Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 9
Vesmír č. 9
Toto číslo vychází
1. 9. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Zářijové číslo Vesmíru
reklama

Co dělat?

Publikováno: Vesmír 93, 241, 2014/4
Rubrika: Diskuse

Hana Librová si správně všimla, že v poslední době narůstá pesimismus ohledně další budoucnosti životního prostředí a přírody na Zemi. Bylo by možné diskutovat o tom, zda jde o jednoznačný trend, nebo zda jde spíše o vlny poplatné obecné náladě ve společnosti – v sedmdesátých a osmdesátých letech byl podobný pesimismus častý, po pádu železné opony byli lidé ohledně budoucnosti obecně optimističtější a v době mezi 11. zářím 2001 a globální ekologickou krizí zase zavládla „blbá nálada“ (tuto možnost by mohl ověřit nějaký sociologický výzkum). Navíc žádný trend není nikdy úplně homogenní, i dnes se setkáme u některých význačných biologů s optimismem (třeba u Matta Ridleyho v jeho knize Racionální optimista, která loni vyšla i česky), zatímco jiní (jako třeba Stuart Pimm) byli apokalyptičtí vždy. V každém případě ale dnes v ekologické komunitě vskutku převládá pocit, že environmentální problémy jsou velmi vážné a že spoustu věcí se prostě zachránit přes všechnu snahu nepodaří.

Nemyslím, že míra pesimismu je tím větší, čím užší je kontakt s terénem a živými bytostmi. Pesimismus projevují ve skutečnosti častěji badatelé, kteří se snaží o nějaký obecnější obraz přírody a světa kolem nás, zatímco řada biologů, kteří detailně studují život jednotlivých organismů, je vůči ekologickým změnám relativně lhostejná. Jimi studovaným tvorům se totiž daří různě – někteří (třeba obojživelníci nebo u nás hmyz otevřených stanovišť) vskutku ubývají, jiní ale zase přibývají (u nás kupříkladu šelmy, netopýři a samozřejmě – z definice – invazní organismy). Záleží spíš na nátuře každého jednotlivce a na jeho angažovanosti a starosti o svět kolem.

Současný pesimismus neplyne ani tak z úzkého kontaktu a přímé zkušenosti s přírodou, ale spíš z poznání, jak málo toho lze změnit. A v tomto smyslu se zdá, že se situace opravdu zhoršuje. Důvodem jsou jistě postupné společenské proměny, kdy je čím dál tím víc dějů v rukou mocných zájmových skupin, prosazujících své partikulární zájmy bez ohledu na celek. Za něco si ale mohou environmentalisté sami. V tomto tisíciletí začal převládat názor, že jednou z největších hrozeb je klimatická změna. To je ale proces natolik velkoškálový a komplexní, že s ním vskutku mnoho nezmůžeme – takže pak nezbývá než Hanou Librovou citovaný environmentální žal nebo přinejmenším ona zelená nuda. Je to přitom trochu zbytečné – klimatické změny jsou jistě potenciální hrozbou, ale biologické druhy aspoň zatím vymírají z jiných důvodů, konkrétně kvůli ničení jejich prostředí a introdukci jiných druhů. A s tím se přece jen něco občas dělat dá.

Environmentální žal nám každopádně moc nepomůže. V situaci, kdy toho lze změnit jen málo, pomůže spíš rozvaha, s čím něco dělat lze a s čím nikoli. Některé trendy jsou dlouhodobé a téměř nezvratné (postupná eutrofizace čili přehnojování biosféry, zvětšování prostorové škály a rychlosti klíčových procesů, intenzita využívání zdrojů), u jiných to tak jednoznačné není (jak ukazuje třeba návrat velkých šelem do naší přírody nebo zlepšování stavu našich lesů a vznik tzv. nové divočiny) a často prostě nevíme. V mnoha případech se kupodivu ukazuje, že problém nespočívá ani tak v nekompatibilitě přírody a lidských ekonomických zájmů, natož v nedostatku peněz, ale spíš v neochotě komunikovat a v neschopnosti hledat a nacházet netriviální řešení nově vznikajících problémů.

Někteří lidé se domnívají, že „pomoci přírodě“ nelze bez hlubokého duchovního a emocionálního vztahu k živým bytostem a že jakákoli řešení ekologických problémů založená na vědeckých poznatcích jsou vyháněním čerta ďáblem. Je pravda, že bez osobního vztahu k přírodě se mohou záležitosti, jako jsou biologická rozmanitost nebo divočina, těžko stát hodnotami, za něž stojí za to se prát. Jenže to dnes nestačí. Lidská civilizace je bohužel už příliš mocná, než aby stačilo nechat věci své vlastní přirozenosti a s hlubokým vhledem a úctou vnímat dokonalost všeho živého. Do světa chtě nechtě zasahujeme natolik silně, že nám nezbývá než zasahovat nejlíp, jak to umíme, a s použitím veškerého současného poznání, včetně poznatků ekologie coby vědní disciplíny. Za současný stav světa je do značné míry zodpovědná věda a bez ní se těžko obejdeme i při řešení jeho problémů. To, že sama věda nestačí, je ovšem jiná – a taky důležitá – věc.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201404_238-241.pdf (221 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky