reklama
Vesmír č. 7
Vesmír č. 7
Toto číslo vychází
17. 7. 2014
Novinky
• Prázdninové dvojčíslo Vesmíru
• Dárky, promoce, narozeniny, svátky...
předplatné je dárek na celý rok!
• Biologické čtvrtky ve Viničné
program na nejbližší semestr

Čistá vztahovost

Publikováno: Vesmír 75, 418, 1996/7

Loňská výstava Jitky Štenclové Náznaky a znamení v pražské Galerii bratří Čapků byla pro mnohé překvapením – překvapením proto, že Jitka Štenclová tam vystavila obrazy a kresby a nikoli tvorbu textilní, s níž byla od sedmdesátých let, kdy absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, především spojována. To je ovšem překvapení vnější – dělá něco jiného než dělávala; no a? Jenže je tady překvapení vnitřní, totiž že to dělá tak, jako by to dělala odjakživa, že to jsou hotové věci, a ne nějaké tápání. Mám pro to hypotézu: že to totiž Jitka Štenclová skutečně dělala odjakživa, i když to mělo podobu tvorby textilní.

První důvod k této hypotéze je vnější. Jitka Štenclová studovala nejprve na Střední škole uměleckoprůmyslové, a to u Aloise Vitíka, což byla osobnost, na niž se zapomenout nedá. Malíř z nejznamenitějších, vymykající se (směrem do budoucna) převládajícím strukturálním tendencím šedesátých let svou dokonale barevně zvládnutou lyrickou abstrakcí. Setkání s Vitíkem bylo zřejmě pro další vývoj Jitky Štenclové určující, i když po dlouhou dobu působilo skrytě. Nejde mi o to, že se třeba v tapisériích Jitky Štenclové objevovaly obrazové motivy, to je samozřejmé, ale o to, že se její textilní tvorba začala od konce osmdesátých let vzdalovat od toho, co s ‘textilní tvorbou’ zpravidla spojujeme: začaly se objevovat třírozměrné geometrické objekty – přímkové plochy, ba dokonce třírozměrné útvary fraktální, ale také geometrické ‘vyšívané’ obrazy se zvláštní dynamikou přímek a křivek, až k pozoruhodným plátěným ‘záplatovaným’ obrazům (pocta Evě Kmentové).

Mám ale ke své hypotéze ještě důvod vnitřní, hlubší. Všichni jsme si jednou všimli víceznačnosti slova látka; máme látku na oděvy, látku chemickou, látku učební. Etymologické slovníky mlčí, říkají jen, že původní byl význam textilní a na látku jakožto matérii se přenesl už ve středověku, a že ještě původnější bylo slovo lata, čili záplata. Látka, podobně jako třeba německé Stoff, začala znamenat něco rozprostraněného, ale neforemného, co teprve musí dostat tvar (třeba ušitím, nebo nacpáním do hlavy, jak si někteří myslí), co vyplňuje, záplatuje. Proč si naši předkové vybrali za ‘exemplární jsoucno’ zrovna látku a ne třeba kámen? Asi tušili, že svět není vysoce organizovaná hromada kamení, ale že je utkán, že je textem a možná ještě spíše kontextem, čistou vztahovostí. A já si myslím, že v nějakém takovém smyslu byla už dřívější tvorba Jitky Štenclové ‘textuální’, spíše než ‘textilní’, a že to přirozeně pokračuje v jejích obrazech.

Obrázky

Navždy

jak sítka přes oči

jak neprostupný stín

jak ruka která měří čas

Tvé oko na větvi mezi převrženým stolem

rozluštilo skrývačky

holých stěn.

MIKULÁŠ MEDEK

úryvek z básně, 1950

Texty, Torst, Praha 1995

Diskuse

žádné příspěvky