Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Co dál chránit na Madagaskaru?

Ptačí fosilie pomáhají nasměrovat budoucí ochranářské aktivity
Publikováno: Vesmír 85, 148, 2006/3
Obor: Ekologie

Je velmi pozoruhodné, jak dlouho trvalo, než byla madagaskarské přírodě přisouzena minulost. Ještě v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století byla i mezi biology stále běžná představa, že Madagaskar vždy pokrýval souvislý lesní porost, který nedoznal žádných zásadních změn po celé desítky, ba stovky tisíc let, a něco se začalo dít až s příchodem člověka. Je neuvěřitelné, jak s takovou představou mohli pracovat lidé, kteří byli jinak velmi dobře informováni o proměnlivosti klimatu a vegetace kdekoli jinde na světě. A právě na základě takových znalostí byla v minulosti vybírána místa zasluhující lidskou péči či ochranu a zřizována chráněná území.

Teprve v posledních zhruba třech desetiletích konečně získáváme přibližnou představu o vývoji klimatu a přírody Madagaskaru v uplynulých několika tisíciletích. Zejména průzkum speleotém a pylové analýzy sedimentů z různých míst ostrova ukázaly, že vegetační pokryv (hlavně v centru a na západě ostrova) byl vždy mozaikou lesa a savany. Hodně přitom zřejmě záviselo na konkrétních půdních poměrech jednotlivých míst. Během posledních tisíciletí se několikrát změnilo klima, a tedy i poměr rozlohy savan a lesů. Posledních 3–5 tisíc let je ve znamení stále suššího klimatu, a tedy i ústupu lesů. Zhruba před 2000 lety začal do dalšího vývoje zasahovat člověk a v posledních několika staletích se stal zásadní ekologickou silou. Zdá se, že současný úbytek madagaskarských lesů je primárně přirozeným jevem, který lidská činnost jen katalyzovala do nebývalého rozsahu a nebývalé rychlosti. Ostatně podobně je to na Madagaskaru i s vymíráním obratlovců v posledních tisíciletích (Vesmír 77, 615, 1998/11).

Madagaskarští ptáci
Madagaskarští ptáci jako celek jsou pozoruhodní nejméně ze tří důvodů:

  • Předně žije na ostrově poměrně málo druhů. To je jistě velmi překvapivé u země, která patří k centrům světové diverzity. Vynikne to při srovnání s jinými ostrovy podobné velikosti, jak ukazuje tabulka I. Tuto skutečnost lze vysvětlit velmi dlouhou izolací Madagaskaru od okolních pevninských bloků. Ta trvá nejméně 130 milionů let, tedy od časů, pro něž neexistuje žádný paleontologický doklad většiny současných ptačích řádů. Ostatní ostrovy uvedené v zmíněné tabulce měly v pleistocénu spojení s pevninou. Větší množství ptačích druhů na těchto ostrovech je proto téměř jistě dáno větší schopností ptáků šířit se nad pevninou než přes oceán.
  • Další charakteristikou malgašské avifauny je vysoký stupeň endemizmu jak na rodové (24,6 %), tak na druhové (53 %) úrovni. Nutno ještě dodat, že dalších 25 (12,5 %) druhů je endemických pro tzv. malgašskou geografickou oblast, kam spadají ještě Aldabra, Komory a Maskarény (obrázek 2).
  • Posledním typickým jevem pro madagaskarské ptactvo je vysoký počet lesních druhů (57 %). A vezmeme-li v úvahu jen endemické druhy, je procento ptáků vázaných na les ještě mnohem vyšší (80 %).

Z biogeografického hlediska lze madagaskarské ptáky rozdělit do dvou hlavních skupin: východní a západní. Mnohem vyšší stupeň diverzity je na východě – 167 hnízdících druhů, z nichž 43 (26 %) nelze najít nikde jinde na Madagaskaru.

A ještě jedna ptačí „podivnost“, která se ovšem netýká ani tak ptáků samotných jako spíš biologů, kteří ptáky studují. S výjimkou několika druhů vymřelé čeledi Aepyornithidae (Vesmír 77, 615, 1998/11 – rámeček na s. 618) totiž ornitologové jaksi automaticky předpokládají, že se počet druhů madagaskarských ptáků za posledních několik tisíc let nijak podstatně nesnížil. Nepřipomíná to poněkud tristní úroveň názorů na vývoj madagaskarské přírody popsanou v předchozích odstavcích?

Madagaskarští ptáci v minulosti
Jak souvisí ptáci s vývojem klimatu a změnami vegetačního pokryvu? A jak s navrhováním nových chráněných území? Dost úzce, ale nepředbíhejme. Podívejme se ještě na nedávný srovnávací výzkum všech dosud nalezených madagaskarských subfosilních ptačích pozůstatků, který uskutečnili S. M. Goodman a L. M. A. Rakotozafy v první polovině devadesátých let 20. století.

Celosvětová sbírka ptačích ostatků ze západního a jihozápadního Madagaskaru 1) je bohatá (viz mapku na obrázek 5). Po celou dobu jejího shromažďování se však nikdo nepokusil o souborné zhodnocení nálezů. Až nyní. Z nalezišť na západě a jihozápadě jsou známy ostatky více než 50 druhů ptáků. Z nich je dnes nejméně 13 považováno za vyhynulé a asi 10 je stále známo ze současných lokalit Madagaskaru, jejich areál rozšíření je však v porovnání s minulostí mnohem menší. Ostatní druhy jsou i dnes hojné nebo alespoň nejsou ohrožené.

Na všech lokalitách uvedených na obrázek 5 se našly pozůstatky vodních ptáků. V mnoha případech činili vodní ptáci značnou část nebo většinu nalezených subfosilií. Z toho lze vyvodit, že na nalezištích byla v minulosti jezera nebo mokřady. 2) Podrobnější srovnání avifauny z naleziště Lamboharana 3) s ptačí faunou několika současných jezer ukázalo, že Lamboharana byla v minulosti zcela jistě vodním ekosystémem, kde přinejmenším malou část plochy muselo zaujímat sladkovodní jezero. Dost podobný je stav i na ostatních zkoumaných místech.

Dochované subfosilie také jasně dokazují, že se ptačí fauna západního a jihozápadního Madagaskaru výrazně změnila. Vyhynula celá čeleď velkých nelétavých ptáků (Aepyornithidae) a dalších 5 druhů vodních a 3 druhy terestrických ptáků. 4) Další 4 druhy 5) jsou sice dodnes rozšířeny na jiných místech ostrova, ale jejich rozšíření je mnohem menší než kdysi.

Je zřejmé, že se v minulosti na jihozápadě Madagaskaru muselo rozkládat několik mokřadů a jezer s bohatou sladkovodní vegetací. Potvrzují to i palynologické studie (např. v Ambolisatře), podle nichž proces vysychání začal někdy před zhruba 3000 lety. Některá místa si „vodní“ charakter dochovala až do časů před 1200–1400 lety.

Na žádném z ptačích kosterních pozůstatků nebyly nalezeny stopy lidské činnosti. 6) Nejstaší přímé známky lidského osídlení madagaskarského západu pocházejí z 6. až 11. století. 7) Podle analýz vrtů v Ambolisatře však vše nasvědčuje tomu, že zde lidé žili již před 1800–1900 lety, kdy se významnou měrou zvyšuje množství popela v sedimentech, což dosvědčuje náhlý nárůst požárů.

Shrneme-li všechna známá fakta, ptačí subfosilie potvrzují, že primární příčinou změn vegetace, drastického ubývání sladkovodních ekosystémů i vymření mnoha ptačích druhů je aridifikace krajiny způsobená nižším množstvím dešťových srážek.

Jaké si vzít poučení?
Na celé velké rozloze západního a jihozápadního Madagaskaru zbyla do dnešních dnů jen 4 větší jezera (tabulka II). I Madagaskar jako celek má dost málo vodních ploch. Při inventarizaci roku 1963 bylo sice napočítáno 530 vodních ploch (jezer, lagun, rybníčků ap.) s rozlohou přes 20 ha, jen 18 z nich však svou rozlohou přesahuje 1000 ha. Ze všech 46 současných chráněných území na Madagaskaru pouze 2 zahrnují jezera – národní park Tsimanampetsotsa (obrázek 3) se stejnojmenným jezerem a národní park Ankarafantsika, v jehož hranicích leží asi desetihektarové jezero Ravelobe se sladkou vodou (obrázek 4).

Mezi vodními ptáky je vysoké procento bezprostředně ohroženo vyhubením. Dvěma druhům (Tachybaptus rufolavatus a Aythya innotataobrázek 6) schází k úplnému zániku jen krůček nebo možná už opravdu vymřely. Jen málokterý z ohrožených druhů se přitom těší uspokojivé ochraně v některé z rezervací nebo v některém z národních parků.

Současné studie ukazují, že mnoho sladkovodních nebo na sladkou vodu vázaných organizmů vymírá. A některé již vymřely. Týká se to jak vodních ptáků, tak třeba sladkovodních ryb, u nichž bylo zjištěno drastické snížení početních stavů zejména ve společenstvech endemických druhů.

Shrneme-li, sladkovodní ekosystémy na Madagaskaru posledních několik tisíc let postupně zanikají. Dnes známe z celého ostrova 18 endemických druhů vodních ptáků. To znamená, že 5 již vymřelých druhů představuje 22 % z holocenní sladkovodní avifauny ostrova. Rozšíření několika dnes ohrožených druhů bylo v minulosti mnohem větší. Proto by v současnosti měla být věnována zvýšená pozornost právě nenarušeným nebo málo narušeným jezerním a mokřadním společenstvům. Jejich ochraně by mělo být věnováno zvýšené úsilí. Ze seznamu území navrhovaných na ochranu (viz rubriku Data a souvislosti, pdf příloha článku) vyplývá, že přírodovědci, kteří tento seznam pro malgašskou vládu připravovali, si to velmi dobře uvědomují.

Poznámky

1) V deštných lesích na východě Madagaskaru se dosud žádné fosilie ani subfosilie ptáků nenašly, takže nálezy ze západu a jihozápadu vlastně představují všechny madagaskarské nálezy.
2) A naopak: lze si představit, že bohatá naleziště fosilií budou tam, kde se přednostně tvoří sedimenty, tedy na místě bývalých jezer a mokřadů. A proto také lze ve fosilním záznamu očekávat větší procento vodních ptáků, než by odpovídalo skutečnosti.
3) Název Lamboharana znamená v překladu „prasečí skála“, přičemž je míněno divoké prase (lambo), a nikoliv domácí (kisoa).
4) Phalacrocorax sp., Centrornis majori, Alopochen sirabensis, Hovacrex roberti, Vanellus madagascariensis a Aquilla sp., Stephanoaetus maheri a Coua primavea.
5) Čírka černoskvrnná (Anas bernieri), nesyt africký (Mycteria ibis), zejozob africký (Anastomus lamelligerus) a ibis posvátný (Threskiornis aethiopicus).
6) Stopy kovových nástrojů jsou známé z kostí vymřelého hrocha (Hippopotamus lemerlei) nalezených v Ambolisatře a Lamboharaně. Stáří kostí bylo stanoveno na 1970 ±50, respektive 1740 ±50 let.
7) Stáří pozůstatků nejstarší objevené vesnice u Sarodrana bylo stanoveno na 1460 ±90 let.

Soubory

článek ve formátu pdf: 200603_V148-154.pdf (1 MB)
příloha ve formátu .pdf: 200603_V152-153.pdf (1 MB)

Diskuse

Žádné příspěvky