Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Čína Dálného východu, či Blízkého severu?

aneb Čeho se na Číně bojíme?

Publikováno: Vesmír 89, 776, 2010/12

Čína je předmětem obdivu i obav Evropy již od doby, co tyto dva světy navázaly vzájemný kontakt. Nicméně od konce kulturní revoluce (1966–1976) a nastartování „ekonomického zázraku“ začínají úměrně čínskému hospodářskému růstu vzrůstat i obavy okolního světa. Jedná se o obavy „západního“ světa, jenž v Číně vidí potenciálního konkurenta, avšak své výhrady vůči této oficiálně sekulární a antireligiózní velmoci má i muslimský svět. A nakonec i sousedé Číny, kteří se s ní (s výjimkou Indie) rozlohou, populací ani hospodářstvím nemohou měřit, se dostávají do jejího vleku a stále intenzivněji spojují své problémy i úspěchy právě s Čínou. Vliv Říše středu dokazuje, že umí přidělat starosti i takovým zemím, jako je Rusko či Japonsko. V souvislosti s vytvářením nového protipólu světovému hegemonu USA, navíc tolik „Západu“ vzdálenému, dochází k jeho určité démonizaci. Je však skutečně třeba se Číny bát? Ztráta vlastního světového postavení je důvod pro „závist“ a vytváření nepřítele je v takovém případě běžnou politickou obhajobou vlastních neúspěchů. K vytvoření pocitu strachu je však zapotřebí relevantních argumentů. V případě Číny se jich naskýtá hned několik. Prvním je čínský ekonomický růst, jenž je generován za zcela unikátních politicko-ekonomicko-sociálních podmínek, kterým lze stěží konkurovat. Demografické argumenty byly terčem vtipů i obav již za Mao Ce-tunga a s rozvojem čínské diaspory ve všech koutech světa získávají na aktuálnosti. Třetím aspektem euro-americké „sinohysterie“ je již zmíněná vzdálenost – ať už jde o vzdálenost geografickou, politickou či kulturní. Přibližme si tedy tyto oblasti.

Čínský hospodářský růst je vskutku unikátní – jak svou rychlostí, tak svou mohutností. Je nesrovnatelný s čímkoliv v moderní historii světa. Boom Japonska či asijských tygrů byl podobný, ale v rozsahu zanedbatelný, neboť ve srovnání s Čínou velikost těchto států odpovídá provinční úrovni. Na druhou stranu však nutno dodat, že hospodářský rozvoj není jednotným celočínským procesem, ale je založen na „tažných“ a „tažených“ provinciích, takže svým měřítkem a vnitřní diverzitou připomíná spíše vývoj kontinentu či vývoj EU. Ostatně jde o pětinu lidstva. Přesto odhlédneme-li od těchto vnitřních rozdílů, Čína jako celek představuje největší díl světového hospodářského růstu jak relativně, tak absolutně. Ještě v roce 1997 produkoval „malý“ Hongkong přibližně polovinu toho, co celá Čína, a na počátku devadesátých let 20. století ekonomicky převyšovala čtyřicetimilionová čínská diaspora celou více jak miliardovou Čínu. Dnes je však Čína již druhou největší ekonomikou světa a jediným relevantním protivníkem pro ni zůstávají Spojené státy. Tento gigantický růst, který nastartoval Teng Siao-pching v roce 1978, je však zajišťován mimo jiné též speciálními nástroji, které v demokratickém systému nemají šanci, a jsou proto terčem kritiky.

Prvním je měnová politika Pekingu, který udržuje národní měnu jűan „levnou“, čímž snižuje cenu čínského zboží na světových trzích a ničí tak konkurenci. Tato „low road“ strategie přetrvává od počátku osmdesátých let, kdy Čína nastartovala svůj růst výrobou levného, ale nekvalitního textilu a obuvi. Od té doby se však Čína vyvinula, takže dnes již disponuje i vývojově vyšší a kvalitnější produkcí, která je však i kvůli levné měně prozatím určena pro místní trh. Takže levná měna sice představuje pro zahraniční konkurenci hrozbu, avšak její uvolnění by nemuselo v konečném důsledku snížit čínskou konkurenceschopnost, ale naopak ji rozšířit i do ostatních, zatím nedotčených oblastí trhu.

Speciální ekonomické zóny, které nazývám „inkubátory“, jsou další zvláštní projekt, který se Číně nesmírně osvědčil a zároveň se stal trnem v oku konkurentům. Na počátku představovaly tyto zóny jedinečnou příležitost pro zahraniční firmy využít levné čínské pracovní síly a zároveň se těšit z pobídek státu. Z počáteční euforie se však postupem času vyvinul pocit trojského koně. Čína nalákala zahraniční firmy s jejich know-how na vlastní půdu a vzhledem k absenci příslušných zákonů tyto informace a technologie okopírovala pro své firmy a potřeby. Postoj Pekingu v této záležitosti je vskutku čínský: po staletí „okrádal“ svět Čínu o její know-how, Čína si to nyní bere zpět. Oko za oko, zub za zub. Nicméně je tu ještě další aspekt těchto inkubátorů. Jejich postavení v rámci Číny je unikátní, jsou to oblasti s odlišnými daněmi i zákony, a tak Čína extrémně využívá něco, co je jinde ve světě možné jen na mezinárodní úrovni – daňové ráje apod. Představme si, jak by to vypadalo, kdyby v Praze či Brně platily jiné zákony (benevolentnější) a byly vypsány jiné daně (nižší) než ve zbytku Česka. Za chvíli bychom měli dvě pětimilionová města a pusté zázemí (anebo revoluci?). Tomuto Čína čelí zákonem o pohybu obyvatel, kteří k přestěhování do těchto zón potřebují speciální povolení. Jde o funkční projekt, který je však pro demokratický svět zcela neakceptovatelný, a proto nepřenosný.

Pramení tedy strach z Číny z nespokojenosti s vlastním systémem, který něco podobného neumožňuje, nebo z nesouhlasu s čínským, který to naopak umožňuje? Co je důležitější, setrvání na hodnotách, anebo zajišťování ekonomického růstu a konkurenceschopnosti? Čínská cesta se zdá být pragmatičtější a efektivnější, ale je otázkou, jak je udržitelná, hlavně ze společenského hlediska. Během posledních 30 let ekonomického růstu se z totálně nivelizované Číny stala země s propastnými rozdíly mezi regiony, venkovem a městem i horními a spodními deseti miliony lidí. Na druhou stranu dosažení siao-kchangu, tedy základního blahobytu, jak ohlásil prezident Chu Ťin-tchao na posledním sjezdu Komunistické strany Číny, dokazuje, že aspoň částečný prospěch z tohoto růstu mají v Číně všichni.

Předmětem obav byla vždy populační převaha, a tou Čína disponuje, víc než je zdrávo. Čína je přibližně dvakrát lidnatější než celá Evropa. Do své smrti spatřoval Mao Ce-tung ve velikosti populace sílu země. Od dob Teng Siao-pchinga je velikost populace chápána spíše jako problém nežli výhoda. Populační politika, s níž je spojené i kontroverzní, ale relativně účinné pravidlo jednoho dítěte, dokázala téměř zastavit růst populace v samotné Číně. Je tu však „jiná Čína“, jejíhož růstu se svět obává: čínská diaspora neboli čínský most (chua-čchiao). Přestože se údaje o velikosti diaspory liší, lze ji odhadovat na 60 až 80 milionů. To je slušné číslo, srovnatelné buď s populací Francie, nebo Německa. Jde o vlivnou komunitu, kterou lze najít kdekoliv na světě. Její hlavní síla spočívá v úzkém (nejen) ekonomickém kontaktu s domovskou Čínou, kde kulturní dovednosti (jazyk, zvyky zvyky) umožňují kontrolu zahraničního obchodu daných zemí s Čínou. Vzhledem k tomu, že Čína je onou pověstnou „továrnou“ světa, jde o významnou kontrolu. A té se „Západ“ obává.

Je to ale skutečně tak, že Čína nepustí Nečíňana k obchodu? Ze zkušenosti plyne, že ne. Je to respekt vůči čínské kultuře, který je při obchodních vztazích vyžadován či upřednostňován, nikoli čínský původ. V Austrálii jsou čínština či jiné asijské jazyky pomalu běžnější než „reliktní“ jazyky evropské. Australané, jejichž export surovin jako základ jejich ekonomiky stojí na vztahu s asijskými odběrateli, hlavně pak s Čínou či Japonskem, se tomu přizpůsobují. Označení reliktnost je v tomto kontextu u evropských jazyků zcela oprávněné. Ve sféře obchodu ve světě vládne angličtina, a pokud existuje i jiný světově významný jazyk, který je zapotřebí při obchodech, je to právě čínština. Z pohledu rentability se zdají být evropské jazyky v Austrálii spíše výstředností či koníčkem pro skutečné fajnšmekry. A Evropa? Přestože počet studentů čínštiny na vysokých školách roste a nabízejí ji i některé střední školy (hlavně v Německu jako blízkém ekonomickém partneru Číny), podíl manažerů firem ovládajících čínštinu je žalostně malý. Nedivme se tedy, že do obchodu s Čínou máme málo co mluvit, když nemluvíme jejím jazykem. I zde je tedy pomyslný strach z čínské diaspory ve skutečnosti strachem z vlastní lenosti či nepřizpůsobivosti okolnostem.

Posledním diskutovaným aspektem je evropský strach z čínské vzdálenosti. Ještě nikdy v moderní historii nebyla Asie tak blízko tomu, aby se jeden z jejích států stal světovou velmocí číslo jedna. Když se světové centrum přesunulo z Evropy (resp. Spojeného království) do USA, nebyla to tak velká změna. Možná politicky, ale kulturně nikoli. Spojené státy jsou nositeli anglo-americké kultury, která má mnoho symbolů a hodnot společných. Ale Čína, která se k prvenství postupně přibližuje, je odlišná. Nevím, zda zcela odlišná, ale určitě hodně odlišná.

Je však Čína skutečně tak vzdálená Evropě? Je Čína na Dálném východě, nebo na Blízkém severu?

Přestože Austrálii můžeme zahrnout do euro-americké civilizace, je její vztah k Číně jiný. Už jen pohled z jižní polokoule dělá z východu sever a v porovnání se vzdáleností do Evropy či Ameriky se zdá být tento sever relativně blízký. Navíc vzhledem ke geografické blízkosti je Čína blízká i obchodně (hlavní ekonomický partner), turisticky atd. I v Austrálii však občas vzplanou „fobní“ nálady, když se imigrační zákony stanou námětem předvolebních kampaní. Přesto Čína zůstává chápána jako hlavní partner, který svou spotřebou zachránil Austrálii před zhoršením ekonomické krize v roce 2008. Je možná redukcionistické interpretovat tyto vztahy skrze hospodářství, ale pro Čínu je to obzvláště příhodné. Za hlavní měřítko úspěchu považuje pekingská vláda vzkvétající hospodářství, které je zároveň tím, co dělá z Číny nebezpečného protivníka. Neexistují jediné zahraničně-politické akce Číny, které by mohly „svobodný“ svět znepokojovat. Její zcela neintervencionistická politika není to, čeho se Evropa bojí, ale je to úspěšná, čistě ekonomická, pragmatická politika, která poráží evropskou politiku zatíženou ideály a hodnotami.

Úspěšnost čínského pragmatismu a labilnost evropského idealismu je určitým symbolem celých euro-čínských vztahů. Herderovská Evropa, stižená potřebou pravdy a ideálů, okořeněná postmodernistickým relativismem těchto a všech ostatních hodnot, se těžko vypořádává s lessingovskou zcela racionální, pragmatickou a specificky kosmopolitní Čínou. Pro Evropu je Čína příliš dravá a jde za svým úzce vymezeným cílem přes „mrtvoly“, pro Čínu je naopak Evropa skanzenem romantismu 19. století, který se jí líbí, ale rozhodně jej nehodlá přejímat. Jako kdyby Čína žila a Evropa snila. Čína tvoří svou současnost, Evropa vzpomíná na svou zlatou minulost. Spor těchto perspektiv je ve svém základu sporem obsahu a formy. To, co činí legitimním Evropu, je obsah, tedy ideál. V případě Číny je to forma, tedy symbol.

Přestože Čína není socialistickou zemí, je tak stále ještě nahlížena. Jak německý filozof Friedrich Nietzsche v jednom ze svých aforismů Radostné vědy napsal: „Nepopsatelně více záleží na tom, jak se věci jmenují, než na tom, co jsou.“ Přestože oficiální název zní Čínská lidová republika, nemá tato země příliš společného se zeměmi a politicko-ekonomickými systémy, které si pod tímto označením představujeme (obzvláště pak my, občané bývalých sovětských satelitů). Portrét Mao Ce-tunga, shlížející na náměstí Nebeského klidu v Pekingu, slovo „komunistická“ v názvu vládnoucí strany a další prvky jsou jen legitimizující symboly, ale jejich skutečná náplň je již zcela odlišná. Socialismus byl nahrazen socialismem s čínskými specifiky, který při srovnání s evropským socialismem připomíná dravý kapitalismus. Mao se stal spíše vděčným motivem pro turistické suvenýry než symbolem hodnot a ideálů. Socha prezidenta zakladatele Sunjatsena, stojící v parku hned vedle náměstí Nebeského klidu a portrétu „velkého“ Maa, tam přečkala všechny události až do dnešních dnů. Něco podobného nebylo v případě soch TGM u nás možné. Někdy se také Komunistická strana Číny (KSČ) označuje za pokračující dynastii v dějinách Číny, neboť stejně jako každá dynastie i ona nařídila soupis dějin předchůdce, tedy dynastie Čching.

Právě tato symboličnost je důvodem, proč je Čína ve srovnání s Evropou ideologicky mnohem nefundamentálnější, což je fakt, kterého se Evropa bojí. Pro Čínu není opuštění obsahu opuštěním ideje, avšak pro Evropana ano. Zřejmě proto v čínské nábožensko-eticko-filozofické oblasti neplatilo pro Evropu (či islám) tolik zavazující „buď, anebo“, ale spíše „jak, tak“. Dokonce existují svatyně, kde se může věřící pomodlit současně k Buddhovi, Lao-c’emu i Konfuciovi. Proto stojí v městečku Mo-si v podhůří Tibetu kostelík, kde za Velkého pochodu přespal Mao Ce-tung, kde pod oltářem s ukřižovaným Kristem stojí opřený Maův portrét a správkyně mi ukládá darovat tři jűany – jeden Kristu, jeden Maovi a jeden pro údržbu kostela. Tato pro nás až pitoreskní představa je synkretismus, který můžeme sledovat v každodennosti jednotlivce, ale i v celém procesu vývoje čínské společnosti, a spočívá právě v legitimitě symbolů. Jak silný tento synkretismus je, dokládá odpověď Chueje, čínského muslima, když se jej Dru Gladney při svém výzkumu zeptal na to, jak může skloubit svou víru se svou funkcí v komunistické straně: „V komunismus věřím myslí, v islám srdcem.“ Možná, že právě tato odpověď a tento čínský přístup jsou návodem, jak by se Evropa mohla alternativně vypořádat se svou vlastní krizí identity, když ve víře v pluralismus a multikulturalismus (aniž by věděla, co to vlastně je) relativizuje své hodnoty a nepřijímá nové. Prozatím však čínský synkretismus vzbuzuje u Evropanů spíše strach a posměch, nežli by byl inspirací.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201012_776-778.pdf (490 kB)

Diskuse

Počet příspěvků: 1