Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Chvála slušnosti

O sociálně‑psychologických základech demokracie

Publikováno: Vesmír 94, 710, 2015/12

Předvánoční doba může být zvláště vhodná pro zamyšlení o slušnosti. Ne jen o té povrchní, ale o té zásadní, která je podstatou humanity a demokracie.

Už přes čtvrt století žijeme v obnovené demokracii a přes 10 let v demokratickém uskupení Evropské unie. Měli jsme tak možnost přijít na chuť režimu, který je podle Churchilla „tou nejhorší formou vlády s výjimkou všech ostatních, které byly čas od času vyzkoušeny“ a jenž je podle G. B. Shawa „prostředkem, který zajišťuje, že naše vláda nebude lepší, než si zasloužíme“.

Změna režimu je stále ještě mnohými občany České republiky přijímána s rozpaky. Terminologií Abrahama Maslowa, který zkoumal hierarchie potřeb, lze říci, že změna komunistického totalitarismu v demokracii je v českých zemích doprovázena i převratem v uspokojování našich potřeb. Nyní vesměs panuje spokojenost s uspokojováním potřeb vyšších, ale v těch nižších, základnějších jsou lidé často frustrováni. Psychologické studie potvrzují, že nejvyšší lidské potřeby seberealizace (za komunistického režimu nejvíce nenaplněné) jsou nyní svobodně uspokojovány. Na druhé straně uspokojení základních potřeb (bezpečí a sociálních jistot) je méně samozřejmé. Mnozí se trápí sociální nejistotou, zneklidňují je náklady na zdravotní péči a straší představa, že se stanou obětí zločinu. Takové obavy byly za komunismu vzácné, vždyť na násilí měl monopol policejní stát, gulášový komunismus saturoval základní potřeby poměrně spolehlivě a o práci se bál sotvakdo. A přece, to co lidi v našem postkomunistickém prostoru zlobí ze všeho nejvíce, nejsou věci materiální, ale politika, konkrétně „lži a korupce v politice“!

Přes všechny známé potíže panuje o demokracii všeobecný akademický konsensus, že se jedná o systém, který nejlépe zajišťuje lidská práva a seberealizaci člověka, podporuje ekonomickou prosperitu a v neposlední řadě je nejnakloněnější mírovému řešení konfliktů. Ne že by demokracie byly zcela mírumilovné, do ozbrojených konfliktů se, obecně vzato, vrhají stejně často jako autokracie. Jsou ale výlučné tím, co se označuje jako demokratický mír – Pax democratica (čehož si všiml již Immanuel Kant). Demokratický mír se projevuje vnitřně i navenek. Podle něj se demokracie chovají mírumilovněji než jiné formy vlády nejen vnitřně (vraždí a utlačují méně svých vlastních občanů než jiné režimy, nedopouštějí se tzv. democidy); mírumilovné jsou i navenek, ovšem pouze ve vztahu k ostatním demokraciím. Skutečné demokracie totiž spolu neválčí.

Demokratický mír je někdy označován za jediný skutečný zákon politologie. Je to empirický zákon, který lze jen těžko vysvětlit teoreticky. I politická psychologie se nedávno pokusila o jeho výklad prostřednictvím sociálně‑psychologických teorií, a to pomocí

  • klasické teorie frustrace–agrese,
  • teorie sociální proximity (vnímané společenské blízkosti).

Tento teoretický výklad zajímavě rezonuje s mottem Francouzské revoluce: volnost, rovnost, bratrství.

Volnost, tedy svoboda – liberté je hlavním rysem demokratických společností. Svoboda od útlaku a diktátorů stejně jako svoboda k uspokojování rozmanitých potřeb. A pokud psychologická teorie frustrace → agrese všeobecně pomáhá vysvětlit vznik agresivního chování, potom pro demokracie by měla platit teorie snížená frustrace → snížená agrese.

Rovnostegalité je vlastně vertikální lidská blízkost. Nikdo není příliš povýšený ani příliš ponížený. Neexistují kasty ani žádné jiné neproniknutelné společenské přehrady. Určité rovnostářství bylo při povrchním pohledu přítomno i za komunismu. Bylo ale vyhrazeno jen těm, kdo byli k režimu konformní, vztahovalo se jen k střední vrstvě. Disidenti i členové komunistického aparátu byli výluční právně i ekonomicky na zcela jiné vertikálním úrovni.

Demokratická rovnost se vztahuje jak k politicko-právnímu postavení občanů, tak k jejich ekonomickému statusu. Politicko‑ -právní podstata demokracie zaručuje všem občanům rovnost před zákonem, všeobecné volební právo a každému občanu alespoň teoretickou možnost kandidovat v demokratickém volebním procesu. Ekonomickou rovnost lze empiricky vyjádřit pomocí Giniho indexu, který vyjadřuje materiální podmínky obyvatel. Giniho index potvrzuje, že právě občané nejdemokratičtějších zemí, zejména skandinávských, si jsou ekonomicky nejrovnější.

Bratrstvífraternité je vlastně lidská blízkost ve vzájemných, horizontálních vztazích. Zdá se, že tento zážitek blízkosti lze považovat za nejdůležitější sociálně psychologický předpoklad demokracie, za záruku její funkčnosti, a tím také za předpoklad demokratického míru. Tato blízkost nabývá různých podob. Především je jí humanismus (víra v lidství, svobodu a pokrok, v to, že všichni lidé jsou si jako zástupci stejného druhu svou podstatou blízcí – v kontrastu k humanismu je pseudospeciace, vnímání nepřítele jako příslušníka odlišného živočišného druhu). Jiným rysem této horizontální blízkosti je globalismus, sdílená starost o obecné problémy lidstva. Z politologického hlediska má horizontální blízkost především podobu občanské politické kultury (ta zahrnuje především politickou informovanost a participaci obyvatel). Jinou podobou politické horizontální blízkosti je „občanské vlastenectví“. Takové vlastenectví není založeno na výlučných etnických charakteristikách, jakými je třeba jazyk a sdílené vědomí národních křivd a úspěchů. Občanské vlastenectví je založeno na společně sdílených občanských hodnotách, jako je ústavnost a demokracie. Příkladem občanského vlastenectví je např. americký patriotismus, který je založen na hodnotách svobody a demokracie, anebo konstituční patriotismus příznačný nejen pro USA, ale také např. Švýcarsko a Německo. Všeobecně známou, ale zřídka odborně zkoumanou charakteristikou, jež horizontální blízkosti odpovídá, je občanská ctnost, která se v angličtině označuje jako civility či decency, česky slušnost.

Slušnost lze nejlépe definovat pomocí takových pojmů, jako je úcta, důvěra, poctivost a hlavně benevolence. Nejde jen o povrchní slušnost, společenskou etiketu, zdvořilost a vybraný slovník bez vulgarismů. Jde o slušnost, kterou už T. G. Masaryk označuje jako alternativu násilí. Jde o benevolenci, která je základem mírového řešení konfliktů. Netýká se to přitom jen mezilidských vztahů, ale také vztahů lidí k institucím a státu (např. placení daní) a naopak vztahu státu a institucí k občanům.

Novodobá česká historie je bohatá na příklady, kdy slušnost rozhodujícím způsobem ovlivňovala průběh historických změn – připomeňme především sametovou revoluci v roce 1989 a její masová hnutí, při kterých se dokonce ani nešlapalo na trávníky. Koncert pro všechny slušné lidi (3. 12. 1989) pak veřejně pojmenoval a ocenil existenci tohoto bytostně důležitého jevu. Podobně i sametový rozvod se Slovenskem v r. 1992 ohromil svět bezprecedentně kulturní rozlukou a nekonfliktním dělením majetku. Slušnost naopak významně absentovala především v poválečném období, v otřeseném národě se zdecimovanými elitami.

Demokracie nemůže existovat bez slušnosti, bez benevolence. Demokracie je totiž nestabilní systém. Je založena na principech, které si vzájemně odporují. Její základní stavební kameny, svoboda a rovnost, jsou ve vzájemném rozporu: podpora rovnosti omezí svobodu občanů, podpora svobody zase způsobí růst nerovnosti. Podobně bývají v rozporu např. práva jednotlivce s právy skupin a s právy většiny. Demokratický systém je proto v neustálé tenzi, v dynamické nerovnováze, neustále poměřuje síly na mnoha úrovních. Jak se vyhnout násilí, když pravidla nejsou přesně vymezena a garantována policejním státem? K tomu je potřeba tlumič, nárazník, který předejde těžkým konfliktům, a konflikty, které jsou nevyhnutelné, zjemní na přijatelnou míru. Tímto nárazníkem je kultivovaná horizontální blízkost, lidské bratrství ve svých mnoha formách (slušnost, politická kultura atd.). Slušnost je přitom klíčová – sestává z benevolence, respektu k oponentovi a důvěry, že i on bude naladěn ke kooperaci.

Přitom naše psychologické dispozice k benevolenci nejsou tak úplně samozřejmé. Ač je člověk „sociálním zvířetem“, jeho psychika je poněkud sobecká. Existuje mnoho psychologických tendencí, kterými sami sebe protežujeme na úkor ostatních a na úkor společnosti (např. základní atribuční chyba Lee Rosse, kognitivní disonance Leona Festingera, mnohé sociální pasti, jako třeba tragédie obecné pastviny, fenomén matrace ap.).

Víme z vlastní zkušenosti, že lidé i národy se mírou slušnosti liší. Sociální vědci se pokoušejí tyto rozdíly i měřit, odhadovat (tento proces se anglicky přiléhavě označuje jako „assessment“). Databáze mezinárodních průzkumů ukazují, jak silně lidé v různých zemích vyjadřují svou toleranci k druhým lidem, jak moc důvěřují ostatním, jak jsou xenofobní ap. Lze odhadovat incidenci výskytu demokratických tendencí, zastoupení sekulárních a religiózních demokratů v jednotlivých zemích i to, co se jeví jako mezinárodní demokratická mentalita (transnacionální demos), ta, která může být zdrojem demokratického míru. (Usuzujeme tak na základě sekundární analýzy Světového průzkumu hodnot – World Values Survey.)

Obecně se ukazuje, že občané demokratických zemí vykazují nižší míru xenofobie a naopak zvýšenou míru vzájemné důvěry, tolerance k alternativním životním stylům, k rovnoprávnosti žen ap. (viz např. publikace R. Ingleharta a Ch. Welzela). Přitom se ukazuje, že zvýšenou tendenci k benevolenci a demokratičnosti mají zvláště národní elity, což posiluje demokratický potenciál i v zemích, kde je demokratický charakter spíše v menšině.

Data ukazují ještě jeden povzbudivý poznatek: demokratický potenciál není vlastní jen robustním demokraciím na severozápadu Evropy, ale podle analýz nejnovější, 6. vlny Světového průzkumu hodnot World Values Survey – i občané bývalých diktatur mohou vyniknout prodemokratickými postoji (Německo) a velice nízkou úrovní xenofobních, antidemokratických tendencí (Německo a Japonsko). Nikoli náhodou jde ovšem o země známé i občanskou slušností, bez té si přece jen lze demokracii sotva představit.

Do popředí současného společenského diskursu se z uvedených rysů dostává hlavně xenofobie. Na jedné straně zaznívají benevolentní hlasy těch, kteří soucítí s vlnou uprchlíků z válkou zmítaných oblastí a vydělují se proti striktním etnicky nacionalistickým a populistickým hlasům. Na straně druhé zaznívá obava z rozmělnění demokratických, humanistických hodnot, ať už zvýšenou aktivitou demagogů a pravicových radikálů, nebo přílivem kultury málo tolerantní vůči modernímu stylu života hostitelů. Jako legitimní lze spatřovat i zneklidnění nad tím, že masy lidí si vynucují překračování hranic nejen bez ohledu na zákony, ale v součinnosti se zločineckými strukturami.

Velcí humanisté vždy zdůrazňovali, že je-li ve světě narušována svoboda kohokoli, týká se to všech. My a celá Evropa jsme se začali otázkou válečných uprchlíků zneklidňovat až tehdy, když se ocitli u našeho prahu.

Podle amerického filosofa R. M. Hutchinse demokracie sotva zahyne vraždou ze zálohy, bude to spíše pomalé vymírání způsobené apatií, lhostejností a podvýživou. Hodilo by se dodat, že smrtelné nebezpečí pro demokracii představuje i vzdání se slušnosti – vzájemného respektu, důvěry a benevolence. Dokážeme si uchovat vnitřní slušnost, jak nám káže Pax democratica, a zároveň životaschopnost ve vnějších mezinárodních vztazích?

Literatura

Klicperova-Baker M. & Kostal J., European sociopolitical mentalities: Identifying pro- and antidemocratic tendencies. Part I – Individual citizens’ perspective. European Societies 17 (3), 301–332, 2015.

Feierabend I. K. & Klicperova-Baker M., Freedom and psychological proximity as preconditions of nonviolence: the social psychology of democratic peace. South African Journal of Psychology 2015. doi: 10.1177/0081246315588907.

Soubory

Diskuse

Žádné příspěvky