Demokracie nemusí znamenat více svobody
Americký politolog F. Zakaria je důležitý člověk a jeho kniha o budoucnosti svobody, původně vydaná v roce 2003, se mezitím stala klasickým titulem. Myslím, že za to může hlavně základní teze knihy, že více demokracie nemusí nutně znamenat více svobody. Aniž bych na tomto místě sledoval všechny argumentační zátočiny, mohu říct, co jsem si hlavně zapamatoval. Jedná se o příklad Kalifornie, kde žijí nejchytřejší lidé na světě v jedné z globálně nejbohatších ekonomik, a stát je přesto neustále na hranici nesolventnosti nebo krachu.
V Kalifornii je hodně demokracie a o důležitých i méně důležitých věcech se rozhoduje v referendu. Vládne zde lid, jenže ten je pod vlivem lobbistických skupin. Ty jediné mají tolik peněz, znalostí a vytrvalosti, aby dokázaly formovat veřejné mínění. Lidé nemají čas ani chuť se problému, o kterém rozhodují, hlouběji věnovat a místo toho podlehnou profesionálně vytvořenému mediálnímu obrazu. Na tomto příkladu jsem si uvědomil, že demokracii umí nejúčinněji a zcela systematicky využívat velké firmy, a nikoliv občané.
Mnohokrát jsem si při čtení pamětí obyvatel menších českých měst říkal, kam se poděli všichni ti důstojní, seriózní advokáti z první republiky, kteří kdysi patřili k výkvětu města. Zničil je komunismus, nebo kapitalismus? Zakaria na to odpovídá: „A co americké profesní elity, zejména právníci? Kdysi hráli roli jakési lokální aristokracie; k městům a obcím, v nichž působili, je vázaly povinnosti a jim se i zodpovídali. Postupně pozbyli prestiže, přestali být pro veřejnost užiteční a proměnili se v dravé podnikatele. V jejich stopách kráčejí i lékaři, auditoři a bankéři. Síly, které demokracii dříve usměrňovaly, dnes rychle odumírají. Nahradil je totiž výzkum veřejného mínění… Občané tuší, že je někde problém, a proto si dnes Američané svého politického systému váží daleko méně než dříve. Nejsou sami. Ve většině zemí Západu klesá respekt k politice a politikům na historicky nejnižší úroveň. V evropských zemích nabývá síly populismus zaměřený proti establishmentu. Z toho lze usoudit, že jde o značně silné pocity. Nespokojenost se současným politickým systémem a pocity rozhořčení však přicházejí v nevhodnou dobu.“
Zakariova kniha vyšla v potřebné edici „21“, která systematicky mapuje současnou politologii a filosofii dějin. Z údajů nakladatelství Academia lze usuzovat, že kromě knihoven tuto esejistickou řadu kupuje zhruba kolem pěti set čtenářů. Vzhledem k tomu, že tyto knihy mají dopad na ekonomii, politologii, sociologii i současné dějiny, kterým se u nás věnuje několik tisíc učitelů a odborníků a několik desítek tisíc studentů, mi to připadá hodně málo. Buď nemáme čas číst, nebo peníze a prostor na další nové knihy, anebo jsme prostě zůstali správnými Čechy, které to, co se děje na jih od Šumavy a na sever od Klínovce, vlastně nezajímá.
Citát
Bohatství tvořené přírodními zdroji brání jak politické modernizaci, tak hospodářskému růstu. Dva ekonomové, Jeffrey D. Sachs a Andrew M. Wagner, se zabývali vývojem devadesáti sedmi rozvojových zemí v období posledních dvou desetiletí (1971–1989) a zjistili, že velké přírodní bohatství úzce souvisí s hospodářským neúspěchem. Obecně vzato, čím byly země bohatší, tím pomaleji rostlo jejich hospodářství – vzpomeňme na Saúdskou Arábii či Nigérii. Státy s relativními zásobami – jako je tomu v západní Evropě – udržovaly míru růstu mezi oběma extrémy. Existuje však několik výjimek: Chile, Malajsie a Spojené státy americké. Všechny tyto země jsou bohaté na suroviny, a přece se hospodářsky a politicky rozvíjely. Základní pravidlo však platí s překvapivou přesností.
Fareed Zakaria: Budoucnost svobody. (Neliberální demokracie v USA i ve světě), nakladatelství Academia, Praha 2012, s. 72
Str. 185.: Referenda a zákonodárné iniciativy urychlily proces přebírání moci od politiků a její předávání „lidu“. Děje se to však vždy prostřednictvím stále rostoucí třídy profesionálních konzultantů, lobbistů, odborníků na průzkum veřejného mínění a aktivistů. Ve jménu demokracie jsme stvořili novou, neobyčejně mocnou elitní vrstvu. Vzhledem k tomu, že z vládnutí se stala nepřetržitá kampaň, jejich práce se nikdy nezastaví a jejich vliv stále roste. Díky této revoluci ztratily na váze instituce zastupitelské demokracie: Kongres, politici, politické strany, vládní agentury i samotná vláda. Nová elitní vrstva má méně kontrolních mechanizmů, než měly ty předchozí. Stará politická strana byla zakořeněna ve svém hlavním působišti, ve filozofické tradici, byla viditelná a musela zodpovídat – vlastně fungovala zčásti jako veřejná instituce. Její představitelé byli veřejnými osobami, jednali před zraky veřejnosti a museli se obávat o svou pověst. Kdo však sleduje konzultanty, sběratele volebních příspěvků, specialisty na výzkum a analýzy veřejného mínění a lobbisty, kteří dnes hýbou americkou politikou? Tím, že jsme vyhráli válku elitářství, vytvořili jsme politiku skryté elity, která se nikomu nemusí zodpovídat, která nemusí na nic reagovat a jíž je i výzkumný veřejný zájem často lhostejný.
Fareed Zakaria: Budoucnost svobody. (Neliberální demokracie v USA i ve světě), nakladatelství Academia, Praha 2012 s. 185
Samotný Rauch už dávno rezignoval a soudí, že „americká vláda se patrně vyvinula v rozplizlou, většinou sebe samu organizující strukturu, kterou jen z 10 až 20 % ovládají politici a voliči a z 80 až 90 % nesčetné tisíce klientských seskupení. Měnit se bude pouze okrajově, aby to na pohled odpovídalo přáním klientů, ne však strukturálně, což by mohlo, byť jen minimálně, ohrozit množství klientských koncesí.“ Taková je dnes podstata amerického dilematu. Američtí občané soudí, že fakticky už nemají svou vládu pod kontrolou. Neuvědomují si však, že ji pod kontrolou nemají ani sami politici.
Fareed Zakaria: Budoucnost svobody. (Neliberální demokracie v USA i ve světě), nakladatelství Academia, Praha 2012, s. 165
Víc než dvě století si strany, pokud šlo o usměrňování vášní a zájmů veřejnosti do funkčního systému demokratické politiky, vedly dobře. Mohly by v tom pokračovat i v budoucnosti, kdy bude Amerika procházet velkými technologickými, hospodářskými a demografickými změnami, jež nás čekají – je tu však jeden háček: politické strany už ve skutečnosti v Americe neexistují. Politické strany už v Americe dávno ztratily význam. Během poslední generace se natolik demokratizovaly, že je dnes nikdo neovládá.
Fareed Zakaria: Budoucnost svobody. (Neliberální demokracie v USA i ve světě), nakladatelství Academia, Praha 2012 s. 168
Většina Američanů nemá ani čas, ani zájem, natož pak sklony dennodenně zaznamenávat, co se v Kongresu děje. Lobbisté a aktivisté však ano, a informací k přístupu k nim dokážou využívat tak, aby zajistili, že o skupiny, které zastupují, bude ve federálním rozpočtu a ve sbírce zákonů dobře postaráno. Platí to ale nejen o lobbistech, kteří chtějí peníze. V celé řadě případů, od trestního zákoníku přes americkou politiku vůči Kubě až k problematice kvót, dokážou dobře organizované zájmové skupiny (a vůbec nezáleží na tom, jak nepatrnou skupinu voličů zastupují) zajistit, aby se vláda nakonec sklonila před jejich vůlí. Reformy navrhované proto, aby vytvořily vládu většiny, vyprodukovaly vládu menšin.
Fareed Zakaria: Budoucnost svobody. (Neliberální demokracie v USA i ve světě), nakladatelství Academia, Praha 2012, s. 159
GEOMORFOLOGIE A EVROPSKÝ ZÁZRAK
Svou úlohu snad sehrály i geografické poměry, neboť Evropa je zbrázděna horami a řekami; ostře zaříznutá údolí mezi strmými svahy skýtají ochranu, zatímco na členitém pobřeží Středozemního moře ústí řeky do chráněných zátok vhodných pro mořeplavbu, takže i malé regiony dokážou nerušeně přežít a někdy i vzkvétat. Právě tady, v Evropě, začíná historie malých nezávislých států. Těžko se dobývají, snadno se rozvíjejí, řeky a moře se nabízejí jako obchodní cesty. Asie je oproti tomu plná rozlehlých planin – jsou tam ruské stepi, čínské pláně –, jimiž mohou táhnout imperiální armády, aniž by se jim kdokoli mohl postavit do cesty. Není divu, že v těchto oblastech po tisíciletí vládly velké centralizované říše.
Topografie Evropy umožnila vzestup společenství nejrůznějších velikostí – městských států, vévodství, republik, národů a císařství. V roce 1500 v Evropě existovalo víc než pět set států, přičemž mnohé nebyly větší než jedno město. Tato mnohotvárnost měla dva skvělé důsledky. Zaprvé, umožňovala různorodost. Lidé (ale i jejich myšlenky, umění a dokonce i technologie) v jednom místě nevítaní nebo nepovšimnutí se často výborně uplatnili jinde. Zadruhé, podporovala soutěživost mezi státy, což zvyšovalo politickou, hospodářskou a vojenskou vyspělost. Úspěšné postupy byly napodobovány, slepé uličky se obcházely. Pozoruhodný hospodářský i politický úspěch Evropy, který historik ekonomie Eric Jones nazval „evropským zázrakem“, může být docela dobře důsledkem její neobvyklé geografické podoby.
Fareed Zakaria
Ke stažení
článek ve formátu pdf [138,72 kB]
O autorovi
Václav Cílek
Doporučujeme
Přírodovědec v ekosystému vědní politiky 
Od krytí k uzavření rány
