Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Chmurná budoucnost nebo nový řád?

Václav Mezřický: Perspektivy globalizace

Portál, Praha 2011, 232 stran, ISBN 978-80-7367-846-3

Publikováno: Vesmír 91, 371, 2012/6
Rubrika: Nad knihou

Proces globalizace je faktem, realitou, kterou nikdo nezpochybňuje. Každý o ní slyšel, každý ji vnímá, a přesto je tady mnoho otázek, na které není jasná odpověď. Ba dokonce se zdá, že otázek bez jasné odpovědi stále přibývá a že odhadnout, co se bude dít dál, je stále těžší.

Knížka renomovaných autorů (autory kapitol jsou Václav Mezřický, Martin Braniš, Václav Cílek, Miloš Fňukal, Bedřich Moldan, Petr Pithart, Pavel Nováček a Eva Kružíková a je editovaná hlavním autorem, Václavem Mezřickým; vyšla v nakladatelství Portál v roce 2011 a navazuje na titul Globalizace, vydaný tamtéž v roce 2003) tyto otázky nastoluje: Je globalizace dobrá či zlá? Zvládne Rusko spolu s Čínou, Brazílií a Indií to, co v minulosti nezvládlo politickou cestou? Lze obnovit důvěru v budoucnost při současné krizi důvěry ve finanční sektor? Nastává konec růstových teorií a neomezené nezávislosti trhu? Čeká nás konflikt civilizací či chaos a anarchie? Budeme válčit o vodu? Čím to je, že jakoby evidentní nedostatek zdrojů se stále nedaří reflektovat v mainstreamu ekonomie? – to jsou jen některé z nich.

Jednotliví autoři přinášejí možná známá řešení i vlastní pohled na ně, ale především na velmi zhuštěném prostoru umožňují čtenáři nalézt hlavní existující myšlenkové proudy a otvírají široký prostor pro vlastní úvahy. Pozoruhodné je, že se jim to daří, aniž by některé názorové proudy jednoznačně zvýrazňovali či zatracovali – drží se myšlenky uvedené v úvodu knihy, a sice že je stále těžší předvídat budoucnost a že futurologové by si stále více měli zvykat na odpověď „já nevím“. Přesto je jasné, jak uvažují a co považují z hlediska perspektiv globalizace za prioritní.

Z mnoha velmi cenných úvah bych rád vybral – byť velmi nesystematickým způsobem – alespoň některé, které zaujaly mne osobně. Mohou posloužit jako ilustrace šíře záběru, kterou kniha přináší.

Při analýze příčin současné finanční krize se mimo jiné objevuje jednání v zastoupení – „jednatelství“ (agency), kde transakce provádějí lidé z pověření jiných lidí a přijímají rozhodnutí jejich jménem. Zdá se mi, že tento princip platí v mnohem širším kontextu než jenom finančním a je vpravdě jedním z typických znaků globalizace. Sám tomu říkám „fenomén odborů“ – osoba či skupina osob, které někoho zastupují, mají tendenci prokazovat svou opodstatněnost radikalizací či větší „odvážností“ postojů a požadavků, aniž by rostla míra jejich odpovědnosti. Tyto postoje nepochybně vedou ke zrychlení světa, k oslabení morálních bariér a etických limitů, i když na druhou stranu alespoň teoreticky umožňují využití lepší kvalifikace a zkušeností. I tady se však stále více objevují „agenti“, kteří dokáží klienty zastoupit úplně ve všem. Je-li však klientem stát či státní organizace, je tu na jedné straně možnost „outsourcingem“ ušetřit a mít k ruce „rychlé“ řešení, na druhé straně však stát přestává být vnímán jako potřebný, protože jeho roli v očích občanů plní někdo jiný.

Tím, že zastupující agenti či agentury mají při plnění takto zadaného úkolu jiné postavení a zjevně i odlišný zájem než stát, mohou konat radikálněji, racionálněji ale také bezohledněji. To vytváří stále větší kontrast ke světu moderních vlád, které se buď nechají vléci demagogií, anebo je naopak perfektně vystihuje Churchillova kritika britské vlády ve vztahu k nacistickému Německu, která demonstruje demoralizující sílu (relativního) blahobytu: Tato vláda se prostě nedokáže rozhodnout… Proto pokračují v tomto podivném paradoxu, rozhodnuti k nerozhodnosti, odhodláni k ničemu se neodhodlat, tvrdošíjní ve své váhavosti, pevní v rozbředlosti, silní v bezmoci… Blíží se konec éry odkladů, polovičatých řešení, konejšivých a nesmyslných výmluv, zdržování. Namísto toho vstupujeme do období jejich důsledků.

Zdá se neuvěřitelné, jak tato slova dokážou vystihnout situaci tři čtvrtě století poté, co byla vyslovena. V každém případě tento fenomén v současnosti přispívá ke klesající důvěře ve schopnost států a jejich vlád efektivně řešit problémy spojené s globalizací. Obrazně řečeno, z pozice řidiče veřejných věcí se v očích občanů stát přesouvá do role hasiče, který navíc občas přijíždí se sirénou poté, co už hořelo.

V této souvislosti je zajímavá v knize diskutovaná analýza dopadu blahobytu na dnešní svět. Současný řád se zrodil po světových válkách s cílem zabránit dalším rozsáhlým konfliktům a přivést lidstvo k blahobytu. Je třeba uznat, že tyto cíle – minimálně ve velké části světa – opravdu dosáhl nebo se k nim přiblížil. Co ale dál se společností, která nejen že dosáhla stavu, který byl v polovině minulého století vnímán jako blahobyt, ale je daleko za touto hranicí?

Knížka na více místech paralelně dospívá k přesvědčení, že dochází k vyprazdňování světového étosu, že je třeba nastavit nové cíle a že pravděpodobně dojde také ke změně některých zásadních paradigmat. Proč se idea pokroku, nastavená uplatňováním osvícenského racionalismu zrozeného zejména na evropském kontinentu, najednou jakoby stahuje ze scény? Vedle mezí ekonomického růstu, oslabení morálních a etických hodnot industrialismem, ničení přírody a vyčerpávání zdrojů a dokonce i jistého limitu současné vědy z hlediska dopadů na morálku a moralitu je to podle autorů také nuda – ubývá práce, potřeby člověka jsou uspokojovány v takové míře, že se šíří etika nicnedělání a hnací motor vývoje – pouta humanity, komunity a solidarity – mizí.

Zcela jinak dokumentuje v zásadě stejný jev demografický pohled. Počet lidí na Zemi narůstá a vyvolává celou řadu s tím spojených otázek. Dokáže planeta nasytit 9 či více miliard lidí? Jak čelit stále větší urbanizaci a ztrátě krajiny schopné produkce potravin? Jak zajistit dostatek vody? Jak zajistit dostatečný přísun potřebné energie? Řešení demografických problémů je jedním z hlavních témat globalizovaného světa. Pro mnohé leží odpověď právě ve zvýšení kvality života, v pokroku. Demografické analýzy jasně ukazují, že populace ve státech s vyšší životní úrovní klesá, a tak existuje naděje, že zlepšování podmínek pro lidi povede k omezení porodnosti a následně k zastavení nárůstu či dokonce k poklesu populace lidí (pozn.: zajímavá paralela k r- a K- strategiím známým z ekologické teorie, že ano?).

Pokles porodnosti má však určité zpoždění, tzv. demografický přechod trvá desítky let i déle a je tedy otázkou, zda to touhle cestou „stihneme“ dříve, než zkolabují zdroje. Rozvíjející se země totiž sledují trajektorii dnes rozvinuté části světa a jejich spotřeba zdrojů dramaticky narůstá právě v době, kdy začínáme vnímat jejich možné limity. I přes zkušenosti rozvinutého světa a mnohem lepší informovanost o dopadech určitých forem vývoje je prakticky nemožné požadovat, aby si tyto země „odpustili“ část výdobytků rozvinutého světa. A tak může ve větší části nyní stále rostoucí světové populace přijít přirozený pokles později, než nastane významnější krize globálních zdrojů (energie, voda, půda a půdní úrodnost, suroviny) provázená navíc negativními dopady typu znečišťování, zjednodušování či likvidace a obecně degradace ekosystémů, nezbytných pro jejich obnovu. To vše i navzdory faktu, že se dá očekávat mnoho inovativních postupů a technologií, které nepochybně mohou napomoci potřebný čas získat.

Lepší řešení nejspíš tak či tak není k dispozici, nicméně zpět k blahobytu. Knížka dokládá jiný pozoruhodný efekt: v momentě, kdy společnost zajistí dostatečný přísun potravin a vody, spotřeba se nezastaví. S trochou nadsázky to vypadá tak, že lidé samotní nedokážou svoji potřebu nastavit optimálně – buď jsou podvyživení (rozvojový svět), nebo obézní (rozvinuté země). Nemluvě o tom, že až 40 procent vyrobených potravin se v zemích bohatého severu (západu) vyhodí… Kniha ovšem připomíná, že i demografický přechod má svoji cenu a rizika, konkrétně stárnutí populace a rostoucí migraci se všemi částečně už dnes dobře viditelnými dopady.

Kniha široce rozebírá také politické aspekty globalizace. Poprvé v dějinách se rozcházejí rámce politického a ekonomického rozhodování, slábne role národních států. Východisek není mnoho. Patrně nejméně žádoucím je kolaps současné organizace světa ústící v anarchii a chaos (byť jej nelze vyloučit a v některých částech světa nastává).

Dalším řešením je regionalismus. Ten má zcela jiné podoby v případě řešení ekologických problémů, udržitelnosti zdrojů či sociálních problémů a v případě politického uspořádání. V globalizovaném světě narůstá potřeba lidí někam patřit, rozlišovat „naše“ a cizí. Dochází k rozdrobování a vytváření menších celků. V politické rovině to ale často vede k nárůstu xenofobie, populismu a dokonce také k ochotě lidí vzdát se kvůli této potřebě velké části své svobody – s rizikem vzniku autoritativních režimů.

Poslední možností je vytváření velkých celků, integrace na politické úrovni a světové vládnutí. Autoři ukazují na několik možných modelů – pozoruhodné je určitě vnímání projektu Evropské unie za určitých okolností (vyřešení finanční krize a regulace finančních trhů atd.) jako možného modelu spojení výhod regionálního přístupu s integrací. Evidentní však je shoda na potřebě definice nového světového étosu, neboli společných humanitárních hodnot, měřítek a základních postojů. To částečně vysvětluje zjevnou renesanci náboženství v globálním měřítku a odklon od racionalistických přístupů osvícenství.

Zda je tedy perspektivou globalizovaného světa možný světový kolaps nebo zrození jiného racionalismu, než je ten osvícenský, starý přes 200 let, zůstává otázkou. Autoři však poskytují velmi bohatý materiál k tomu, aby si čtenář vytvořil svůj vlastní pohled. Z této perspektivy lze publikaci doporučit daleko širšímu spektru čtenářů než jenom studentům politologie a příbuzných oborů, jimž je podle autorů určena. Také proto, že v českých krajích nejsou širší obzory než ty zahleděné do sebe zas tak časté a provokativní otázky (a možná i provokativní odpovědi) vyvolávající širší diskusi potřebuje naše společnost téměř jako ono příslovečné prase drbání.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201206_369-373.pdf (347 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky