potřebují určitou dobu, která jim umožní prožívat smutek, proto není vhodné nahradit zvíře ihned jiným. Děti by pak mohly věřit, že i lidé mohou být po smrti nahrazeni. Při osvojování nového zvířete je důležité zachovat si vzpomínky na zvíře minulé, na starého kamaráda, hledat podobnosti a rozdíly, uvědomovat si nového tvora. Není vhodné zvíře odstraňovat nebo předstírat, že uteklo, nebo je nenápadně zaměnit identickým novým. Děti poznají rozdíl a ztratí důvěru v to, co dospělí říkají. Způsobí to, že dítě nebude schopno akceptovat smrt jako část života.

Jak dítěti smrt oznámit

Smrt rodinného příslušníka, zvláště je-li pro dítě klíčovou osobou, může vyvolat silné emoční reakce. Objevují se pocity ztráty, prázdnoty, smutek spojený s okolnostmi kolem smrti, poruchy spánku, ztráta chuti k jídlu, dráždivost, neschopnost efektivně zvládat některé úkony před jinými lidmi (sociální inhibice), nebo naopak verbální agrese, eventuálně agování.1) Malé děti ztrácejí zvídavost, školáci se zhoršují ve školním výkonu. Dítě má právo co nejdříve poznat skutečnost (co se stalo), přirozeně se soucítěním, ale realisticky. V opačném případě děti dle tónu hlasu a jiného chování okamžitě poznají, že se „něco“ děje. Jejich úzkost se zvýší, jsou-li požádány, aby opustily místnost, šly si hrát, nebo slyší-li šepot. Sdělení je těžké. Dítě by mělo být v tělesném kontaktu s tím, kdo mu ztrátu sděluje; dle věku by mělo být drženo na klíně, v objetí či jen za ruku či ramena. Důležitější je, co dospělý dělá, než co říká. Měl by verbálně i nonverbálně ubezpečovat dítě, že je zde pro něj, že se o něj postará, že to spolu zvládnou. Zpráva o úmrtí by měla být pravdivá, bez zbytečných detailů (tatínek zemřel při autonehodě, srazila se dvě auta na dálnici; maminka měla nevyléčitelnou nemoc atd.). Sdělující by měli volit slova reálná a jasná – dotyčný zemřel a již se nevrátí. Mnoho rodičů, kteří zápasí se svým vlastním zármutkem, má tendenci tragickou situaci před dítětem tajit nebo používat zavádějící slova, že zemřelý „odešel“, „vydechnul“, „ztratil se“, „je na dlouhé pouti“, „usnul“, „spí“, nebo „usnul navždy“. Taková slova nedovolují dítěti porozumět finalitě smrti, její nevratnosti, rozeznat realitu od fantazie. Po takových sděleních si může myslet, že odcházející osoba se o něj nezajímala, a proto jej opustila bez rozloučení. Může se rovněž obávat spánku, aby ho ostatní nepovažovali za mrtvého a eventuálně nedali do rakve.

Je důležité zmínit se, že mrtvý nedýchá, netluče mu srdce, nemůže se hýbat, jíst, nemůže vidět, slyšet, myslet. Smrt je realita, které je nutno čelit a se kterou se musíme vyrovnat jak psychologicky, tak duchovně. Křesťané akceptují realitu smrti a potvrzují realitu vzkříšení. Je nezvratným faktem, že děti lépe rozumějí vysvětlení, že smrt je přechod ze země do nebe, než že to znamená úplný konec života. Avšak není vhodné příliš akcentovat realitu smrti. Děti by se měly ptát, měly by být povzbuzovány k otázkám, měly by říci, co cítí ke smrti, co si o ní myslí, co o ní vědí. Dospělí by měli na otázky pravdivě odpovídat, a pokud nevědí, přiznat to. Nejčastější otázky dětí: „Proč je smrt? Proč lidé musejí umírat? Co se s lidmi stane, když umřou, kam jdou? Tatínek či maminka umřel proto, že jsem zlobil? Jednou jsem si přál, aby umřel…“ atd.

Děti a pohřby

Smrt v rodině vytvoří kritické období přechodu, je to čas potenciální krize. Ve společnostech přírodních národů vznikly obřady přechodu, které měly pomoci lidem projít kritickými obdobími, jako je např. obřad dosažení nového životního stadia – dospělosti, zásnub, svatby, narození dítěte nebo smrti. Naše kultura už zasvěcovací obřady neprovádí, ale v každém z nás přetrvává archetypální potřeba zasvěcení, která pomáhá v kritických obdobích života. Pohřební obřady představují veřejné potvrzení skutečnosti, že došlo k závažné změně, a prostřednictvím mocné symboliky rituálu se oživují archetypální složky příslušející určitému životnímu stadiu.

Dítěti je třeba vysvětlit pojem „pohřeb“ způsobem odpovídajícím jeho vývojové úrovni myšlení. Jde zejména o to, jak bude tělo mrtvého vypadat a co se bude dít během obřadu a co na hřbitově. Volba, zda se dítě chce pohřbu zúčastnit, už by pak měla zůstat na něm. Některé děti účast na pohřbu odmítnou, i když se jedná o jejich vlastního rodiče. Pak rozhodně není vhodné je napomínat nebo dokonce obviňovat. Je možné nahrát pohřební akt, aby si jej dítě, bude-li chtít, poslechlo později, až bude starší. Pokud je to možné, lze dítěti dovolit, aby se podílelo na pomoci v domě, jako je zvedání telefonu a otevírání dveří, lepení obálek s parte atd. Dítě se potřebuje účastnit rodinného zármutku a dostat podporu od ostatních kolem sebe. Výhodou návštěvy pohřbu je, že dítě pozná realitu smrti a že tam bude mnoho lidí, se kterými může svůj smutek sdílet. Toto dává dítěti pocit podpory a sounáležitosti. Pokud je dítě ignorováno, může si myslet, že udělalo něco špatného. Malé děti mohou navštívit pohřební síň s někým, koho mají rády a komu důvěřují. Výhoda toho je, že pak nebudou vyděšeny hysterickým výbuchem některého z truchlících a mohou otevřeně vyjádřit své pocity.

Vývoj představy o smrti

Pro děti do tří let znamená smrt odloučení – separaci – od klíčové milované osoby. Poté často následuje tzv. separační deprese. Depresivní reakce vede k útlumu nebo k regresi, tj. k návratu do mladšího vývojového stadia (např. opět vyžaduje dudlík, pomočuje se atd.). Bolest dítěte je reakcí na oddělení od zemřelé osoby.

V předškolním věku (4 až 5 let) je smrt chápána jako odchod, usnutí s možností návratu či probuzení. Děti věří, že mrtví mohou mluvit, spát, jíst a hrát si buď na nebi, nebo pod zemí. Smrt považují za vratný fenomén. Později si vyvinou „magické myšlení“. Věří, že mají schopnost stvořit věci prostým pomyšlením nebo přáním a stejným způsobem je i zrušit. V tomto vývojovém stadiu si mohou myslet, že způsobily smrt milované osobě, když si přály, aby byla mrtvá poté, co se na ni rozzlobily.

Ve školním věku mezi 6. a 8. rokem smrt získává konkrétní podobu. Děti si ji představují jako kostru s kosou, která občas někomu usekne hlavu, ale de facto se lze před ní schovat nebo ji obelstít. Mnohdy se v tomto období projevuje až morbidní zájem o smrt – hřbitovy, rakve, márnice atd.

Ve věku 9 až 12 let již děti smrt chápou jako nevratný stav definitivního konce – „never more“. Vidí ji jako přirozenou součást života, avšak při nedostatečném vysvětlení ji mohou chápat jako trest za „špatné chování“. Kumulace ztrát (úmrtím, rozvodem atd.) je jednou z příčin vedoucích hlavně v adolescentním období k sebevražedným úvahám. Pochopení nevratnosti smrti může být urychleno konkrétní zkušeností v životě dítěte (třeba přítomností pětiletého dítěte při úmrtí prarodiče).

Nejméně se smrti bojí dospívající; konec se týká všech, ale jich ne. Snaží se jí vzdorovat značným riskováním – syndrom koketování se smrtí.

Reakce na úmrtí, ztrátu

Vnímavost členů rodiny ovlivňuje zármutek dítěte. Dítě potřebuje přítomnost dospělých, kterým věří, na které se může spolehnout. Ačkoliv každé dítě je jedinečné a žádné se nevyvíjí stejně, existuje několik běžných společných reakcí na ztrátu. Dítě může reagovat jedním nebo i všemi těmito způsoby více či méně dlouhodobě. Děti prožívají smutek nejen s rozdílnou intenzitou, ale i po různě dlouhé časové úseky. Trvá to obyčejně po dobu jednoho až tří let, než se jejich zármutek úplně rozptýlí.

Zármutek je přirozená reakce na ztrátu. Utrpení je způsob, jakým se hojí žal. Dětem, stejně jako dospělým, musí být dovoleno trpět způsobem vlastním jejich temperamentu a osobnostnímu utváření. Při vyrovnávání dítěte se smrtí musíme brát v úvahu jeho současný věk, vývoj jeho poznávacích funkcí a stupeň porozumění smrti; vzít v potaz jeho přirozené mechanismy zvládání krizových situací. Dítě může reagovat na ztrátu zlostí, vztekem, hyperaktivitou, návratem k dřívějšímu či méně vyspělému vzorci chování (regresí), somatizací nebo stažením do sebe. Důležité je, jaká byla emoční stránka a kvalita vztahu dítěte se zemřelou osobou. Pokud si byli výjimečně blízcí a zemřelá osoba poskytovala dítěti bezpečí, je ztráta přirozeně větší, než kdyby šlo o vzdáleného příbuzného. Pokud byl vztah komplikován mnoha konflikty, bolest dítěte může být násobena pocity viny.

V depresivním období truchlení děti popisují snížený zájem o dříve vyhledávané aktivity, bezradnost, neradostnost a ve velkém procentu sebevražedné myšlenky i úvahy bez náznaků sebevražedného chování.

Adolescenti, kteří ztratili sourozence, mají zvýšený výskyt sebevražedných myšlenek. Podle amerického psychiatra Roberta Pynoose2) rodiče referují jen o zlomku změn, které se objevují u truchlících dětí. Zvláště depresivní rodiče jako by nevnímali zármutek a potřeby svých dětí. Pravděpodobně jim – kvůli vlastnímu zármutku – chybí kapacita pro pochopení žalu a stresu svých dětí.

Déle než jeden rok po sourozencově smrti nejsou děti, ale především adolescenti, schopni o tomto tématu mluvit s rodiči. Dítě cítí jakousi vinu, že na tomto světě zůstalo a žije, a zároveň se bojí, že by se totéž mohlo stát jemu, že by mohlo dostat stejnou nemoc, že dojde k nehodě ap. Má strach, že rodiče mu budou vyčítat, že přežilo, vidí jejich zármutek, a tak nabývá dojmu, že zesnulý sourozenec byl rodiči i rodinou milován daleko víc než ono samo.

Je zjištěno, že dětský zármutek je podobný zármutku dospělých a doba truchlení kolem jednoho roku je také obdobná. Americký profesor psychiatrie Mardi Horowitz3) upozorňuje na „prázdná místa a situace“, jako jsou dřívější společné snídaně, večeře, návraty domů, cesty na chatu atd., kde zemřelý chybí více než v jiné hodiny dne. Obklopující dospělí často nejsou dost citliví a vnímaví k těmto specifickým situacím a dítě se vyrovnává s žalem samo. Menší děti se snaží zemřelého hledat (v jeho oblíbeném křesle, před budovou, kde pracoval, atd.). Starší přenášejí „chybění, postrádání“ i do budoucna („nebude tu, až skončím školu, až mi bude 18, až se ožením“ atd.). Všechny děti mají fantazie o „znovu-spojení, znovu-setkání“ (např. čtyřleté děti, které si myslí, že je matka v nebi, hledají žebřík ap.). Starší nebo adolescenti referují, že zahlédli nebo slyšeli zemřelého. Všichni vědí, že jde o iluzi. Školní děti ale věří, že je to také díky touze zemřelého setkat se s nimi. Více než třetině všech se o zemřelém zdají živé sny, třeba zcela neočekávaně, ještě půl roku po tragické události. Mnoho z nich si přeje zemřít, aby mohli být znovu s rodičem, sourozencem.

Truchlení je dále ovlivněno okolnostmi úmrtí. Zda bylo očekávané nebo šlo o nešťastnou náhodu, neočekávanou nehodu, či brutální útok. Pokud byla milovaná osoba zavražděna nebo zabita, dítě pravděpodobně utrpí šok, který bude následován afekty vzteku a zlosti. V případě, že nebylo tělo po nehodě nalezeno, může se dítě těžce vyrovnávat s realitou smrti. Při terapeutické intervenci je nutné zjistit, zda nejde o kumulaci stresových událostí. Např. smrt blízké osoby může být násobena zklamáním nad neúspěchem ve sportovním družstvu, špatnými známkami ve škole, změnou bydliště, ztrátou peněz, ztrátou domácího zvířete, ztrátou kamaráda, onemocněním atd.

Smrt sebe samého

I když zdravé dvanáctileté děti jasně chápou smrt jako nevratný konec, svoji vlastní smrt kladou do daleké budoucnosti. Ukázaly to psychoterapeutické skupiny s dětmi od 8 do 15 let, na nichž jsme řešili vztahové interakce. Na konci každého setkání dostali účastníci písemný test, do něhož jsme zabudovali čtyři otázky volně související s předvídáním konce. Jednou z nich byl dotaz: „Kolik si myslíš, že ti bude let, až tvoji rodiče zemřou?“ Celkem 80 % dětí odpovědělo, že to bude kolem 90 až 100 let. Jiná otázka vyzvala účastníky, aby si představili, že „na konci jejich lesa je zeď“. Plných 70 % dětí zareagovalo odmítnutím této představy s tím, že tam nic takového není, a 20 % ve své představě připustilo jen nizoučké rozvaliny. Terapeuti s dětmi neprobírali téma smrti a ani neinterpretovali jejich odpovědi, pro individuální pohovory však byly tyto odpovědi důležité.

Zdravé děti neuvažují o vlastní smrti. Při pátrání po příčině se podařilo nalézt tři ochranné, podpůrné faktory pro zdravý vývoj dítěte. Jsou to: laskavé rodinné prostředí s pozitivním sycením emočních vztahů, vyšší úroveň vzdělání nebo aktivní sportovní zařazení, případně různé zájmové činnosti, a víra. Víra v sebe, lidi, svět i boha, vedoucí k otevřené možnosti zrání, k sebeobjevování, seberealizaci a transcendentnímu sebepřesahování.

Poznámky

1) Agování (acting out) je útočný obranný mechanismus, který je škodlivý pro jedince i druhé a může zabraňovat smysluplným odpovědím na vlastní pocity a otázky.

Poznámky pro rodiče, který zůstal

  • Neskrývejte svůj žal a utrpení – tím dítě neochráníte.
  • Svěřte se v rozumné míře dítěti se svým utrpením, mluvte o zmatku, zlosti, pláči, výčitkách, zoufalství v rodině. Ujistěte dítě o přirozenosti těchto emocí, „dovolte“ si plakat, buďte s ním, naslouchejte mu.
  • Nepřenášejte však na dítě břemeno svého utrpení, nedělejte si z něj svého „terapeuta“; podporu poskytujete především vy jemu.
  • Stále je ubezpečujte o své lásce, o schopnosti postarat se o ně.
  • Vysvětlete mu, že proces truchlení bude trvat dlouho a že bude každý den vyhrazen čas, kdy s ním o ztrátě budete mluvit.
  • Prodiskutujte otázku školy, kdo a jak událost sdělí učitelům, spolužákům.
  • Problém může nastat, když zemře sourozenec a dítě, které přežije, odmítá chodit do školy, nechce mezi spolužáky. Většinou je nutná profesionální krizová intervence.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201706_364-366.pdf (290 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky