Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Co jen brouci vědí

Publikováno: Vesmír 76, 423, 1997/8
Obor: Různé
Rubrika: Úvodníky

Již několikrát jsem na tomto místě psal o problému vědomí 1) – zda a jak se může věda pouštět do studia té stránky našeho vnitřního duševního života, díky níž každý z nás má o tomto životě bezprostřední zkušenost. Říkám-li „našeho“ a „každý z nás“, nikoho asi nenapadne, že bych mohl mluvit i o někom jiném než o nás, lidech. Jakmile však mluvím nejen za sebe, ale i za druhé, o jejichž vnitřním životě nic nevím, je zcela namístě otázka, proč tedy nemluvím i za kočky, psy, šimpanze, koně, delfíny a jakoukoliv jinou havěť.

Byla by to zajímavá anketa, položit zoologům, psychologům, filozofům – a řekněme i lovcům, krotitelům a chovatelům – otázku, kterým že by tvorům bez váhání přisoudili vědomí, kterým nikoliv a kterým s váháním. (Za sebe jsem zde už jednou prohlásil, že můj oslík David a kocourek Jin mají jakési vědomí. 2) Nyní i kočka jménem Myš. O oslech a kočkách obecně to již s takovou jistotou tvrdit neumím.) Postoje mezi lidmi se různí, od přesvědčení, že vědomí je výlučnou vlastností člověka, až po názor, že vědomí mají i stromy a lesy.

Mám málo času na kina, nicméně francouzský skvost „Mikrokosmos“ jsem si ujít nenechal. Před našima (lidskýma) očima se zde v obratném sestřihu odvíjí den, noc a ráno v životě mravenců, brouků, vos, motýlů, vážek, pavouků, hlemýžďů, stonožek, housenek a jiných nepatrných tvorů. Artistický výstup skupiny pářících se vážek, nekonečná karavana housenek, divoký rej vírníků na vodní hladině, banket housenek na listě, statečnost vodoměrek pod obrovitými kapkami deště a desítky dalších scén, všechno opravdové. Žádné triky.

Dvě scény mně zvlášť utkvěly v paměti. Brouk chrobák valí svou pověstnou kouli se sysifovskou tvrdohlavostí přes hory a doly zrnek písku. Pojednou se koule zarazí nabodnuta na jakýsi trn. To víme zatím jen my, diváci, chrobák to neví a marně se snaží znovu a znovu koulí pohnout – až ho pojednou napadne kouli obejít a se svou neohrabanou šikovností ji z trnu vysunout. Druhá scéna: na větvi urputně zápasí dva brouci roháči – krutá rvačka na život a na smrt, jako vystřižená z akčního filmu se Stallonem nebo Schwarzenegrem.

Příroda vybavila i své nejmenší tvory obdivuhodnou obratností, vynalézavostí, schopností vnímat a rozumět neobvyklým situacím, vůlí dosáhnout cíle. V takovýchto pojmech se to lépe mluví aspoň nám, lidem, protože jde o vlastnosti, které důvěrně známe. Současně jsou to však vlastnosti, které si stěží dovedeme představit bez účasti vědomí. Dokonce (jak usoudila moje žena) by pro přírodu bylo vlastně jednodušší vybavit chrobáky, roháče a podobné brouky vědomím, než spoléhat na tvrdě zabudované instinktivní mechanizmy s množstvím vstupních i vnitřních proměnných, parametrů a zpětnovazebních smyček, to vše vždy připraveno na všechny možné i nemožné situace.

Zkusme to, aspoň na chvíli, vzít vážně. Proč předem upírat nižším (proč vůbec říkáme „nižším“?) tvorům vědomí? Že mají málo neuronů? K tomu bychom museli vědět daleko víc o biologických předpokladech prožívaného vědomí. Emergentní teorie vědomí, z níž by takovýto kvantitativní argument mohl plynout, je zatím jen ve stadiu velice vágních úvah. Vlastně ani nevím, proč bychom měli předpokládat – podobně, jako předpokládáme u člověka –, že vědomí se musí rodit jedině v mozku. Jsou i jiné složité podsystémy v organizmech.

Nebo jinak: pokud soudíme, že lidské vědomí je – stejně, jako mnoho jiných vlastností – reálným produktem přirozeného výběru, jenž nadržuje jedincům schopným lépe řešit nové a nečekané situace, pak bychom měli vzít v úvahu, že i hmyz je vystaven novým a nečekaným situacím – ať už je to chrobákova nabodnutá koule nebo záludné chmaty roháčího zápasníka.

Pokud naproti tomu považujeme vědomí jen za epifenomén – kauzálně irelevantní a vědecky zbytečný pojem, který si člověk vymyslel jedině proto, aby se mu lépe o sobě mluvilo –, pak tím spíše bychom neměli mít zábrany s pomocí tohoto pojmu lépe mluvit i o jiných tvorech (jak předvedeno výše).

Čtenář by mě špatně pochopil, kdyby si nyní myslel, že chci, abychom broukům přiznali vědomí, ať už reálně nebo dohodnutě. Jen si tak trochu hraji. K tomu, abychom mohli vědecky odpovědět na otázku po vědomí zvířat, museli bychom mít vědomí definováno pro objektivní oči lidského pozorovatele. Buď behavioristicky, tj. jako určitý typ chování, nebo fyziologicky, tj. na základě testovatelných procesů v organizmu – na úrovni orgánů, buněk, či molekul.

Příkladem prvého by bylo, kdybychom se například rozhodli o vědomí mluvit tam, kde jsme uchváceni přizpůsobivostí, účelností a rychlostí reakce nějakého tvora na nečekané podněty – jako například při zápase dvou roháčů. Z toho by ovšem nic nevyplývalo o realitě vědomí, tím méně o jeho vnitřním prožitku. (Mimochodem, viděl jsem počítačem generovanou rvačku dvou podivných hranolovitých potvor na obrazovce, potvory se to naučily čistě metodou simulované evoluce – tedy žádné vědomí.)

Příkladem fyziologické definice by byl odkaz na jeden nebo několik biologických, chemických nebo fyzikálních mechanizmů, které by (u člověka) provázely vždy a právě jen vnitřně prožívané vědomí, přičemž by se obdobné mechanizmy (v nějakém zpřesněném smyslu slova „obdobné“) vyskytovaly i u jiných tvorů. Podobně, jako je tomu například u mechanizmů pro biologické hodiny (o nichž je řeč v tomto čísle); stojí ovšem za povšimnutí, že nelze odlišit, zda se těmito hodinami nějaký organizmus řídí vědomě či nevědomě – nelze to odlišit ani u člověka, pokud se ho přímo nezeptáme.

Jak behavioristická, tak i fyziologická definice by asi byly výrazně ovlivněny tím, jakou odpověď na naši otázku po vědomí jiných tvorů vlastně chceme dostat. Navíc by ani v jednom případě nešlo o prožívané vědomí – to, k čemu se obrátila naše zvědavost. Má tedy naše otázka vůbec nějaký smysl? Lze se rozumně ptát na vnitřní prožitky třeba takového brouka, když žádnou odpověď nikdy nemůžeme ani ověřit, ani vyvrátit?

Soudím, že otázky mohou mít smysl i v případech, kdy nelze čekat odpověď. Jejich smysl je dán již tím, že jsou položeny. Že jsou položeny s poctivou zvědavostí.

Ivan M. Havel

Poznámky

1) Viz např. Vesmír 71, 123, 1992/3; 75, 123, 1996/3

Diskuse

Žádné příspěvky