Digitální nesmrtelnost

Digitální nesmrtelnost, stejně jako nesmrtelnost běžná, je kontinuum, které na jednom konci začíná trvalou slávou a na konci opačném končí nekonečnou zkušeností a učením se, zastavujíc se těsně před nekonečností života. Uchovávání a sdělování vlastních myšlenek představuje jednosměrnou nesmrtelnost – dovoluje komunikovat s budoucností. Nekonečná zkušenost a proces učení, to je nesmrtelnost dvousměrná – dovoluje člověku, či alespoň jeho části komunikovat s budoucností v tom smyslu, že se jeho umělá verze dále učí a vyvíjí. Současná technologie je schopna prodloužit tělesný život o několik desetiletí. Jednosměrná i obousměrná nesmrtelnost vyžadují, aby část osoby byla proměněna v informaci (kybernetizována) a uchována v trvalém médiu. Jsme toho názoru, že dvousměrná nesmrtelnost, kdy je zkušenost určité osoby uchována digitálně, a tudíž nadále žije svým vlastním životem, bude uskutečnitelná již v tomto století. V našem projektu CyberAll ¹⁾ (Research.Microsoft.com/~gbell) zkoumáme body vymezené zmíněným spektrem „jednosměrná nesmrtelnost – dvousměrná nesmrtelnost“.

Chammurapi, Aristoteles, Shakespeare, Mozart, Rembrandt a Euler jsou nesmrtelní, či přinejmenším jsou nesmrtelné jejich myšlenky. Uchovali si je v trvalé formě, která dovoluje, aby byly předávány budoucím generacím. Tyto myšlenky – obrazy, hudba, literatura, architektura, a dokonce i algoritmy – budou žít tak dlouho, dokud budou žít lidé. Autoři myšlenek jsou samozřejmě mrtvi, ale jejich myšlenky jsou nesmrtelné.

Vynález papíru a po něm tiskařského stroje umožnil snazší a levnější způsob zaznamenávání, uchovávání a šíření myšlenek. Diktafony, fotoaparáty a příruční videokamery dnes umožňují zaznamenat události, a někdy dokonce i zážitky velmi snadno. Efekt Moorova zákona snižuje náklady na zaznamenávání informací do té míry, že je možné zaznamenat všechno, co člověk slyší a vidí.

Digitální technologie nabízejí nové druhy informací, které můžeme předat budoucnosti. Téměř komukoliv umožňují, aby si vytvořil vlastní podobu nesmrtelnosti, a to pro jakkoliv velké společenství – buď jen pro vlastní potomky, nebo pro celou vědeckou komunitu. Webové stránky ²⁾ nabízejí za poplatek možnost uchovat dopisy, eseje, fotografie, videonahrávky a vyprávění „navždy“, aby si je mohly prohlédnout příští generace. Jsou to digitální ekvivalenty hrobek, krypt a knihoven.

Budoucí technologie nesporně umocní naši schopnost předávat myšlenky i prožitky a vytvářet jednosměrný vztah s budoucími generacemi (pokud ty generace samozřejmě budou o naše myšlenky a prožitky stát). Dokonce už dnes je prakticky možné zaznamenat vše, co člověk čte a slyší. Například uchovat veškerou konverzaci, kterou kdy člověk vyslechl, vyžaduje méně než terabyte datové kapacity (v přijatelné kvalitě).

Během pěti až deseti let bude terabyte úložného prostoru stát několik stovek dolarů, a lidé tak budou mít možnost stát se „nesmrtelnými“ ve smyslu uchování toho, s čím se ve svém životě setkali. U „slavných“ lidí budeme mít přístup k celému jejich životu.

S projektem CyberAll je spojeno mnoho technických a sociálních problémů. Jak například informace uchovávat, když se stále mění média, platformy a programy (www.acm.org/ubiquity/views/g_bell_1.html)? Jak informace organizovat a prezentovat? (Bude člověk potřebovat celý život k tomu, aby si prohlédl život někoho jiného?) K vidění čeho bude kdo kdy oprávněn? Jaká jsou zákonná a etická práva a povinnosti pro informace, které zahrnují jiné osoby? I tyto otázky zkoumáme, ale především se zaměřujeme na základní úkoly: získávání, uchovávání a vybavování informací.

Za obzorem této jednosměrné nesmrtelnosti tušíme náznaky toho, že alespoň určité aspekty člověka je možné vyjádřit jako program, který interaguje s budoucími generacemi. Je pozoruhodné, že pokud máme k dispozici zvukový archiv výroků určité osoby, je možné vytvořit přesvědčivý avatar ³⁾ oné osoby. Tento avatar, který může žít ve virtuálním světě „navždy“, bude schopen odpovídat na dotazy po minulém životě dané osoby. Kupříkladu několik webových stránek je post mortem věnováno Albertu Einsteinovi, podobně jako mnoha jiným slavným osobnostem. Vědci z Carnegie Mellon University navíc vytvořili Einsteinův avatar, který odpovídá na otázky uživatelů. Ve skutečnosti je tímto avatarem herec, který předčítá citáty z Einsteinova díla. Tomu, kdo viděl ukázku, je jasné, že v budoucnosti bude vytváření podobných avatarů čím dál snazší. Otázka však je, jestli se toho podobný program někdy „naučí“ dost natolik, aby byl stále aktuální. Existence nesmrtelného interaktivního programu se blíží dvousměrné nesmrtelnosti – schopnosti „žít a komunikovat“ věčně.

Spolu s Rayem Kurzweilem, Hansem Moravcem a ostatními věříme, že se v příštím století vyskytne mnoho přesvědčivých avatarů. Moravec předpovídá, že v roce 2040 budou roboti stejně inteligentní jako lidé. Další generace avatarů odpovídajících na otázky se postupně stanou nerozlišitelnými od skutečných osob, které známe a milujeme v roce 2001, a umožní tak těmto lidem „věčný život“. /Přeložil Karel Minařík/