Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Cesta do hlubin kaktusářovy duše

Poznámky k etnologii kaktusáře
 |  5. 12. 2001
 |  Vesmír 80, 699, 2001/12
 |  Seriál: Kaktusy, 12. díl (Předchozí)

Kdo je kaktusář? Bez nadsázky by se dal parafrázovat bonmot o taxonomech – kaktusářem je ten, kdo se za kaktusáře považuje. Do této zcela speciální kategorie pěstitelů (a sběratelů) úzce omezené skupiny rostlin patří totiž skutečně jak ti, kdo na okně s láskou opečovávají několik kaktousků, tak majitelé tisíců perfektních exemplářů umístěných v rozlehlých, technicky dokonale vybavených sklenících (často rozdělených na několik částí s odlišnými teplotami).

O tom, že se kaktusáři dělí na „okýnkáře“, „pařeništníky“ a „skleníkáře“, už bylo řečeno dost a dost. Ostatně v této oblasti se toho zas tolik nezměnilo, snad jen to, že okýnkářů je čím dál méně. K velkým zvratům však došlo po r. 1990 v souvislosti s otevřením hranic a s tím, jak se stále větší počet milovníků rostlin (ale bohužel i milovníků zisků) dostává do míst kdysi jen vysněných a vytoužených. Dalo by se říci, že se dnešní kaktusáři dělí na ty, kteří zůstali věrni taxonům, a na specialisty, kteří se začali zabývat i jednotlivými populacemi. Těm prvním je dost jedno, ze které lokality pochází jejich „minuskula“ – hlavně že odpovídá jejich představám o té pravé. Ti druzí pátrají po každé rostlině, která má jiné polní číslo než kytičky v jejich sbírce – a často posléze zjišťují, že jiné polní číslo může být jen označením stejného kaktusu, ze kterého tentokrát nesebral semena Frantík, ale Toník... Přesto obě skupiny navzájem velmi dobře spolupracují. „Populacionisté“ dodávají do sbírek materiál, který byl v minulosti zcela nedostupný, a tím do českých sbírek přivádějí novou krev. „Taxonisté“ naopak svým protihráčům dodávají rostliny, jejichž historický původ je nesporný, a nutí je tak k dalším výpravám do pravlasti kaktusů.

Diskuse o pravosti či nepravosti určitého taxonu – což vlastně byla spíše diskuse o „pravosti“ určité rostliny – kdysi cloumaly duší mnoha českých kaktusářů. Stačilo, aby některá z místních kaktusářských kapacit prohlásila při návštěvě sbírky památnou větu: „Jo, tak tohle, to je deherdtiana“ (dosaďte si kterékoli jiné jméno), a majitel dotyčné rostliny byl ochoten a schopen cedit krev za to, že právě ta jeho je ta pravá, jediná a mající právo na život. Velkou ránu této jistotě zasadil ještě v hluboké temnotě tehdejší prezident Mexické kaktusářské asociace H. Sanchez-Mejorada při své návštěvě Prahy. Jeho přednáška před nabitou posluchárnou nabízela hladovým očím desítky a desítky perfektních záběrů z mexických lokalit. Mezi jinými se také objevil obrázek jakési mamilárie, při němž H. Mejorada předhodil plénu otázku: „Co myslíte, že to je za druh?“ V tu chvíli se z rozechvělého auditoria začínaly ozývat hlasy českých „expertů“ (prosím, neberte to jako zlehčování či zesměšňování pánů kaktusářů). Vzduchem prolétlo několik jmen a ti, kteří je vyslovili, byli jako obvykle ochotni vztyčit korouhve za svá tvrzení. Vzápětí je Mejorada šokoval prohlášením: „Můžete mít pravdu – já ale nevím, co to je.“ Posluchárna s desítkami pravověrných kaktusářů zmlkla. Jak to, že kaktusářský bůh něco neví? V skrytu duše doufám, že tehdy alespoň části kaktusářů došlo, že je krásné domnívat se, věřit a za víru bojovat, ale že mnohem upřímnější, pravdivější a všem zúčastněným prospěšnější je pochybovat, a hlavně se k pochybnostem přiznat. A že jim došlo i to, že rostliny v přírodě přece jen vypadají jinak než ve sbírkách. A co hůř – že dvě rostliny stejného druhu nemusejí vůbec vypadat stejně, a že tedy ta moje „deherdtiana“ může být stejně pravá jako ta, kterou jsem tuhle viděl u kamaráda...

Dnešní situace je přece jen trochu jiná. Mezi kaktusáři je více ochoty studovat cizojazyčnou literaturu (i proto, že nastupuje nová generace, která je jazykově přece jen pružnější), jezdí se častěji do zahraničí, a je tedy větší možnost studovat (i sbírat) rostliny na lokalitách. Je více zkušeností z terénu, více lidí, kteří na vlastní oči viděli, že kytky v přírodě jsou opravdu proměnlivé. Pravda, na to člověk nemusí jezdit do Jižní Ameriky. Stačí, když si vyjde na louku nebo na smetiště a prohlédne si plané nebo plevelné rostliny, každá je jiná. Ovšem přináší to víc nejistoty, protože jednotlivé rostliny na stanovištích přecházejí tvárně od jednoho typu k druhému, a hranice mezi jednotlivými taxony je tedy vlastně vždy jen jakousi úmluvou a ne jednou provždy daným rozmezím.

Kaktusy jsou navíc rostliny velice přizpůsobivě reagující na prostředí a na podmínky, v nichž rostou (viz rámeček). S trochou nadsázky se dá říci, že jejich přizpůsobivost je srovnatelná s přizpůsobivostí hub. Každý houbař vracející se s košíkem svých úlovků ví, že to, co si nese domů, je např. „pravý hřib“, i když každá jednotlivá houba vypadá jinak. A právě v souvislosti s otevřením očí (po otevření hranic) přestaly boje o pravost či nepravost jednotlivých rostlin. Jsou přece známa tvrzení některých kaktusářů, kteří rostliny studovali na nalezištích, že např. u trsovitě rostoucích rostlin, tedy vlastně u klonu určité rostliny, se jednotlivé hlavy z míst různě exponovaných podobají různým druhům.

Dnes vím (i z vlastní zkušenosti), že „jednou kaktusář, vždycky kaktusář“. Asi nejsem jediný, kdo se prokličkovával od pár malých kytiček přes skleník s poměrně slušnou kolekcí až po úplnou rezignaci na pěstování kaktusů – vyúsťující po delším časovém odstupu v nový zájem o kaktusy (snad podpořený obnovenými podmínkami ke kaktusaření). Znám totiž i případy, kdy kaktusář, donucen okolnostmi, svou báječnou sbírku rozprodal – a po čase s mnohem vyššími náklady postupně odkupoval zpět jednotlivé rostliny nebo alespoň jejich odnože... Víte, ono kaktusaření totiž není jen záliba, ona je to spíš víra, životní styl, způsob duchovního růstu, osud...

O čistotě taxonu


Před lety jsem s několika svými kolegy věnoval dost času a péče výsevům. Často jsme objednávali stejné druhy a pěstovali je každý ve svých podmínkách, jak jen to šlo. Po pár sezonách jsme své výpěstky porovnávali – a hle: Ač šlo o stejný druh, ač rostliny v obou sbírkách byly zdravé a životaschopné, ty moje, pěstované volnou kulturou, byly jen desetinou velikosti semenáčků, které pěstoval můj kolega. Trny na mých rostlinách byly však – vzhledem k velikosti – větší a silnější než trny na rostlinách ze skleníku. Na první pohled to vypadalo, že jde o dva různé taxony.

S velkou nechutí si český kaktusář konečně musel přiznat, že převážná většina kaktusů, které se do r. 1990 nacházely v jeho sbírce, pocházela ze semen z kulturních rostlin. V každém skleníku, nad každou sbírkou kvetoucích kaktusů létají včely, mouchy... a ochrana před hybridizací je velmi obtížná. V takovém případě by jediným zaručeným způsobem udržení čistoty taxonu (tedy jeho ochrany před genetickou změnou zkřížením) bylo množení odnožemi původních rostlin (tedy prapůvodních, pocházejících snad ještě od Friče, Kreuzingera a dalších kaktusářských svatých). Dost iluzorní představa...

Abyste věděli, tihle praví kaktusáři, to je něco jako sekta dervišů; já myslím, že jim místo fousů rostou ostny a glochidy, tak jsou do toho zažraní. U nás máme dvě takové sekty: Spolek kaktusářů a Sdružení kaktusářů; čím se od sebe liší, to nevím, – myslím, že jedni věří, že kaktusy mají nesmrtelnou duši, kdežto druzí jim přinášejí krvavé oběti; ale zkrátka ty dvě sekty se navzájem nenávidí a pronásledují se ohněm a mečem na zemi i v povětří.

[…] kromě těchto dvou veřejně uznaných nebo trpěných sekt jsou ještě divocí kaktusáři, a ti prý jsou ze všeho nejhorší; to jsou ti, kteří se pro svou náruživost nemohli snést s těmi umírněnými sektami nebo vůbec holdují různým bludům a násilnostem. A tihle divocí kaktusáři prý jsou schopni všeho.

Karel Čapek: Povídky z druhé kapsy, Československý spisovatel, Praha 1956

Pane, ženské mají všechny možné vášně, ale jakživy si nedělají sbírky! Viděl jste už někdy ženskou, která by měla sbírku známek nebo brouků nebo inkunabulí nebo takových věcí? Nikdy, pane! Ženské nemají tu důkladnost a – a – takovou tu náruživost. Ženské jsou tak děsně střízlivé, pane! Víte, to je ten největší rozdíl mezi námi a jimi: že jen my si děláme sbírky. Já si tak myslím, že vesmír je jenom sbírka hvězd; on je nějaký mužský Bůh, a ten si dělá sbírku světů: proto jich je tak strašně mnoho. Hergot, kdybych já měl tolik místa a prostředků jako on! Víte, že si vymýšlím nové kaktusy? A v noci se mi o nich zdá; třeba takový kaktus, který má zlaté vlasy a hořcově modré květy – já jsem ho nazval Cephalocereus nympha aurea Racek – já se totiž jmenuju Ráček, račte vědět; nebo Mamillaria colubrina Racek; nebo Astrophytum caespitosum Racek; pane, tady jsou takové zázračné možnosti! Kdybyste věděl…

Karel Čapek: Povídky z druhé kapsy, Československý spisovatel, Praha 1956

O autorovi

Vlastimil Lapáček

RNDr. Vlastimil Lapáček, CSc., (*1950) vystudoval entomologii na Přírodovědecké fakultě UK. V současné době je odborným redaktorem a v entomologii bádá již jen soukromě.

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes s podporou

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...