Chvála jednoduchosti (Jan Knap)

Říká se, že dnešní svět je složitý, Jacob Burckhardt, švýcarský historik, však v minulém století v často citovaném dopisu Friedrichovi von Pree prorokoval, že dvacáté století bude stoletím velkých zjednodušovačů. Vyloží-li se to jako proroctví o nástupu ideologií typu fašizmu, komunizmu (anebo tržních mechanizmů), které předkládaly jednoduché a pro mnohé svůdné recepty na jednoduchá řešení, pak s tím budeme asi všichni souhlasit. Zdá se mi však, že Burckhardtovo proroctví připouští výklad odlišný a možná hlubší. Že totiž složitost, kterou dnes všichni pociťujeme a prožíváme, je paradoxně výsledkem nadměrného zjednodušování, takového toho “to a to není nic než...“. Jeden jediný příklad: Když se pokusíme vysvětlit význam vět na základě jejich gramatické struktury a významu jednotlivých slov, dostaneme se záhy do obludných potíží. To není námitka proti lingvistice nebo logické sémantice, tak se také musí dělat. Jde mi spíše o to, že i malinké děti velice dobře rozumějí, když se jim řekne třeba „Hajdy na kutě, nebo uvidíte!“ Pochybuji, že by nejprve provedly syntaktickou analýzu a pak do ní dosazovaly zkusmo možné významy jednotlivých slov (třeba slov „nebo“ či „uvidět“). Jde mi o to, že složitost máme někdy prostě proto, že na ní trváme. A ještě jinak: systémovému hnutí, a speciálně vědám o systémech, šlo o zvládnutí organizované složitosti (viz článek o knize Jiřího Klíra o systémovém hnutí), ale problém je možná spíše v disorganizované jednoduchosti.

Z druhé strany máme ale své zkušenosti s jednoduchými řešeními a ty nás vedou k podezíravosti, je-li něco jednoduché. Říkává se však také, že k jednoduchosti se neumíme už dostat jinak než přes složitost. Když jsem se živil programováním, říkával jsem, že dobrý programátor napíše první jednoduchý program až tak po deseti letech. Nedávno jsme byli na meteorologické observatoři na Churáňově a tam nám mladý a sympatický meteorolog řekl: jsem tady teprve čtyři roky, ale k tomu, aby se člověk stal opravdu meteorologem, je zapotřebí nejméně deseti let. Pak teprve začne vidět.

Jan Knap prošel zřejmě cestou složitosti (opravdové) k jednoduchosti (opravdové). Takové vyjádření může však být zavádějící. Knap studoval na Akademii výtvarných umění v Düsseldorfu u Josepha Beuyse. Beuysovy akce mají také povahu (nesnadné) jednoduchosti. Na vernisáži Knapovy výstavy v Galerii Ruce jsem se setkal s nejrozličnějšími reakcemi na jeho obrazy: od naprosto nadšených po zcela odmítavé. Klonil bych se k těm prvním: myslím si, že jsou jednoduché, avšak jde o tu jednoduchost, která se nedává na první pohled; když se totiž takto dá, pak není něco v pořádku. Je to už tak, že některé věci jsou tak jednoduché, že porozumět jim dá pořádnou práci.