Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Co spatřil major Hingston

Paralelní interpretace vzhledu živých organizmů
Publikováno: Vesmír 82, 405, 2003/7

Britský vojenský lékař Richard William George Hingston (1887–1966) byl dlouholetým pracovníkem India Medical Service a nadšeným terénním přírodovědcem. Zúčastnil se např. známé Younghusbandovy expedice k Mount Everestu v roce 1924, procestoval i Pamír. Major britské armády Hingston představuje krystalický příklad důstojníka vyznačujícího se dlouholetými zkušenostmi s přírodou a lidmi Indie, Cejlonu a Barmy, Iráku, a poté i britské Guayany. 1) Jako mnozí jeho kolegové vyměnil nudu tropů a tradiční radosti soldatesky zprvu za lov, a poté i za práci terénního biologa. Ač se entuziazmem, značnou měrou sebevzdělávání, originalitou a šíří zájmu velmi blížil A. R. Wallaceovi a v zásadě i Ch. Darwinovi, zůstal nejen v jejich stínu, ale příliš nezazářil ani ve své době, která už oproti 19. století kladla důraz na docela jiné věci. 2) Přitom Hingstonovo stěžejní dílo The meaning of animal colour and adornment (1933) je jednou z nejpozoruhodnějších knih týkajících se výkladu vnějšího vzhledu živých organizmů, byť trpí vadou obvyklou u prací autorů, kteří si vydobyli nějaký zajímavý náhled. Ukazuje, že svět přece jen není zcela homogenní a některé z aplikací je nutno dělat za cenu dosti značného násilí na jednotlivostech (což ovšem platí i o darwinizmu).

Hingston o mnoho let předběhl rozvoj etologie a jeho kniha je nesmírně originálními postřehy podnes vrcholně poutavá pro každého, koho zajímá jevová stránka živé skutečnosti, a zvířat zejména. Je charakteristické, že knize chybí seznam literatury, z textu však plyne, že autor znal především Ch. Darwina a A. Weismanna a k tomu něco málo uveřejněných či ústně sdělených pozorování terénních přírodovědců, především opět svých kolegů – koloniálních důstojníků. Jinak je kniha plodem vlastního uvažování i pozorování a nese všechny klady i zápory děl těch, kteří se k samostatnému náhledu na svět propracovávali sami a nebyli formováni školskou naukou. Hingstonův pozorovací talent se vyrovnal Darwinovu, v mnohém jej dokonce převyšoval. Oba přírodovědce spojoval živý zájem o propojení psychologie zvířat i lidí a jejich vnějšího vzhledu. 3)

Konflikt barev
Hingston představuje rovněž přímo školský případ projekcí postřehů z vlastní sociální skutečnosti do vnějšího světa a jeho výklad skrze ně. Hingstonova vojenská profese a detailní znalost vojenských tradic minulých dob (v britské armádě se až do Hingstonovy doby udržela řada archaizmů, které na kontinentu dávno zmizely) vedla k výkladu živého světa právě přes princip boje (doslova battle of life). Vnější vzhled zvířat i člověka slouží podle Hingstona k odpovídajícímu vyjádření emocí, z nichž za základní má hněv. Všechna sémantická zbarvení tedy slouží k vyjádření hrozby (Hingston samozřejmě v nejmenším nepochyboval o tom, že samčí pohlaví, vesměs ornamentálně bohatší, představuje v rámci druhu pokročilejší vývojový typ). Zásadním pojmem při výkladu vnějšího vzhledu živých organizmů je pro Hingstona napětí mezi krypticky zbarvenými a sémanticky zbarvenými částmi těla, colour conflict. 4) Tento konflikt barev poukazuje na bazální emoční konflikt úzkosti a hněvu – je jeho vnějším projevem. Proto má většina živočichů v různých proporcích na sobě oba typy zbarvení, někteří ale jen jedno, podle toho, kam se rovnováha naklonila.

V rámci sémantických zbarvení je opět důležitý kontrast světlých a tmavých ploch, různých komplemetárních barev, dále pak péřové či chlupové ozdoby a štětce, rohy nebo parohy, vyčnívající zuby, ostruhy motýlů apod. Celkově se Hingston nevírou v pohlavní výběr blíží více Wallaceovi než Darwinovi, jakkoli si Darwina velmi vážil a často jej cituje. Rozdíl oproti Wallaceovi je hlavně v tom, že Hingston si vnitrodruhovou komunikaci představuje v naprosto převážné většině jako odvozenou od výhružných či agresivních gest (tyto komponenty zajisté právem shledává i v tokových exhibicích a tancích ptáků, v kopulačním chování apod.). Pozoruhodným způsobem tak předjímá Lorenzovy práce o vzájemných homologizacích různých typů chování u zvířat a o klíčové roli agresivity jako vrozeného fenoménu, které tehdy dávno ještě nebyly obecně uznávány.

Hingstonovo pojetí boje
Hingston ostatně Konrada Lorenze zcela určitě neznal, a jeho význam v tomto směru je tedy třeba vyzdvihnout. Neměli bychom ale zapomínat, že oba myšlenkově vyrůstali z atmosféry nejen mezi světovými válkami, ale i těsně před tou první, která viděla v boji, divokosti a nespoutanosti tvůrčí hodnotu navazující přímo na živý zdroj bytí (na rozdíl od spokojeného, nevšímavého a jalového světa domestikantů či měšťáků, brzdícího průlom přirozenosti včetně její spontánnosti a krutě tragické krásy). Je zajímavé si pomyslet, že jedním z prvních proroků tohoto nazírání na svět byl nejen F. Nietzsche, ale svým způsobem i Wallace, stejně jako Hingston opovrhující domácími formami. Tyto momenty lze ostatně najít i v Lorenzových pracích z válečných let, v nichž se zabývá „autodomestikací“ člověka. Podobný myšlenkový substrát stál u zrodu nejen intelektuálních zdrojů německého nacizmu a italského fašizmu, ale rozšířen byl například ve Velké Británii, zejména v armádních kruzích, jakož i namnoze jinde po Evropě.

Na rozdíl od Wallacea chápal Hingston boj v přírodě nejen za pomoci zubů a drápů. Zdůrazňoval také význam imponací, zastrašování, hrozivých postojů bez přímého měření sil a fyzického kontaktu ve zcela ritualizované formě a podtrhával důležitost této interakce u všech nápadných skupin organizmů, zejména u ptáků a motýlů. (Svou pozornost zaměřoval na vyšší obratlovce, savce a ptáky, ale znal dobře i bezobratlé. Nejlépe se orientoval v ptácích Indie i přilehlých končin a knihu doprovodil schematickými, nicméně velmi výstižnými skicami nejrůznějších etologických situací u zvířat.)

Sebevyjádření prostřednictvím agrese
Přesnost Hingstonových nekonvenčních postřehů i etologických pozorování před vznikem etologie v dnešním slova smyslu je fascinující a představuje výmluvné svědectví o zapadnutí „nezařaditelných“ knih. Hingston byl sice přesvědčen o jsoucnosti přírodního výběru, ale pouze jako negativního selekčního mechanizmu odstraňujícího slabé a špatně přizpůsobené, nikoli jako něčeho, co by mělo tvůrčí schopnost. Další vývoj a vnější podoba zvířat závisí podle Hingstona na jejich vnitřním úsilí o sebevyjádření (sebevyjádření v agresivních emocích – to je hlavní rozdíl oproti A. Portmannovi, který ostatně Hingstona neznal), jež může přírodní výběr buď podporovat, nebo zpomalovat a zadržovat, avšak nikoli měnit. Hingson zastával názor, že vývoj jedince i vývoj druhu podléhají týmž principům, což je v tomto případě závislost na systému vnitřních faktorů. Formy s nadměrnými tvary, jako třeba jeleny rodu Megaceros, „šavlozubé tygry“ či mamuty a jiné fosilní slony s velkými kly, pokládal za konečné, „cílové“ formy, které sebevyjádření svých agresivních emocí dovedly do důsledku a vyhynuly jaksi „stářím“, neboť život nejen jedince, ale i jednotlivých vývojových linií evolučního stromu není nekonečný. Má své přirozené hranice a po jejich dosažení zaniká. Různé formy domácích zvířat pokládal za nepřiměřené způsoby vyjádření emocí člověka-chovatele prostřednictvím zbytnění některých tělních partií nebo určitých prvků chování (jako příklady poslouží plemena domácích holubů se zvětšenými volaty, ocasními pery, zobáky, ozobím, očními kroužky, změněným hlasem, způsobem letu apod.). Vzhledem k tomu, že každá tělesná partie je s některým typem emočního sebevyjádření spojena, lze tento výklad aplikovat vždy – faktem ovšem je, že chovatelské možnosti nejsou co do výběru odchylek neomezené a že od původního divokého typu existuje mnoho hvězdicovitě se rozbíhajících „drah možností“. Není jich ale neomezeně mnoho – už sama povaha tělesnosti a živé tvarovosti umožňuje jen některé morfologické a etologické změny ve stavu domestikace a jimi ovlivněné rozvrhy možností včetně emočního sebevyjádření.

Aposematizmus a mimeze
Aposematizmus pro Hingstona padá jako jedna z četných podmnožin do množiny výhružných a bojových vzhledů, kdy je jednou z četných možných „zbraní“ nejedlost či nechutnost. Podobně by zřejmě vykládal i mimezi – řada výhružných a obranných strategií byla podle něj založena na podvodu a klamu – ale tímto okruhem jevů se nezabýval, protože by výklad o nich přesahoval i tak dost široký rámec knihy (411 stran). Podobně jako Wallace chápe pestré druhy jako ty, které si k tomu svou agresivitou, pohyblivostí či jinými „zbraněmi“ zjednaly prostor, a kryptické jako ty, které jsou nejvíce vystaveny tlaku přírodního výběru směrem k nenápadnosti a optickému splynutí se substrátem. Mnohokrát zdůrazňuje analogičnost (Hingston je vůbec mistr vhodně zvolených analogií) zvířecích kreseb a ornamentů s válečnými malbami na těle, pestrými a zdobenými uniformami, zdobením zbraní apod. 5) Četné výhružné postoje a mimiku přirovnával k válečným maskám (zajímavá a zřejmě správná je jeho interpretace rýhovaných tváří mandrilů a řad drobných pírek na holých tvářích papoušků rodu Ara jako konstantních masek zlobného svraštění obličeje sloužícího k imponování). Výhružné imponace spatřoval i u „květních“ kudlanek r. Idolum, jinak obecně chápaných jako květní atrapa. I ve zpěvu ptáků viděl přes všechnu muzikální propracovanost hlavně prostředek dominance nad samci téhož druhu (čímž vysvětloval i jeho výskyt mimo rozmnožovací období) a nápodobu hlasů druhů jiných vysvětloval možností dominovat takto i nad nimi a zahánět je ze svého teritoria.

Obdobně jako Wallace, ale mnohem podrobněji rozpracovává nauku o predilekčních místech pro barevné skvrny, popřípadě pro péřové či vlasové ozdoby u savců, ptáků, i hmyzu, tentokrát nejen v závislosti na morfologických danostech, ale i na maximální efektivnosti emocionálního výrazu – pro soubor kreseb a ornamentů na těle zvířete používá často výraz machinery. Velmi detailně rozebírá i vnější vzhled člověka a úlohu vlasů, vousů, ochlupení pubického i dalšího. Např. ochlupení v podpaží, u člověka jediné bez analogie u primátů, interpretuje jako výhružně významonosné při pozvednutí ruky se zbraní či k úderu (vzhledem ke vzpřímené postavě člověka je podpaží vidět). Na jeho četné postřehy z lidské etologie o významu vnějších gest a tvářnosti navázali (opět bez přímé znalosti Hingstona) až mnohem později I. Eibl-Eibesfeldt, D. Morris a další.

Cyklické i jiné změny zevnějšku
V rámci hrozeb a psychologického boje (psychological warfare) si Hingston všímá obdivuhodných detailů nejen ptačího opeření, ale také barvy duhovky, nohou, vnitřku zobáku (i křiklavé zbarvení vnitřku zobáku mláďat pěvců pokládá za kombinaci žebravého gesta vůči rodičům s hrozbou vůči menším predátorům), „zobákových atrap“ u zoborožců a dalších fenoménů. U savců a ptáků se velmi detailně zabývá rozdíly v podobě dospělců a mláďat, v „šatu“ klidového a reprodukčního období či různých ročních sezon. Do těchto cyklických změn zevnějšku počítá i shazování parohů u jelenů (ty má především za „imponační zařízení“ vůči sokům – k boji se podle něj hodí už méně), ale i třeba sezonní dimorfizmus u motýlů (přestože se v generacích po sobě následujících uskutečňuje na různých jedincích). Sémantičtější vzhled a většinou i větší oka těchto motýlů během vlhkých sezon pokládal za „bojovnější“ než převážně kryptické zbarvení sezon suchých. Zbarvení motýlů vysvětluje Hingston jako „bojové“. Zčásti je podle něj určeno příslušníkům vlastního druhu (Hingston velmi dobře zná vzdušné souboje a „rvačky“ samců mezi sebou a jejich teritorialitu), zčásti predátorům. Tím vysvětluje kontrastní zbarvení i v samičím pohlaví a namnoze jen mírný dimorfizmus (rytmické otevírání a zavírání křídel mnoha druhů vůči pozorovateli, které později interpretoval Portmann, chápe jako hrozbu; stejně chápe i oční skvrny).

Velmi zajímavé je Hingstonovo vysvětlení ostruh na zadních křídlech mnoha denních motýlů. 6) Povšiml si velmi časté výrazné barevné skvrny či očka u jejich báze, a ostruhu proto pokládá za jakési protažení, podobně jako na predilekčních místech u ptáků a savců je někdy barevná skvrna, jindy štětička per či chlupů. Pohyb ostruhami při tření zadních křídel u druhů s „falešnou hlavou“ (tento pojem nezavádí) chápe jako etologické zvýraznění výhružného zbarvení, které je zdůrazněno už výrůstkem. Všímá si i toho, že denní motýli jasných a kontrastních barev létají rychleji, s větší silou i obratností, a naopak při matnějších barvách se projevují horší letové schopnosti. (Typický případ svého principu „konfliktu barev“ vidí Hingston i v kontrastu mezi kryptickým zbarvením na spodní straně a sémantickým na straně vrchní, stejně jako třeba v kontrastu mezi kryptickými předními a sémantickými zadními křídly r. Catocala či dalších nočních motýlů.)

Nadměrné „zbraně“ typu zobáků tukanů a zoborožců, špičáků prasat rodu Babirussa, obřích klepet samců krabů rodu Uca, obrovských parohů apod. chápe jako ryze „psychologické zbraně“ ve vnitrodruhových, řidčeji mezidruhových konfliktech. Tak chápe i luminiscenci světlušek (ta může být dokonce kolektivně synchronizovaná) a jihoamerických kovaříků či mnoha hlubokomořských organizmů. Podobně (jako zapuzování protivníků či aposematizmus, nikoli jako vnitrodruhovou komunikaci) chápali luminiscenci světlušek i entomologičtí klasikové W. Kirby a W. Spence, a rovněž Wallace. V Hingstonových očích pro to mluví i fakt, že světélkují nejen dospělci, ale i larvy a vajíčka. V tomtéž roce jako on docházejí G. D. H. Carpenter a E. B. Ford ve své knize Mimicry (1933) k závěru, že světlušky a světélkující hmyz musí být eo ipso nepoživatelní, protože luminiscence by je jinak přímo vydávala do chřtánu predátorů.

Minimalizace zaváděných principů
Pro nepředpojatého čtenáře je Hingstonova kniha velice podnětná. Její slabé stránky jsou vyváženy pozoruhodnými vhledy, a přece zůstala zcela izolována. Z podobně orientovaných myslitelů pozdější doby na ni nikdo přímo nenavázal. Kniha, již jsem před lety „náhodou“ našel v Přírodovědeckém muzeu ve Vídni, je zajímavou ukázkou, jak lze vzhled živých organizmů interpretovat dost odlišně od klasického darwinizmu, a přitom s téměř stejnou měrou přesvědčivosti. Navíc je zde lépe splněno occamovské hledisko minimalizace zaváděných principů (což nemusí vést nutně k větší pravdivosti, ale spíš k větší přehlednosti a „eleganci“). Krom toho je kniha vynikající ukázkou nepokrytého sociomorfního výkladu živé přírody, na rozdíl od neuvědoměle sociomorfní interpretace Darwinovy a Wallaceovy.

Hingston byl samozřejmě natolik přesvědčen, že armádní mikrokosmos skýtá věrný obraz toho, jak věci běží v živém makrokosmu, že se svou sociomorfní interpretaci nesnažil ani jakkoliv zakrývat a nebyl si jí přímo jako něčeho mimořádného vědom. Dojemné je například jeho přirovnání kolektivních pohybů aposematických hmyzů, např. larev pilatek rodu Croesus, ke kolektivním pořadovým cvičením a mnoha typů imponačních pohybů různých živočichů k „parádnímu“ kroku. Přesto zůstává jedním z nejoriginálnějších pozorovatelů a interpretů vnějšího habitu živých organizmů vůbec – paralelně s Darwinem a Wallacem na straně jedné a s Portmannem na straně druhé. Pomineme-li výklad kreacionistický, existují překvapivě jen tři zcela původní interpretace toho, jak živé organizmy vypadají. Major Hingston, koloniální oficír a skrytý hermeneutický talent, byl autorem jedné z nich. 7)

Poznámky

1) Jeho další knihy mají tituly A naturalist in Himalaya (1920), A naturalist in Hindustan (1923), Nature in the desert edge: studies and observations in the Baghdad oasis (1925), Problems of instinct and inteligence (1928), A naturalist in the Guiana forest (1932). Publikoval i několik článků na téma živočišné mimeze a aposematizmu, vše mezi léty 1920–1933.
2) Citován bývá zřídka. Zmiňuje jej F. Heikertinger ve svém známém kompendiu Das Rätsel der Mimikry und seine Lösung (1954), nově např. M. E. Jacobs, Nat. Sci. 1 (11), 1999 či P. Vukusits et all., Proc. Roy. Soc. Lond., Biol. Sci. 266, 1403–1411, 1999.
3) Ch. Darwin: Výrazy emocí u člověka a u zvířat, 1872 (česky 1964).
4) Obecně vzato se Hingstonovo zdůrazňování významu polarit i binárních opozic v mnohém podobá strukturalizmu v ligvistice či Léviově-Straussově metodě exegeze mýtů. Téměř s jistotou lze však mít za to, že Hingston vyvinul tento pohled paralelně, bez jakékoli povědomosti o strukturalistických koncepcích vůbec.
5) Vzhledem k tomu, že v devadesátých letech 19. století prodělalo vojenství obrat od „sémantických“ ke „kryptickým“ uniformám (i třeba válečným lodím), je podle dnešních analogií namnoze těžké si představit, jakou zásadní roli hrály ozdoby oděvu i zbraní, hudební i jiné umělecké produkce v militárních záležitostech minulosti – ještě např. obléhání Vídně Turky v r. 1683 působí na základě dobových dokumentů a dochovaných památek spíše jako obludná módní přehlídka nežli jako válečný konflikt vedený na život a na smrt. (I dnešní, v zásadě kryptické uniformy mají své „sémantické“ partie, přesně v duchu Hingstonova principu „colour conflict“.) Tématem evoluce vojenských uniforem s jejich zvraty z plnofunkčních struktur na nositele významu (epolety, čepice), rudimenty a jinými jevy majícími biologické analogie se zabýval vídeňský etolog O. Koenig ve své knize Kultur und Verhaltensforschung (1970), a to bez znalosti Hingstonovy knihy; Koenig se věnoval i srovnávání evoluce lidských artefaktů a biologické evoluce vůbec.
6) Tyto vláknité, až ploše lžičkovité útvary, většinou v počtu jednoho, ale někdy i dvou či tří na zadním křídle některých druhů, značně vzdorují funkčním vysvětlením, kromě případů, kdy jsou coby atrapy tykadel součástí „falešných hlav“. Někdy nadhazovaná funkce pro balancování v letu je zcela iluzorní, zejména když si uvědomíme, že řada dobře létajících druhů ostruhy nemá. Jindy jsou v naprosto rozdílném stupni vyvinuty u zcela blízkých druhů či u různých pohlaví popř. lokálních forem téhož druhu – poslední platí např. o známém mimetickém otakárku Papilio dardanus.
7) Podrobněji v autorově knize Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy, Vesmír, Praha 2000

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2003_V404-408.pdf (363 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky