Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Dialog jako možnost komunikace – nejen na divadle

Publikováno: Vesmír 79, 644, 2000/11
Obor: Různé

Dialog je tak běžný jev, že si často ani neuvědomujeme jeho důležitost. To zvláště v momentě, kdy je naplněn smysluplným obsahem, a plní tedy svou hlavní funkci. Nejjednodušší schéma lze vypreparovat tak, že jedinec A vysílá signál, který přijme jedinec B. Ten ho zpracuje – tj. analyzuje, upřesní, doplní, změní – a vyšle ho jako své stanovisko zpět k jedinci A. Tento cyklus se může opakovat donekonečna a je pochopitelně otevřen i pro další jedince, kteří do tohoto dialogu mohou kdykoli vstoupit. Přestože je tento model každému jasný, nikdo o něm dokonce ani nepochybuje, jsme častěji svědky paralelních monologů namísto produktivních dialogů. I když zvnějšku to vypadá jako dialog, neboť jedinci si neskáčou do řeči, navzájem se vyslechnou, avšak každý si drží své téma, které není ani náhodou zasaženo žádným podnětem partnera.

Musíme si stále znovu uvědomovat, že dialog vyžaduje určité podmínky, aby se mohl vůbec uskutečnit, a schopnosti, které požaduje od účastníků dialogu, aby mohl být naplněn a nikoli imitován, byť ve zdvořilé podobě mimoběžných monologů.

Mezi podmínkami zaujímá přední místo komunikativní prostor, tedy společná řeč či příležitost najít bázi, na které může dialog probíhat. Dále je to podmínka znalosti a respektování obsahů jednotlivých pojmů, aby dialog nebyl pouhým vysvětlováním rozdílností. Další podmínkou skutečného dialogu je znalost problému a orientace v něm – třeba i poznávací. A bezesporu důležitý je též společný zájem o obsah, téma dialogu, byť je ten zájem motivován seberůzněji.

Dialog požaduje, aby jeho účastníci formulovali své impulzy tak, aby byly partnerovi srozumitelné. Otevřené k přirozenému navazování. Dialog požaduje v neposlední řadě schopnost překonávat šumy, které se logicky objevují. Vzpomeňme dětskou hru na tichou poštu; vzpomeňme, co způsobila řada nepřesností mezi Romeem a bratrem Vavřincem, při které Romeo nevěděl, že Juliina smrt je jen zdánlivá; vzpomeňme, co nakonec znamenalo to, že Othello uvěřil Jagovým slovům; připomeňme si dialog, který ztratil obsah a jen vyplňuje čas (Ionesco: Plešatá zpěvačka), a podobných příkladů v dramatické literatuře by se našlo mnoho, vždyť jedním z pilířů divadelní stavby je právě dialog. A to nejen mezi postavami, ale především mezi jevištěm a hledištěm.

Nesmírně důležitý je v dialogu aspekt komunikační. Dialog přenáší nejrůznější informační obsahy od jednoho subjektu ke druhému a zpět – doufejme, že jsou vždy obohacené. Komunikace je z psychologického hlediska sociální interakce, při níž dochází ke sdělování a přijímání informací, a to ve formě verbální (slovy) nebo nonverbální (gesta, mimika, pohyb, výraz, intonace, souvislosti, jednání, akce ap.), přičemž dialog k té komunikaci přidává nezbytnost zpětné vazby, možnost vzájemného ovlivňování, či dokonce obohacování, příležitost k objevování toho, co ještě není pojmenováno či jedné straně dialogu známo.

Uvědomovat si komunikativní funkci dialogu mimo jiné znamená upřesnit si obsah té komunikace a hledat nejproduktivnější způsob formulování, aby odpověď měla poznávací aspekt jak pro adresáta, tak pro vysílatele. V takové chvíli můžeme mluvit o dialogu živém, a to ne pouze formou a tempem, ale především obsahem.

Dialog by měl být plně adresný. Totiž jeho jednotlivé repliky a sentence mají mít svého adresáta. Mají být někomu určeny. Protože vstoupit do dialogu s někým znamená, že každá další replika či impulz až do skončení dialogu – jsou určeny konkrétnímu partnerovi. Je bezesporu výhodné, když tato adresnost navíc respektuje partnerův svět, jeho zázemí, zkušenosti a vědomosti. Tak se zmenšuje možnost demagogického zjednodušování. Bereme-li v úvahu vše, co o partnerovi víme, nemůžeme ho jen přesvědčovat, obracet na „naši víru“, bez ohledu na jeho svébytný svět. Stejné věty v jiných souvislostech mívají zpravidla různé obsahy. Vzít v potaz okolní situaci, stav a rozpoložení partnera znamená byť je to nesmírně složité a těžké – připravit skutečně plodný prostor pro naplnění komunikativní funkce dialogu.

Efektní bývá vést dialog konfrontačně. Postavení názorů proti sobě – zvláště názorů kontrastních, a dokonce konfliktních – může vést k produktivnímu střetu postojů, ale je tu jen krůček k roztržce, ke konfliktu, do kterého se lehce vloudí prestiž, a pak mizí obsah původního dialogu. Jistěže konflikt, střety a spory nejsou překážkou produktivního dialogu, ale je v těch chvílích nezbytné velmi pečlivě hlídat meze, které ještě označují dialog nebo už značí souboj, či dokonce boj.

Informace nejsou jen údaje, data, hodnoty ap., ale sociologicky znamenají poznatky, zprávy o vztazích lidí, jejich potřebách, zájmech, tendencích a obavách. Přitom je třeba respektovat to, že existuje kapacita, tedy největší množství přesně definovaných vjemů, které je schopen jedinec přejmout v určitém časovém intervalu a za určitých podmínek. Tady je nejdůležitější schopnost vybrat takovou informaci, která je – ze všech v dané situaci a souvislostech – nejpřesnější, a navíc zapadá do prostoru vytvořeného partnery dialogu. Zjednodušeně se dá říci, že nestačí jen vlastní znalosti, ale že je třeba přesně a odpovědně vzít v úvahu partnera v dialogu se vším, co k němu patří. A případně se dobrat nových poznání.

Nejčastější formou slovního dialogu je otázka a odpověď. Otázka je projev, jímž se snažíme něco dovědět, jímž se tážeme, ptáme. Povšimněme si škály možností, které se nám nabízejí, a pokoušejme se domýšlet, co která nuance znamená: Vyslovit otázku. Dát, položit otázku. Klást otázku. Opakovat stále stejnou otázku. Nabídnout otázku. Provokovat otázku. Nezapomenout na otázku. Podtrhnout otázku... Otázka může být lehká, těžká, nesmyslná, přesná, opatrná, provokativní, formální, strohá, nepřesná, dětská, písemná, ústní, doplňující, zjišťovací, řečnická, přímá, nepřímá... Obdobnou škálu nabízejí i otázky nonverbální. Volba způsobu a formy otázky spoluurčuje průběh dialogu. Slova v dialogu málokdy fungují jako jediný komunikační prostředek. Doprovod mimoslovních aktivit, znalost partnera a sám vývoj dialogu se významně podílejí na průběhu komunikačního aktu dvou jedinců.

K tomu ještě přistupuje aspekt kontextu. Vezměmě si závěrečný Faustův monolog (=dialog s publikem!) z Goethova veledíla. Chceme-li pochopit skutečný smysl tohoto místa, musíme si ozřejmit některé souvislosti. V pátém dějství se odehrávají tři základní výjevy. Příběh Filemona a Baucidy; setkání Fausta se sudičkami a jeho oslepení; Faustova smrt. Při tom se Faust domnívá, že slyší, jak lidé pokračují ve stavbě, ve skutečnosti však mu lemuři vykopávají hrob. Tyto tři výjevy následují v krátkých časových intervalech, navazují na sebe, vytvářejí časovou posloupnost a jsou součástmi jednoho dění, které před námi vystupuje jako současnost o třech momentech. V jednom dějství se prolínají tři dílčí děje a každý z nich dostává smysl pouze jako součást celku. Kdesi v pozadí se ještě vznáší dým z hořících lip, chatrče a kaple. Na druhé straně, ale v blízkosti, kopají strašidelné bytosti hrob a zvuk jejich rýčů slyší oslepený Faust. Uprostřed mezi dvěma výjevy stojí Faust, nevnímá dým ani hrobníky a deklamuje své slavné verše. Na pozadí oněch dvou výjevů znějí Faustova slova jako ironický komentář dění a slavnostní rétorika: chválu svobody a činorodé práce doprovází děj, který svobodu a činorodost ruší. Kdo zaznamenává pouze Faustův monolog a nevnímá zvuky kopajících hrobařů a nevidí kouř ze spáleniště, propadá omylu stejně jako ten, kdo vnímá pouze dva viditelné výjevy a neslyší, jak se nad oběma příběhy vznášejí patetická slova jako ironický doprovod. (Jde o interpretaci Karla Kosíka, která se výtečně hodí jako příklad hledání souvislostí, jež jednotlivé repliky dialogu doprovázejí.) Případ totálního kontextu.

S podobnou škálou možností se lze zastavit i u odpovědi. Chápeme-li odpověď jako slovy nebo jinými prostředky vyjádřené sdělení na dotaz či na nějaký projev vůbec, pak platí v podstatě totéž, co bylo řečeno o otázce s tím, že v dialogu, o kterém tu mluvíme, tedy v dialogu produktivním a plném poznávání a vzájemného obohacování, by ta odpověď měla být obohacena o nový, provokující, inspirující impulz. To proto, aby podnítila produktivní pokračování dialogu především v poznávací, objevující vrstvě.

Dialog může být též jednostranný, přikyvovací, demagogický, v němž si jedna strana uzurpuje převahu nikoli argumenty, nýbrž silou, postavením či jinými prostředky. Ale i dialog mezi podřízeným a nadřízeným může, a dokonce by měl být rovnovážný. Je přece složen ze vzájemně provázaných replik a nejproduktivnější replika je ta, která navazuje na předchozí projev partnera tak, že celek probíhá v plynulém toku. Návaznost nemusí být přímá a rovná. Pro proces poznávání a objevování jsou možné, a dokonce časté protipohyby a odbočky. Co by se nemělo nikdy vytratit, je celkový tah, směřování ke společnému poznání. Proto se též někdy charakterizuje dialog jako rozmluva na určité téma. V rozmluvě a v každém dialogu je ovšem důležitý podíl reflexe a sebereflexe. Schopnost poodstoupit ze zavedeného vidění a nahlédnout – sebe především – pokud to jde zvenku, či aspoň z jiné než doposud ustálené perspektivy.

Je zřejmé, že dialog je nezbytným projevem vespolného kontaktu lidského společenství, jeho pěstování, jeho produktivní průběh vyžaduje jak podmínky, tak schopnosti, ale také cvik. Soužití lidských bytostí na světě je stav dynamický, plný neustálých proměn. Nezávisle na naší vůli probíhá řada různých interakcí, vzájemného působení dvou či více osob a dialog je jednou z nejdůležitějších částí tohoto spektra. Je to dokonce část rozhodující, neboť v dialogu je ukryta možnost vzájemného ovlivnění, dokonce i sjednocení, možnost změn, zásadního obratu, souladu, pochopení, hledání řešení sporů. Neexistuje recept, který by nabídl dialog jako bezproblémové schéma na jejich řešení, není ani návod na to, jak uplatňovat v nerovnovážném dialogu – z pozice větší znalosti například – převahu informační či znalostní, ale jedna zásada platí: Ten, kdo vyšle první signál, osloví svého partnera. Ten by mu měl odpovědět nejen pochopením, ale i reakcí, tedy živým počátkem dialogu.

Nenastane-li takový proces, je veškeré snažení nejen zbytečné, ale často kontraproduktivní. (Faust: Proč po koruně lidstva všemi smysly prahnu / a nevzdávám se – když vím, že na ni nedosáhnu? / Co já to jsem? Proč smrt mě nezkosí? Mefisto: Jak jen to říct? V posledku jsi – jen to, co jsi. / A smiř se s tím: už zůstaneš, co jsi. / Faust: Tak tedy – přes všechno, oč já se rval, / jsem ani o vlas nepronikl výš./ Je na čase, abych teď účtoval – / ač o píď nejsem nekonečnu blíž.)

V zemi a v době, kdy se monologická a mimoběžná existence stává spíše normou než výjimkou, je patrně třeba si občas připomenout možný a téměř jistý zisk, plynoucí ze správně a naplno vedeného dialogu. Stejně jako dialog mezi Faustem a Bohem nikdy neskončí, tak by ani dialog mezi lidmi neměl končit, ale měl by se stále více stávat skutečným dialogem. Se vším, co ke skutečnému dialogu patří. A protože mnoho aspektů je přece jen ovlivnitelných lidskou vůlí a snahou, naděje na naplnění smyslu a poslání dialogu nikdy nezemře. A nevadí, že „dokonalosti“ v něm nedosáhneme nikdy...

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2000_V643-649.pdf (825 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky