Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Diachronie a synchronie

Publikováno: Vesmír 74, 177, 1995/3
Obor: Různé

Ve své zajímavé esejistické úvaze Roviny času (Vesmír 74, 10, 1995/1) konfrontuje S. Komárek dva základní odlišné přístupy ke studiu jevů světa, totiž přístup diachronní a synchronní. Dost dobře nevím, jak je tomu v jiných oborech - protože však autor dává oba termíny do uvozovek, není tato dvojice patrně v přírodních vědách běžná.

Zato v jazykovědě patří tato pojmová distinkce k základnímu vybavení moderní lingvistiky. Terminologicky ji takto fixoval významný švýcarský Ferdinand de Saussure v posmrtně vydané „bibli“ moderní jazykovědy, nazvané Kurz obecné lingvistiky (1916). U nás ho však předešel už r. 1911 Vilém Mathesius svou statí o potenciálnosti jevů jazykových (užíval však tehdy termíny „dynamický“ a „statický“). Pozoruhodné je, že na tento rozdíl Mathesius připadl, jak sám uvádí, při studiu Masarykovy Konkrétní logiky. Masarykovy formulace, navazující na Comta, jsou dodnes zajímavé; např. lišení „pravidel o koexistenci jevů“ a „nitě příčinné filiace historické“, resp. „studia věci samé“ a „studia vývoje věci“.

Lingvistika století devatenáctého byla orientována převážně historicky, a hlavně se snažila srovnáním tvarů v jazycích navzájem příbuzných dospět k rekonstrukci jejich hypotetického společného pramene, prajazyka. Takto se studovaly ovšem jen izolované jevy, a teprve pohled synchronní, zkoumající jednotlivé průřezy jazyka v jeho různých dějinných obdobích, dovedl odhalit systémové vztahy a uchopit jeho jazykovou strukturu jako celek. Navíc pak, pokud je tento přístup aplikován na jazyk současný, dnešní, umožňuje poznat jej v celé jeho komplexnosti, jeho fungování a prožívání.

Je však třeba vidět též souvztažnost obou přístupů: Každý jazykový systém, byť nazírán synchronně, existuje v čase, vyvíjí se a mění, což všichni zažíváme. De Saussure byl přesvědčen, že těmito změnami se systém porušuje - leč ve skutečnosti se jen proměňuje v systém poněkud odlišný; a to je právě metodologicky obtížný problém, jak vědecky uchopit systém v pohybu. A nejen to, tento ustavičný pohyb, dynamika jazyka, se promítá i do jeho synchronních průřezů: v každém jazyce nacházíme v daném okamžiku jeho fungování některé tvary, slova, nebo konstrukce, které se jeví jako zastaralé, ustupující nebo řídké, jiné naopak jako běžné a časté, šířící se, popř. jako novotvary.

Jinak řečeno, i synchronní pohled má svůj dynamický aspekt a čistě statistický průřez je jen metodologická abstrakce (blízká formální lingvistice). A stejně tak přístup diachronní zjišťuje nejen, že se některé jazykové tvary atd. mění či mizejí a nové se objevují (byť nestejně rychle), nýbrž že jiné tvary atd. zůstávají naopak beze změny, přežívají (byť třeba dočasně) - a to je jeho statický aspekt. Časovou dimenzi jazyka nepředstavuje jen jeho minulá historie, ale i jeho současnost - ostatně dynamiku dnešní češtiny (stejně jako ostatních jazyků ve světě) pozorujeme a prožíváme všichni dost živě.

Čtenářům Jazykového koutku se pro tentokrát omlouvám, že jsem si trochu zateoretizoval - ale nedalo mi to. Zdá se mi, že fakta lingvistická mohou úvahy o čase zajímavě doplnit, obohatit.

Diskuse

Žádné příspěvky