mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024

Aktuální číslo:

2024/3

Téma měsíce:

Elektromobilita

Obálka čísla

Chození s kompasem i bez něj

 |  5. 6. 2003
 |  Vesmír 82, 357, 2003/6

Mnohé objekty v krajině byly orientovány podle světových stran dávno předtím, než byl vynalezen kompas. Lze předpokládat, že se stavitelé řídili především pravidelným chodem slunce po obloze. Od slova chod (viz starořecké hodos – cesta) jsou odvozeny i staročeské názvy mezních situací sluneční cesty – východzáchod. Jestliže jazykově vzdělaní padělatelé V. Hanka s J. Lindou napsali „Slyšechu to králi na záchodě…“ měli nepochybně na mysli osobnosti panující na území západní Evropy a nikoli dřepící na hradních prevétech. Otázku, proč se název světové strany později přenesl na místnost, kam člověk zacházel častěji než slunce za obzor, nechť čtenář dořeší sám. Meditovat možno rovněž nad tím, proč analogicky k západu nenazýváme opačnou stranu výpad. Navzdory těmto detailům je však etymologie dvou primárních světových stran zřetelná – slunce vychází nad obzor a opět za něj zapadá. Složitější to bude se severemjihem.

Staré slovanské sěver (po rozrůznění jazyků séver, síver, siewierz, sjever apod.) znamenalo ve staroslověnštině vítr z levé strany (náš prapředek hledící při obětním rituálu k východu měl sever po levé ruce). Prastaré souvislosti s hrozbou severního větru lze hledat v německém Schauer (liják, hrůza, děs) či anglickém shower (přeháňka, dnes ovšem i sprcha v koupelně). Od severu (ze studené půlnoční strany) totiž přicházely živelní pohromy. Slovanské jug (juh, jih, uh apod.) původně asi znamenalo teplý jižní vítr (odtud význam polední strana) a vše, co tento vítr přináší, např. jihnutí (tání) sněhu, z nějž proudem odtéká juhová voda. Dnešní čeština zná už jen zjihnutí v přeneseném slova smyslu, lze však předpokládat, že i po vyslyšení zjihlého hlasu leckdo „roztaje“. Na severu a jihu má Země póly (viz ř. polos – čep, točna, obloha nebeská, od pelomai – pohybuji se, točím se), s nimiž souvisí jméno hvězdy Polárky, sloužící jako ukazatel severu.

Později, když už orientace podle Polárky nestačila, byl k určování severu vynalezen kompas. Vynechme putování tohoto termínu evropskými jazyky a zmiňme rovnou klíčové latinské sloveso compassare – odměřovat kroky (lat. com – s, passus – krok). Kompas byl tedy ukazatelem kroků, resp. směru. Kdo dnes dostane do ruky kompas, popř. busolu (tj. kompas v krabičce, která původně bývala vyrobena ze zimostrázu neboli buxusu), naučí se určovat azimut, směrový úhel počítaný od severu. K nám se toto slovo dostalo z francouzštiny, jeho původ však hledejme v arabském as-simút – cesta slunce. Příbuzné je i (poněkud zkomolené) slovo zenit, nejvyšší místo sluneční cesty.

Dnes už k chození po hustě osídleném světě nepotřebujeme „com-pass“, stačí pas. Přeskočme zprostředkující němčinu (PassPassport) a všimněme si středofrancouzského passe-port, kde passe je imperativ od passer – projít, přejít a port jednak přístav či vjezd, jednak horský průsmyk, hranice. Cestovní doklad jako by svého majitele ponoukal: „Přejdi hranici!“. Obdobně lze vyložit pas ve fotbale či hokeji, byť zprostředkujícím jazykem je v tomto případě angličtina (to pass – přejít, projít) a „přecházejícím“ subjektem míč nebo puk. Principiálně se neliší ani pas v kartách, jímž hráč sděluje, že se nezúčastní hry, tj. „přejde“ situaci (a ta pro něj nadále bude pasé). Námořníci se radují, když se jim do plachet opírá pasát, který jim dovoluje projít (snad ze šp. pasar téhož významu) o krok dále. My suchozemci procházíme leda pasáží (v domě či literárním díle). I pasažér je původním významem vlastně „chodec“ (od fr. passage – přechod, cesta). Přechodem, resp. cestou do české země byl například Náchod, původně hraniční osada na česko-kladském pomezí. Obecné slovo náchod vzniklo z nacházěti (přicházet, vstupovat) a označovalo místo, jímž se „nacházelo“ (vcházelo) do země.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Lingvistika

O autorovi

Pavla Loucká

Mgr. Pavla Loucká (*1950) vystudovala obor čeština-jugoslavistika na Filozofické fakultě UK v Praze. V redakci Vesmíru se zabývá jazykovou úpravou textů a popularizací češtiny. Deset let (1996–2006) psala pro Vesmír jazykové koutky. Je autorkou dvou knih o češtině: „Zahrada ochočených slov“ (Dokořán 2007) a „Dech, duch a duše češtiny“ (Albatros 2008).

Doporučujeme

Jak to bylo, jak to je?

Jak to bylo, jak to je? uzamčeno

Ondřej Vrtiška  |  4. 3. 2024
Jak se z chaotické směsi organických molekul na mladé Zemi zrodil první život? A jak by mohla vypadat jeho obdoba jinde ve vesmíru? Proč vše živé...
Otazníky kolem elektromobilů

Otazníky kolem elektromobilů uzamčeno

Jan Macek, Josef Morkus  |  4. 3. 2024
Elektromobil má některé podstatné výhody. Ale samotné vozidlo je jen jednou ze součástí komplexního systému mobility s environmentálními dopady a...
Návrat lidí na Měsíc se odkládá

Návrat lidí na Měsíc se odkládá uzamčeno

Dušan Majer  |  4. 3. 2024
Tragédie lodi Apollo 1 nebo raketoplánů Challenger a Columbia se již nesmí opakovat. Právě v zájmu vyšší bezpečnosti se odkládají plánované cesty...