Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

DAVID BODANIS: E = mc2.

Životopis nejslavnější rovnice na světě

Nakladatelství Dokořán, Praha 2002, 216 stran

Publikováno: Vesmír 81, 410, 2002/7
Rubrika: Nad knihou

Autor měl dobrý nápad – uspořádat knihu kolem slavné rovnice. Rovnici probírá člen po členu, historicky i pojmově, způsobem vzdělávacím a zároveň zábavným. Na prvních sedmdesáti stránkách se fyzik i laik jistě dovědí všelicos nového. Tak se zde probírá souboj C. Rømera s G. D. Cassinim ohledně rychlosti světla (c), Lavoisierovo fatální odmítnutí grantu mladému J. P. Maratovi (m), předčasně umírající Emilie du Châteletová, družka Voltairova, která své poslední dny věnovala vyjasnění role kinetické energie (s kvadrátem rychlosti) oproti impulzu. Autor píše hojně o konfliktech mezi blízkými spolupracovníky, včetně M. Faradaye a H. Davyho. Někdy podává i drby: tak prý ovdovělá M. Curieová něco s někým nejmenovaným měla, kdežto L. Meitnerová s O. Hahnem prý asi ne.

Začátek dílu „Mladá léta“, nazvaný „Einstein a rovnice“, je napsán pěkně, ale neúplně. D. Bodanis právem zdůrazňuje Einsteinovu tehdejší vědeckou osamělost, ale zanedbává při tom práce o vztahu veličin E, m, c2, které vznikly o něco dříve.

Fritz Hasenöhrl, Boltzmannův následovník ve vídeňské profesuře, v roce 1904 odvodil, že setrvačná hmotnost pohybujícího se elektrického náboje roste s jeho rychlostí a že hmotnost záření v černé dutině je proporcionální jeho energii. Nicméně výpočet zlomku E/mc2 mu vyšel menší než jedna. Především ale neměla jeho speciální odvození hloubku ani univerzálnost odvození Einsteinových. Bodanis živě a správně popisuje vědecký vývoj před druhou světovou válkou v kapitole „Do nitra atomu“, a obzvláště v kapitole „Polední klid na sněhu“ (o klíčových úvahách L. Meitnerové a O. R. Frische během zimní procházky ve Švédsku).

Příchod války je ale i pro něj kalamitou, jakkoliv ji sám neprožil. Spravedlivý hněv vůči nacistům porušuje jeho rovnováhu dějepisce a znalce vědy. Na mušce má obzvláště W. K. Heisenberga, jehož ambivalentní roli v nacistickém atomovém výzkumu vykládá docela jednoznačně: „Himmler se v něm nezklamal“ (s. 121). Čtenáři, který se nechce pouštět do rozsáhlé příslušné literatury, doporučuji napínavou divadelní hru Michaela Frayna „Kodaň“ o tajemné návštěvě Heisenberga u Bohra v roce 1941. Frayn hluboce zkoumá celé spektrum výkladů Heisenbergova válečného počínání, od obrazu nacisty až k obrazu moudrého odpůrce vývoje atomových zbraní na obou stranách. Nedávná inscenace hry v Divadle v Celetné nezůstává pozadu za proslavenou londýnskou, kterou jsem recenzoval ve Vesmíru 79, 587, 2000/10.

Bodanis píše jako schopný advokát výkladu, podle kterého se Heisenberg až do konce války snažil ze všech sil pomoci nacistům k atomové bombě. Vynechává nebo zamlžuje indicie, které tento výklad zpochybňují. Nezmiňuje se, že Heisenberg uprostřed války dodal německým úřadům odhad kritické masy štěpného materiálu, chybně vypočítaný tak vysoko, že se pak s projektem bomby vážně nepokračovalo. Zda byla chyba náhodná, či úmyslná, nebylo nikdy vyjasněno. Po jednání s ministrem A. Speerem se pokračovalo jen pod Heisenbergovým vedením s chudě dotovanými pokusy konstruovat prototyp reaktoru na produkci energie. Ani ten ale před koncem války nefungoval.

Když spojenci v letech 1943 a 1944 spouštěli nesnadné útoky na norské zdroje těžké vody (kterou Němci potřebovali pro řetězovou štěpnou reakci), nevěděli, že se Němci už vážně nepokoušejí konstruovat bombu pro použití ještě během druhé světové války. Zbytečnost obětí na straně útočníků i civilistů nemůže zmenšit náš obdiv k jejich statečnosti, podrobně líčené Bodanisem, spíše jen vede k povzdechu: taková je válka (viz také Vesmír 80, 568, 2001/10).

Zatímco spojenci pracovali s jednoznačným záměrrem konstruovat a použít atomovou bombu, Heisenbergův úmysl při práci na prototypu reaktoru nebyl jednoznačný. Reaktor může vedle energie produkovat i plutonium pro výrobu atomové bomby toho typu, která zničila Nagasaki. Bodanisův výraz „potenciální bomba“ při popisu německých snah o reaktor (s. 119) lze tedy oprávnit. Rozdíl mezi reaktorem a bombou zpochybňuje vytrvale – až do konečného výbuchu – užíváním obouznačného slova „stroj“. Zmínku najdeme ještě v pasáži o odstartování bombardovacího letadla směrem na Hirošimu (s. 146): „Stavba stroje se spoustou vědců, továren a montážních jednotek, které se Heisenberg v Německu pokoušel dát dohromady, byla tady […] dovedena k úspěchu.“

Také o postavách ve spojeneckém atomovém výzkumu v Los Alamos píše D. Bodanis s nevyváženým zaujetím, které snad patří až k vášním, rozpoutaným o deset let později v souvislosti s konstrukcí vodíkové bomby.

„Jediná primadona, která by bývala mohla úsilí (o atomovou bombu) zmařit, byl nesnesitelně egocentrický maďarský fyzik Edward Teller. Oppenheimer ho šikovně odvedl stranou, daroval mu vlastní kancelář a pracovní tým (i uprostřed nedostatku školené pracovní síly), aby se mohl soustředit na své vlastní drahocenné myšlenky. Teller byl natolik marnivý […] že to vzal jako své ocenění a v blaženém uspokojení pak dál už nikoho neobtěžoval“ (s. 139). Bodanise snad nenapadá méně osobní výklad: v době nejistoty, zda vůbec nějaký systém bomby může fungovat, nechtěl J. R. Oppenheimer zanedbat žádný slibný směr výzkumu. O slibnosti Tellera se nemýlil, jak sám s politováním objevil po válce.

V pátém dílu „Až do konce času“ autor znovu nachází svou rovnováhu při pohledu na astrofyzikální evoluci chemických prvků. Znamenitá vědecká vysvětlení se tu střídají s duchaplnými popisy zajímavých osobností. Je tu málo známá, zklamaná Cecilie Paynová, mysticky laděný sir Arthur Stanley Eddington, přímočarý a energický Fred Hoyle i roztomilý Subrahmanyan Chandrasekhar a jeho černé díry v prostoročase. Ty jsou tak zajímavé, že se Bodanis nemůže spokojit s omezením svého původního tématu. Přidává epilog o Einsteinově všeobecné relativitě (gravitaci).

Poslední čtvrtina knihy doplňuje a prohlubuje text poznámkami, diskusí použité literatury a doplňky o osudech postav v knize. Teprve zde se dozvídáme, že ten „jeden přednášející v Kodani“ o magnetickém účinku elektrického proudu (s. 19) byl Hans Christian Oersted.

Překlad z angličtiny je bezvadný, úprava knihy je hezká.

Kniha, vůči které by čtenář neměl výhrady, by byla nudná . Tato kniha dobře odplácí čas, který jí čtenář věnuje. Poučuje, baví, někdy dopálí, vždycky zajímá. Přeji jí u našich čtenářů úspěch.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2002_V403-412.pdf (458 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky