Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Ctnostná jest, že ji nikdo nechtěl

Antropogenní reliéf a půda v lesích podbezdězských

< předchozí | seriál: Vojen Ložek | další >
Publikováno: Vesmír 94, 424, 2015/7

Od České Lípy po Hamr na Jezeře a Bakov nad Jizerou můžete jít, aniž z borového lesa vystrčíte nos. Proč nebyla tato oblast nikdy zemědělsky kolonizována, má dost jednoduché vysvětlení v neúrodnosti místních půd. Místy jsou navíc skály a svahy a jinde zase suché bezvodé rokle a rašelinné pánve na úplné rovině, takže není naděje ani na studánku, natož třeba na mlýn. Proto ta krajina zůstala panenská čili na ocet. Casta est, quam nemo rogavit zněla původně Ovidiova hláška v nadpise (Amores, 1, 8, 43). Ale ještě jinak, v opačné genderové perspektivě: On by zájem o kolonizaci i byl, jenže ona se nikdy příliš kolonizovat nenechala. V raném středověku navíc byla součástí strategicky důležitého hvozdu a později byla velkou zásobárnou dřeva a prostorem k lovu či těžbě hornin.

Bory na Dokesku (čili na Bezdězsku, řeknou historici) jsou většinou monotónní stejnověké kultury s chudou druhovou skladbou: borovici lesní (Pinus sylvestris) podrůstá smrk (Picea abies) a hustý kožich borůvčí, někdy ještě s brusinkou, hasivkou orličí a metličkou křivolakou (Vaccinium myrtillus, V. vitisidaea, Pteridium aquilinum, Avenella flexuosa). V mokřadech se objevují ještě dvě další brusnice, a to vlochyně a klikva (Vaccinium uliginosum, V. oxycoccus). Borovice je prevít. Dokáže růst od suchých skalních spár až po rašeliny a od živinově nejchudších substrátů po vápence či hadce, nesnese jen přebytek organických živin a konkurenci jiných stromů. Ale i s tou se vyrovná svou náchylností k lesním požárům a schopností růst ze semen znova a jako o překot na vzniklých spáleništích nebo dnes na pasekách. Borovice pokaždé vstane z vlastního popela jako fénix, kdežto ostatní stromy to odskáčou. Takže borový les trvá stovky či tisíce let tak, že se průběžně obnovuje epizodami nestability během požárů, kácení lesa či hmyzích kalamit. Právě proto nám tu o samu dynamiku této obnovy tolik nejde, zajímavější budou těžší zásahy do lesního prostředí.

Jak tedy ta odolnost a stabilita lesa vypadala? Jaké tu byly pokusy o silnější a velkoplošné narušení místní vegetace? A kolik je toho neporušeného území? Dá se to vůbec zjistit?

Levně, plošně, hned a přesně

Co je zásadně k vzteku na historických rekonstrukcích krajiny, je nedostatek terénních metod, které by byly jednoduché, levné a dokázaly pokrýt většinu krajiny. Nebo nejraději celou.

Jenže standardní metody jsou žrouti času i peněz. A jsou dost lokální a musí se hodně extrapolovat (třeba při pylové analýze máme jeden nebo jen několik profilů a z nich vysvětlujeme celou krajinu). A další potíž: zjistím-li nepřítomnost nějakého jevu, má to menší váhu než jeho přítomnost (když nějaký očekávaný druh nenajdeme, ještě to neznamená, že by tam skutečně nebyl, třeba máme jen smůlu). V důsledku toho většina rekonstrukcí historického vývoje krajiny musí chtě nechtě trochu rozmazávat a znepřesňovat prostorové měřítko a čas. Velká dnešní ambice je získat představu o krajině v minulosti. Ale představu lokální, podrobnou a barvitou, pěkně místo od místa a v konkrétním čase. Místo toho vídáme často jen přibližné generalizované interpretace s trivialitami ve stylu, že kdysi v pravěku nebo i později to tady někde okolo bylo spíše lesnaté, vyskytoval se například dub i jiné dřeviny a v nočních hodinách se na některých místech ekosystému pravděpodobně tvořila tma. (Pak jsou i lidé, kteří na historické interpretace rezignují vůbec, vědecky o tom mlčí a ohánějí se ožehavějšími problémy, například globální změnou klimatu a syndromem vyhoření.)

Když jsme zkoumali bory na Dokesku, pardon Bezdězsku, potřebovali jsme právě metodu, která by tohle vše napravila. Naštěstí se brzy ukázalo, že jsme v území, kde je výborně vidět pod zem. Většina zdejších borů totiž roste na arenických podzolech, což jsou extrémně živinově chudé písčité půdy s nápadným barevným odlišením horizontů. To hlavní zjištění bylo, že podzoly jsou snadno dostupné (písek pod humusem, žádný vazký jíl; po prvním rýpnutí do země vidíte, co potřebujete) a rozeznatelné (černý humusový svršek, pak bílý vyluhovaný a kontrastní černočervený obohacený horizont, níže nazrzlá písčitá spodina). A hlavně, když jsou dlouhodobě disturbovány, mění se v arenozem, šedavou míchanici všech horizontů, a ta arenozem je stabilní, podzol se neobnoví ani po dlouhém čase.

Takže nároky jsou celkem splněny: chodíme po lese s rýčem jako se špacírkou, sonda trvá pár vteřin, a kde je podzol, tam je panenský terén, kdežto oblast arenozemě v podzolu ukazuje antropogenní narušení. Pak se k tomu přidají další metody (sondy v mokřadech, intenzivní průzkumy pasek rozoraných před novou výsadbou, sledování staveb či ruin a antropogenního reliéfu včetně skal, popřípadě i vegetace) a vyústí to v docela robustní výsledky. Potíž je jen s datováním, výsledkem je mozaika ploch, jejichž stáří někdy zjistíme třeba podle zbytků nějaké stavby, a jindy už bychom musili zapřáhnout drahé metody. Není ani moc jasné, jak hluboko do historie tento záznam jde (viz rámeček na následující straně), a také nevíme, zda a jak rychle se porušený podzol obnovuje. Ale to hlavní v kolonizaci dokeských borů byly aktivity od středověku podnes, a ty jsou čitelné i bez těchto informací. A teď už co se tu dá zjistit; nemá to ovšem být kompletní výčet.

Lomy. Pískovec, který se zde lámal, je většinou měkký, rozsýpavý, lomy přesto fungovaly. Je vidět, jaký to byl chudý kraj – lomy mají běžně odvaly s objemem blízkým vytěžené hornině, většina kamene se už během těžby rozpadla, navíc bylo hodně písčité skrývky. Největší lomy jsou stěnové, mívají dlouhou, ale nízkou lomovou stěnu členěnou na segmenty, asi podle jednotlivých kameníků. Oddělují je proužky nevyužité skály ponechané jako území nikoho; to jediné, čím se tu nemuselo moc šetřit, byl prostor. V základně lomu nebo na svahu hned pod ním pak často následují další roztroušené lůmky, třeba už jen několikametrové šíře. Celek vypadá trochu jako vysoká příbojová vlna následovaná menšími vlnkami. Druhý typ lomů jsou izolované skály těžené celkem nesoustavně, spíš otloukané mělkými a drobnými zásahy ze všech stran. Ty zas vypadají jako dort po útoku čajovou lžičkou. Jinak se těžily vulkanické žíly několik metrů široké, ale dlouhé i přes kilometr. Těžil se stavební kámen, pokud čouhal z terénu, a hlavně železná ruda z jílovitých zvětralin, zachovaly se odlámané skály v kontaktních železitých pískovcích, příkopy a odvaly, soustavy těžebních jam a ústí šachtic, vše se zajímavým doprovodem hajní a stepní květeny, která kolem skalních výchozů a později i na odvalech našla jinde chybějící minerální živiny.

Druhotně odlesněné pískovcové skály. Podle arenozemí lze poznat, zda jsou skalní věže v neporušeném stavu, anebo byly někdy v minulosti náhle odlesněny. Ty první, špatně přístupné, mají na temenech les, často různověký a se stromy až přes 200 let starými, datují se tedy před začátek zdejšího soustavného lesnictví; takové porosty jsou patrně dosud blízké pralesům. Kolmé skály jsou zde bohatě členěny voštinami a i dosti strmé svahy pod skalami mají vyvinuté podzoly. Jiné jsou skály, které byly někdy v minulosti odlesněny. Tak je to třeba okolo sklárny v zaniklé obci Strážov (Strassdorf), tam se kromě buků topilo laciným a dostupným borovým dřevem. V ideálním případě je na skále stejnověká lesní kultura, pod ní skalní svah kdysi krytý půdou a lesem, nyní již nevratně obnažený a se žlábkovými škrapy, a svahy pod skalou mají hlubokou akumulaci arenozemě.

Skály obytné a sakrální. Archeologie pískovcových převisů je skoro samostatný vědní obor s těžištěm bádání v pravěku; skalní architektura je zase běžným předmětem zájmu historiků, proto jen krátce. Bohatá škála zahrnuje tesané výklenky pro křížek a další drobnou církevní architekturu, dále různě upravená schodiště a výstupové cesty, např. na skalní vyhlídky, a konečně i ruiny skalních hradů, skalní byty a sklepy, drobné přitesané skalní úkryty zvané kabáty, ale i celkem exkluzivní umělé jeskyňky se stupněm jako lavičkou.

Krajinářské aktivity. Promyšlenou tvorbu kulturní krajiny najdeme např. kolem Zahrádek u České Lípy, kde je komponovaná barokní krajina s rybniční soustavou, alejemi a kostelem svaté Barbory. Naprostá bizarnost je ale v lesích u Borečku, podrobněji snad jindy: skrývá se tam už téměř zaniklý, přesto patrný „lesopark“ velkovévodkyně Toskánské, opatřený loveckou lesní kaplí, nasypanými písečnými pyramidami a rybníčkem asi na parforsní hony a s tesanou jeskynní kapličkou pro poustevníka.

Někdy jsou po lesích útvary rafinované, ale dost záhadné, např. u Jestřebí máme dokumentovanou izolovanou skálu s tesaným výklenkem snad sakrální funkce a zcela obehnanou robustním okrouhlým valem, který se dotýká další skály s nevelkou umělou jeskyní s otvorem ve stropě; skalní povrch je přitesaný tak, aby do otvoru hojně stékala dešťová voda. Opevněný poustevník? Medvědinec?

Sklárny a další průmysl. Ves Strážov u Doks byla vždycky bizarní – dnes zplanýrovaná díra v lese se stopami skalních sklepů pod někdejšími domy, ve středověku dobývka železné rudy uprostřed lesů a bažin, a někdy mezi tím šest hájoven (!), pro každý sektor lesa jedna, a lovecký zámeček, sklárna, těžba sklářského písku a těžba rudné žíly. A právo pálit kořalku. Jiná podivnost byl časný zárodek průmyslového komplexu na Ploučnici u Borečku – už koncem 18. století tam vznikly dvě továrny na zpracování železné rudy a papírna. Po sto letech zase zanikly, pozdější průmyslová centra u měst je konkurencí vytlačila. Dnes po nich není téměř stopy. Jiným příkladem je malá středověká skelná huť v podobě dvojice zcela nenápadných pahorků (zřícená pec a halda odpadu), ztracená v lesích na kraji břehyňských bažin. Konečně průmyslem jsou i milíře; teprve moderní příprava půdy orbou na pasekách ukázala, že to na Dokesku byl docela hojný jev; našli jsme i stopy po středověké dehtařské peci.

Zemědělské aktivity. Tady jsme většinou odkázáni na terénní tvary teras a starých mezí v okrajových zónách oblasti; jít do lesů a orat tam neúrodné podzoly pro pole se nikomu nechtělo. S jednou výjimkou, a tou je pískovcový vrch Bílý kámen na okraji Doks. Dnes je na plochém vrcholu smrková kultura podrostlá kopřivou a netýkavkou, věc jinde běžná, zde výjimečná. Rýč ukáže docela humózní půdu, ale co je hloub? Zase podzol, tentokrát ale překrytý raně novověkou navážkou, jak ukázaly přítomné střepy. Patrně zde potřebovali mít pole, nebo spíš, soudě podle starých map, chmelnici.

Práce v mokřadech. Rybníkářství bylo v této oblasti nasnadě stejně jako na dost podobném Třeboňsku, ale mělo to několik zásadních potíží. První věc: postavíte hráz z místního materiálu, což je ovšem písek; hlíny v blízkém okolí nejsou. Načež hráz prosakuje a brzo se vám protrhne a rozsype; u Velkého Rečkova jsou tři protržené hráze těsně nad sebou, tři stejně neúspěšné pokusy po sobě. A tak tu vznikla zvláštní technika propustí tesaných v tvrdé skále, která zachytila největší tlak vody, třeba na Břehyňském nebo Novozámeckém rybníku. Ale tím to nekončí. Máte hráz, začnete napouštět, ale bez podrobného výškopisu záhy zjistíte, že jste na úplné rovině. Pustý rybník a Baronský rybník jsou dva mokřady s hrázemi, které fungovaly jako cesty, ale jak ukázaly sondy, nikdy vodu nedržely. A poslední potíž může být s živinami; dnes se Máchovo jezero často zelená sinicemi, ale před začátkem soustavného rybníkářství byl opačný problém: rašelinné vody byly kyselé a neúživné a plýtvat tu hnojem by bylo škoda a možná to ani nikoho nenapadlo.

Militární aktivity. Člověka hned napadne minulé století, vojenský výcvikový prostor, letiště v Hradčanech (už od čtyřicátých let) a tanková střelnice v Bělé pod Bezdězem. Ale na Dokesku najdeme dokonce i systém pevností z „bramborové války“ 1778–1779, souvislou linii, střežící Ploučnici i Ploužnici. Dlouhý vrch u Provodína a dvojice pevností v Hradčanských stěnách (a další dále k východu) jako by vypadly z učebnic markýze de Vauban. Zachovány jsou mimo jiné i proto, že se o ně nejspíše nikdy nebojovalo – ani pedantskému pruskému štábu na mapě místních manévrů nestály (až na jednu) za zaznamenání.

Struktura a vývoj kolonizace

Ostře ohraničená oblast Dokeska je lemována obcemi, které sedí právě na kraji lesa. Zády se o lesy opírají samy Doksy, Česká Lípa, Hamr na Jezeře, Kuřivody i Bělá pod Bezdězem. Uvnitř lesnaté oblasti je osad pramálo, třeba Břehyně (Heidemühl), Kummer, dnešní Hradčany, nebo už jmenovaný prakticky nezemědělský Strážov (Strassdorf).

Jedna věc je nápadná, a sice kumulace aktivit na jednom místě. Lesy přece jen nejsou nekonečné, a tak bychom spíš čekali, že v nich budou lidé vyhledávat aspoň trochu lepší lokality a les mozaikovitě otvírat v celé jeho rozloze. Místo toho se kolonizovala spíš stále táž místa a raději se těžila mizerná hornina na dohled od poslední chalupy, než by se zakládalo něco nového. Zrovna Strážov je výborný příklad, před jeho zničením se tam zkusilo vlastně všechno, co vůbec mohl hubený bor mezi skalami nabídnout.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201507_424-430.pdf (920 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky