Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Dějiny vědy jako disciplína

Emanuel Rádl o dějepisu biologie
Publikováno: Vesmír 81, 688, 2002/12

Zdá se nám sice, že jest příroda sama o sobě nezávislá na lidech, že lidé žili a žijí pořád ve stejném okolí, spřádajíce si o něm představy, druhdy fantastické a zhola nesprávné, ale čím dál tím přiléhavější, až po mnoha a mnoha tisíciletích lidské vědění bude dokonalým opakováním přírodního dějství. Zdá se nám, že pravdy leží kolem nás jako roztroušené peníze a že objeviti znamená náhodou najíti na cestě životem hotovou věc; nenajdu-li ji já, najde ji druhý, neobjevíme-li ji dnes, objeví se zítra nebo po stu letech, a jest docela jedno, kdy a kdo ji objeví, neboť záleží jen na tom, všimnouti si jí a zvednouti ji. Toto naše zdání však jest velkým psychologickým klamem.

E. Rádl 1)

T. S. Kuhn (1923-1996) pojal vědecké poznání jako dějinný fenomén, jenž se podobá vývoji jiných kulturních projevů, jakými jsou třeba architektura, poezie, politická zřízení Odehrává se v nepředvídatelných zvratech, které proměňují celou souvislost světa i sebepochopení vědy. Žádná skutečnost nezávislá na vědě neurčuje souvislý vývoj vědeckého poznání, naopak: zvolený přístup a styl vědeckého poznání (paradigma) určuje, co vůbec lze za tuto skutečnost považovat. Dějiny vědy nejsou dějinami vědeckých teorií, nýbrž právě paradigmat (viz též Vesmír 76, 275, 1997/5).

Samotná Kuhnova diagnóza se mohla tak silně veřejně uplatnit pouze v určitém prostředí. Vždyť všechny základní Kuhnovy myšlenky obsahuje již dílo Ludwiga Flecka (1896-1961), které bez ohlasu zapadlo. 2) Ještě o generaci dříve se podobně originálním směrem ubíralo myšlení Emanuela Rádla (1873-1942). Kuhn nebyl původním vzděláním historik, nýbrž teoretický fyzik, a přesto zásadním způsobem ovlivnil historické myšlení o vědě a takto nově odhalil povahu vědy samotné. Ani Rádl nebyl vzděláním historik, nýbrž experimentální zoolog a histolog, a přesto proslul jako originální historik biologického myšlení. Jeho monumentální dvousvazkové dílo Geschichte der biologischen Theorien vyšlo v několika rozvrzích během let 1905-1913 a bylo později přeloženo také do angličtiny a španělštiny. Rádlův pokus byl podložen teorií dějin vědy a v posledku i konceptem přírodní vědy samotné.

Kolegové z univerzity Rádlovi vyčítali, že v jeho historickém díle nejde o vědu (biologii), ale nanejvýš o filozofii, psychologii či sociologii vědy (a tudíž Rádl nezasluhuje být habilitován z biologie). Co tím vlastně biologové mínili? Nebyli spokojeni s tím, že Rádlovo dílo není spolehlivě a normativně použitelné jako materiál pro studenty biologie, tzn. že není podáním souvislé geneze její dnešní vědeckosti. Taková výčitka však zásadně míjí to, co je výslovným námětem Rádlova historického přístupu a co podle něho má být skutečným a legitimním předmětem dějepisectví vědy.

Ne abstraktní pravdy, nýbrž konkrétní lidé
S jasným vědomím, že dnes není zvykem takto se na vědu dívati, Rádl v jedné reakci uvádí, že předmětem jeho vypravování byly ne abstraktní pravdy, nýbrž konkrétní lidé, čemu věří a jak věří, způsob, jakým se pod dojmem své víry dívají na svět. 3) Není podivné, že právě v pohledu na vědu figuruje tak významným způsobem něco, co se zde nazývá vírou? A co zde znamená kontrast mezi abstraktností a konkrétností, proč má v dějinách biologických teorií konkrétní člověk přednost před abstraktní pravdou? (Dodejme: přednost i vědecky, neboť Rádl chce svůj postup obhájit jako vědecky legitimní, byť třeba nevyhovuje většině odborné vědecké veřejnosti.)

Jakým pohledem na povahu vědy je Rádl veden? 4) Pozitivistická (či objektivní, jak ji Rádl častěji nazývá) přírodní věda si představuje přírodu (svůj předmět) jako samu o sobě nezávislou, hotovou věc, již lze poznávat a vyslovovat o ní jednotlivé pravdy; lidé (v jejím okolí) si o ní tvoří představy, které jsou stále zdokonalovány, aby svému danému předmětu byly stále přiléhavější a takto stále odbornější, vědecky pokročilejší. Jde však, tvrdí Rádl, o psychologický klam. Klade si otázku, jak lze vlastně rozeznat onu samu o sobě nezávislou přírodu, o které si člověk tvoří představy, od lidských myšlenek, které se k přírodě vztahují? Každý jednotlivec i odborník (natož celé školy či epochy) ji přece vidí trochu jinak. A navíc sám člověk je součástí přírodního dějství, jeho jednání i myšlení k němu nějak neoddělitelně patří. To má opět dva důsledky: Zaprvé pokud považujeme přírodní fakta za (jakoby) poznávatelný nezávislý objekt, můžeme takto pochopit také myšlení nějakého člověka, nebo pak i určitou vědeckou nauku. Sama myšlenka i nauka o skutečnosti se stávají skutečností (jakoby nezávislou), přístupnou dalšímu vědeckému rozboru. Zadruhé člověk jako součást dějství pozměňuje a ovlivňuje celek nejen již svou neuvědomělou aktivitou, nýbrž i samotným myšlením a poznáním: myšlenka a poznatek proměňují jak situaci vědce samotného, tak celkovou souvislost poznávané skutečnosti. Rádl dochází k radikálnímu závěru: Žádná objektivní příroda sama o sobě jako primární předmět vědy není, jsou pouze individuální pochopení přírody a jejích projevů, zprostředkovávaná teoriemi a abstraktními naukami.

V té souvislosti by Rádl mohl být podezírán z romantického idealizmu, podle nějž je svět v podstatě redukován na subjektivitu a empirická zkušenost na lidskou představu. To by však nebylo správné, byť určité inspirace u romantiků a naturfilozofů Rádl připouští. Výslovně nepopírá objektivnost přírody, avšak její důkaz podle něj do vědy nepatří a jednotlivý poznaný fakt je vždy již určen individuální situací. Znovu je třeba podtrhnout, že člověk (jeho činnost a myšlení) je podle Rádla pouze součástí dějství, nikoli dějstvím samotným odtud Rádlův opakovaný důraz na nekonečnou šířku a hloubku přírody, která jako předmět lidského poznání zůstává nevyčerpatelná.

Věda a umění
Vědeckou činnost Rádl přirovnává k činnosti umělecké: tu i onu vyznačuje osobitost, tzn. jedinečnost, kvalitativnost, nepředvídatelnost, jsou novou událostí. 5) Je paralela mezi vědou a uměním oprávněná? Není přece jen pravou povahou vědy a vědecké pravdy to, že je bez majitele, abstraktní, všeobecná, neosobní, že platí nezávisle na objeviteli a na tom, kdy a kde byla formulována? V této souvislosti se rozhoduje o oprávněnosti Rádlova historického postupu, a aby jej Rádl obhájil, musí se opakovaně vracet k povaze vědy samotné. Podle jeho charakteristiky se u každé vědecké myšlenky, jež se vyvíjí k uvědomělému vědění a k nové vědecké pravdě, odehrává jakýsi pohyb pravdy z nitra do věcnosti, k jejímu zvěcnění. To se děje v napětí od vědění přes znalost k instituci.

Pohyb pravdy

  • Vědění. Vědecká myšlenka má svůj pramen nikoli v nezávislém předmětu (objektu), nýbrž právě v individuálním živém vědění, nazývaném též přesvědčení a jindy víra. Takové vědění je přítomně aktuálním děním (událostí), které je právě jakožto součást přírodního dějství vždy původně neuvědomělé; představuje životní motivaci, která člověka vede k vlastní aktivitě, k činům: čím každý člověk a každá doba žije, več vskutku věří, zač bojuje (ne slovy, nýbrž jednáním). Právě ve své původní motivaci je vědecká myšlenka příbuzná umělecké: osobní přesvědčení, víra tato jakási celková nasměrovanost (či otevřenost) člověka je vodítkem každého osobitého a opravdového (tedy ne odvozeného) lidského projevu, a tudíž i jeho činnosti vědecké. Toto vědění je konkrétní, neboť je nerozdílně svázáno s danou osobou a dějstvím. Opravdový vědec autenticky pracuje v naivní jistotě, v prostém (svém) názoru; to však v žádném případě neznamená nevzdělanost či diletantství, nýbrž právě svéráz, který by se mohl stejně tak uplatnit i v jiném oboru nebo v úplně jiné oblasti života. Vědec v tomto smyslu jedná pod neuvědomělým vlivem (své osobní) takzvané pravdy, je jí veden a v tomto smyslu žije v pravdě. Pravda zde znamená zákon můj, k němuž jsem v poměru (stavu) vnitřní skutečné víry. Nepředstavuje nic věcného (zásadu, soud, poznatek), vědec ji pouze jakoby předem tuší a zařizuje podle toho své (vědecké) jednání, orientaci a myšlení.
  • Znalost. Zároveň s tím vědec hledá jak pravdu pojmenovat a vyjádřit: hledá výraz, formulaci, důkazy. Umění, věda i jiné činnosti se zde formou rozcházejí. Teprve kontrola vědění, tedy reflexe a formulace, může směřovat k vědecké (a až vposledku školské) nauce. Každé vědecké poznání se tak odehrává na postupu od vědění k znalosti k umělé dovednosti, k vědomé kázni. Znalost je uvědomělé a odůvodněné vědění; jejím výrazem je konkrétní, stále ještě individuální vědecká činnost, názory a působení. Jde však již o odlučitelné vědění jednotlivcovo jeho cílem je srozumitelnost, smysluplnost, sdělení druhým. Osobní pravda se jakožto znalost zvěcňuje, stává se pravdou všech, bytostně směřuje k tomu, aby si vybojovala veřejné uznání.
  • Instituce. Vědecká myšlenka svou povahou dále směřuje od (konkrétní) znalosti k vědecké instituci. Zatímco umění svou jedinečnost neztrácí, ani když se stane obecným majetkem, vědecká událost je typická svým vývojem k neosobnosti a abstraktní logizaci. To je důsledkem potřeby vkloubit (svou) pravdu v panující systém myšlenkový (rozvést, systematizovat, sestavit v poučky); zřizují se proto budovy s drahými nástroji, jejichž cílem je dokazovat nová fakta, a společnosti na podporu jejich šíření. Institucemi jsou nejen sbírky, muzea, univerzity, vědecké ústavy a knihovny, nýbrž také např. časopisy, uznané pravdy, zděděné metody, odbornictví a terminologie. Představují vědění materializované a abstraktní (tzn. materiálně a pojmově omezené), v principu statické; jsou úředním uznáním toho, co kdysi bývalo věděním, živou pravdou. Teprve pravda institučně zvěcnělá se stává abstraktní a neosobní: Objektivní nauka má neživotný charakter opakování a vzpomínky. Představuje pak zákon cizí, jemuž se z vnějších důvodů podřizuji (ve svém dalším osobitém podnikání).

    Pro pochopení povahy vědy a jejích dějin jsou klíčovou institucí odborníci: jejich povoláním je rozpracovávat novou pravdu, jsou náměstky abstraktních vědeckých poznatků. Vyznačují se mechanickým ovládáním oboru, v němž znají vše důležité, jsou ve vědě tím, čím je kněz v církvi. Jsou důsledkem, nikoli tvůrcem vědeckého života (tak jako prý v minulosti někteří sofisté, alexandrijští učenci či scholastikové). Odborník tedy není ještě vědec, daleko více se podobá státnímu úředníkovi či továrnímu dělníkovi. Rozhodující pro pravou vědeckost odborníka je však to, zda také vžije vědeckým životem vlastním a ne jen odvozeným, zda se i u něj v nějaké míře projevuje původní individuální vědění, které v principu směřuje proti institucím nebo je na nich alespoň nezávislé.

Proč věda není abstraktní a neosobní
Oklikou se tak dostáváme k jádru otázky, proč podle Rádla věda není bytostně abstraktní a neosobní, proč nauka není pravou povahou vědy. Nauka jakožto teorie totiž není (více či méně dokonalou) reprodukcí samotné přírody, přírodní skutečnosti, nýbrž právě původního živého (aktuálního, individuálního) vědění. Má v tomto smyslu bytostný ráz vzpomínky na minulé události, na události minulého vědění. Každá vědecká instituce je historickým následkem určité individualizované vědecké události. A sama skutečnost je ve formulaci teprve konstruována, zde vzniká, a právě taková následně ve světě (mezi lidmi a vědci) skutečně působí. Instituce tedy např. to, co tvoří vlastní odbornost odborníka jsou pro vývoj vědy, pro její pohyb vpřed, pro její nové dění bytostně konzervativním živlem. Pravá povaha vědy a to nové, co tvoří její vlastní dějiny, spočívá principiálně nikoli v abstraktnosti a neosobnosti, nýbrž v jedinečné konkrétní osobitosti, která vposledku odkazuje jako k svému horizontu až k osobní pravdě, přesvědčení. Vědecká nauka není jediným a vlastně ani nejdůležitějším aspektem vědy, je spíše jedním (významným, ale nikoli nutným) ze stadií vývoje vědecké myšlenky, nějaké vědecké pravdy.

Historik vědy se proto má původně a nezastupitelně zabývat jedinečnými vědeckými událostmi a instituce na ně redukovat. Odborník postupuje právě naopak: dějiny jeho oboru jsou pro něho souvislou a srozumitelnou genezí pouhých nauk, resp. jeho vlastní nauky, kontinuálně zdokonalované a zpřesňované, popř. genezí od nich odvozených jmen, dat a institucí. Nějaké učení, např. darwinizmus nebo naturfilozofii, chápe jako více či méně správnou teorii ve vztahu k ahistorické a nadosobně garantované logické pravdě. Pro skutečného historika vědy je takové učení naopak jedinečnou historickou událostí, která se váže na zcela určité prostředí, na určitý čas a prostor, a vyznačuje se svéráznými individualitami či zvláštním duchem učení. Specifický vědecký život, který je cílem historikova poznání, dává smysl naukám, institucím a odbornictví (nikoli naopak) a ty jsou pouze prostředkem k porozumění tomuto životu.

Vnitřní vloha a tradice
Vraťme se k výchozímu porovnání s Kuhnem. V myšlenkovém sledu, konkrétním provedení a terminologii není mezi ním a Rádlem na první pohled nápadná souvislost. Ostatně Kuhn se orientuje spíše na společenské souvislosti vědy, její vlastní provoz právě v institucionální rovině, kdežto Rádl spíše na významné individuality a psychologizující charakteristiky jednotlivých učení. O to zajímavější však je podobnost důsledků pro pochopení dějin vědy, k nimž oba docházejí v rozpětí šedesáti let a s obdobným odstupem vůči převládajícímu úzu mezi odborníky z řad přírodovědců. Tak jako není nezávislý předmět mimo individuální pojetí, jsou i jednotlivá učení, směry či epochy do sebe uzavřené specifické celky, které nelze srovnávat nějakou společnou logikou či domnělým pokrokem poznání. Jejich vznik a zánik, diferenciace, navazování na staré tradice apod. nejsou předem nijak srozumitelné, pro historika jsou záhadou, vlastní otázkou. S tímto noetickým založením, které se Rádl pokoušel zprostředkovat v opakovaných formulacích, pak podává své vlastní konkrétní dějiny biologických teorií, v jejichž historické kontinuitě spatřuje dva hlavní elementy: jednak vnitřní vlohu, již člověk rozvíjí ze své povahy (ta směřuje k osobní pravdě), a dále tradici, která je přenášena stále od jedné generace přes jiné, ne však jako sled učení, nýbrž spíše jako jistý způsob nákazy přes různé překážky a historické okolnosti. Obecné učení nepřestává být oficiální, nepřekonává se tím, že se rozpozná jeho nesprávnost či nedostatky, nýbrž spíše se přežívá, zapomíná, podléhá (vědecké) agitaci a podřizuje se, zkrátka bývá opouštěno z jiných, ne jednoduše logických důvodů. Logickou nesprávností se řídí odborník daného oboru, avšak pro historika vědy jsou úkolem tyto jiné důvody proto historik nesmí podléhat iluzi o pokroku poznání. Skutečnost vývoje lze sice konstatovat ve všech oblastech duchovního života, tedy i ve vědě, avšak historik naráží na paradox, že každá nová myšlenka začíná tušením, neúplnými pokusy, jako podružná část nějakého (vládnoucího) systému, a teprve později se (někdy) stává základním principem nového samostatného učení. Přestože se nikdo nemůže oprostit od vládnoucího směřování doby, je skutečnou historicky hybnou silou výzkumu právě originalita.

Z toho vyplývá, že takové podání dějin vědy musí být stejným způsobem osobité (založené na vnitřním přesvědčení a v tomto smyslu subjektivní) a že se nepředává jako naučitelné a beze všeho reprodukovatelné poznání, nýbrž že se na čtenáře nepřímo obrací s výzvou, aby zaujímal svá vlastní stanoviska. Dějiny vědy jsou v Rádlově pojetí příbuzné např. dějinám politiky, náboženství nebo pověr. Nejsou obranou soudobé vědeckosti. Spíše mají pomoci získávat od ní kritický odstup a otevírat nové perspektivy a nové horizonty vědy proto si též nárokují být samostatnou disciplínou svého druhu. 6)

Poznámky

1) Rádl E.: Pokrokové a konservativní živly v dějinách vědy, Česká mysl 14, 1913, č. 1, s. 3137.
2) Více k Fleckovu dílu a osudu viz Neubauer Z.: Kybernetické problémy přírodovědy, Praha 1984.
3) Rádl E.: Konec darwinismu. Čas 24, 1910, č. 18, 19, 21 a 22.
4) V následujícím podání Rádlovy teorie dějin vědy se držíme zejména článku Pokrokové a konservativní živly v dějinách vědy, citovaného v mottu.
5) Již zde Rádl vnitřně polemizuje s obvyklým dělením přírodních a společenských věd, podle nějž se první zabývají obecnými zákonitostmi přírody a druhé jedinečnými projevy kulturního života.
6) Při katedře filozofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK (která je pokračovatelkou katedry, již Rádl založil a vedl) vznikl Archiv Emanuela Rádla. Shromažďuje a publikuje Rádlovo dílo, rozvíjí programy zaměřené na dějiny vědeckého i filozofického myšlení; zabývá se otázkami na pomezí filozofie, metodologie a přírodních věd. K výročí Rádlova úmrtí a (v příštím roce) narození pořádají Přírodovědecká fakulta UK a Výzkumné centrum pro dějiny vědy (společné pracoviště Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a UK) v únoru 2003 mezinárodní konferenci, která připomene Rádlův aktuální myšlenkový odkaz. Archiv i konference jsou podporovány grantem GA ČR 401/02/0636.

Citát

Emanuel Rádl, Česká mysl 1913

...Co si Harvey o oběhu krevním myslil, to bylo reálním kusem přírody, vědeckému rozboru přístupným; kde však jest skutečný oběh krevní? „Nejskutečnější oběh krevní“ jest pro osobu A ten, který tato osoba zná, a pro osobu B ten, který zase tato osoba prozkoumá; mimo takový oběh krevní, o kterém určitá osoba ví, není ve zkušenosti žádného jiného. Lidské vědění (živé vědění, nejen mluvení o tom, že vím, ne školská nauka, nýbrž přesvědčení) není tedy opakováním přírodního dějství, nýbrž jest samo přírodou.

Pokrokové a konzervativní živly v dějinách vědy

„…kolik subjektů, tolik zvláštních kvalit vědeckých, tolik událostí, které se ve vědeckém životě lidstva sběhly, kterých se nelze domysliti, které lze jen zkušeností poznati. Či jest možno dohádati se pouhým logickým rozborem lidského těla, že za doby renesanční Harvey, anglický lékař, dospěl srovnávacím studiem živočišného těla poznání, že krev tělem obíhá podobně jako voda povětřím? Proč vznikla Harveyova teorie právě na počátku 17. století, proč věřil Harvey v oběh krevní, ačkoli nevěděl o přechodu arterií ve vény, jak přišel na to srovnávati krev v plicích a v těle s parami vodními ve vzduchu, proč vážní odborníci se stavěli proti Harveyovi přes jeho důkazy, proč lidé nevěděli hned od starověku, že krev tělem obíhá? Racionalistická věda toho nevysvětlí. Kdo by, neznaje skutečné nauky o krevním oběhu, chtěl si ji pouze logickými úvahami sestrojiti, přijde nejspíš na myšlenku, že z počátku lidé věděli o oběhu krevním málo, že jej poznávali víc a více, až jednoho dne poznán celý. Vskutku však Platón a Aristoteles měli o krvi názory zcela určité, zaokrouhlené, vnitřně související s jejich názorem o životě; Galenos měl názor poněkud jiný, názor, který byl opět celkem v sebe uzavřeným; a Harvey vyslovil opět nový názor, který možná jednou bude zase novým nahrazen, až se stane fakt, že krev tělem obíhá, vedlejším, a jakýsi jiný jev oběhu krevního faktem hlavním. Harveyova nauka o oběhu krevním jest tedy událostí vázanou na čas, na prostor, na určité prostředí; tato nauka a každá jiná v dějinách vědy se objevivší nauka, má se k pravdě pouze logické jako francouzská revoluce k abstraktní pravdě, že člověk touží po svobodě, jako plná pokladna k matematické učebnici. I jest nutno tuto nauku chápati jako událost jednou se sběhší: není oběhu krevního o sobě, nýbrž jest jen ten oběh krevní, který popsal ve svých dílech Harvey (anebo jsou i jiné popsané jinými mysliteli). Budiž si paradoxní, jedině tento důsledek jest věcný.“

Česká mysl 14, 1913, č. 1, s. 31–37.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2002_V688-691.pdf (427 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky