Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Cenzurovaný myslitel zastáncem cenzury

< předchozí | seriál: Cenzura | další >
Publikováno: Vesmír 95, 176, 2016/3
Obor: Historie

Bernard Bolzano (1781–1848), pražský německy píšící filozof, logik, matematik, náboženský a sociální vědec, byl jedním z nejoriginálnějších myslitelů 19. století. Přesto však zůstalo Bolzanovo dílo po celé 19. století prakticky zapomenuto, zčásti dokonce nevydáno, mimo jiné z cenzurních důvodů.

Synovi italského obchodníka usazeného v Čechách a pražské měšťanky byla roku 1805 přidělena stolice „náboženské vědy“ na pražské Filozofické fakultě, nově zřízený post, jehož zavedením chtěl rakouský císař František II./I. posilovat náboženské vědomí budoucí inteligence a chránit ji tak před idejemi Francouzské revoluce. Nekonvenční a na svou dobu odvážné výchovné přednášky pro studenty, kterými se Bolzano často vyjadřoval k aktuálním společenským otázkám, však způsobovaly konflikty s dogmatickými zastánci katolické restaurace, především v okruhu vídeňského dvora. Ty se sice zpočátku dařilo tlumit pomocí sympatizujících církevních hodnostářů, avšak v prosinci 1819 dal císař definitivní pokyn k odvolání Bolzana z univerzitního postu. Až do konce roku 1825 pak byla pravověrnost Bolzanova učení vyšetřována ze strany církevní hierarchie.

„Co se předloží cenzuře pod mým jménem…“

Nucené ukončení univerzitní a kazatelské kariéry možná paradoxně prodloužilo Bolzanovi život – nutnost ovládat při nedělních exhortách hlasem rozsáhlý studený prostor u něj totiž předtím vyvolala tuberkulózní záchvaty. Výrazně však ztížilo možnosti oslovovat veřejnost pomocí svých spisů. „Co se předloží cenzuře pod mým jménem, tomu je nejen odepřeno imprimatur, ale rukopis sám je ihned zabaven a opětované prosby o vrácení mého vlastnictví nejsou ani pokládány za hodné odpovědi,“ stěžoval si ve své autobiografii, sepsané počátkem třicátých let.

Povolení předběžné cenzury, udělované úředníky zemského gubernia na základě vyjádření jednoho či více cenzorů, bylo v habsburské monarchii až do roku 1848 nutnou podmínkou pro tisk jakéhokoli textu. Cenzurní posouzení se vázalo k jednotlivým spisům, přinejmenším formálně tedy neexistovala možnost plošného postihu děl nepohodlného autora. Ani Bolzanovi neupírala rakouská cenzura zcela možnost publikovat. Ponechávala přinejmenším minimální prostor pro vydání matematických, historických, estetických či filantropických publikací, naproti tomu však odpírala povolení dílům filozofického či teologického charakteru. Odstraňování Bolzanových myšlenek z rukopisů určených pro tisk se nadto týkalo i textů jeho žáků, a dokonce i děl jeho teologických odpůrců, která s Bolzanovým učením explicitně polemizovala.

Pro publikaci teologických a filozofických děl proto Bolzanovi zbývala jediná možnost, a to tisk v zahraničí. Protože však legislativa habsburské monarchie nařizovala, aby tuzemští autoři předkládali domácí cenzuře i rukopisy určené pro cizozemská nakladatelství, musel se Bolzano uchylovat k anonymnímu tisku, nebo jeho žáci ke strategii vydání rukopisu (skutečně či domněle) bez vědomí jeho autora.

Tisk v zahraničí přinášel několik zásadních komplikací. Bolzano byl policejně sledován, nemohl proto kontaktovat nakladatelské domy přímo, nýbrž byl vázán na takové komunikační kanály, které byly chráněny před zadržením korespondence. Využíval proto pomoci svých žáků, především Michaela Josefa Fesla. Bývalý představený bohosloveckého semináře v Litoměřicích byl sice sám vystaven přísnému policejnímu dohledu, tím byl ale pověřen komisař Vincenc Fiebrich, který sám pocházel z kruhu Bolzanových příznivců, a oproti svému úřednímu pověření naopak pomáhal citlivou korespondenci skrývat.

Anonymní publikace vědeckých spisů však přinášela především ekonomické riziko pro nakladatele, což výrazně komplikovalo vyjednávání o vydání. Tato skutečnost postihla zejména Bolzanovo nejdůležitější dílo, logické kompendium Vědosloví. Pokus o zevrubný a převážně nový výklad logiky se stálým zřetelem k dřívějším zpracovatelům. V polovině roku 1830 odeslal Bolzano prostřednictvím svých žáků obsáhlý rukopis (v tištěné verzi dílo později čítalo téměř dva a půl tisíce stran) do nakladatelství Johanna Eliase Seidela v bavorském Sulzbachu, kde již předtím vydal dva své stručnější spisy. Trvalo však téměř dva roky, než se Bolzano dozvěděl, že Seidelovo nakladatelství tisk odmítlo, protože jeho zástupci prý nejsou plně přesvědčeni o vědecké hodnotě spisu, především však patrně z obavy o komerční nezdar obsáhlého projektu. Ztroskotalo i několik pokusů o dohodu s nakladatelstvími ve Stuttgartu nebo v Lipsku. Ve chvíli, kdy se tato vyjednávání dostala do slepé uličky, přišlo v říjnu 1834 nakladatelství J. E. Seidela s novou nabídkou.

Zde byl totiž mezitím pod názvem Učebnice náboženské vědy tištěn soubor Bolzanových univerzitních přednášek. Přípravy k tisku tohoto spisu iniciovali Bolzanovi žáci, a to bez autorova vědomí – ten totiž neustále odkládal záměr své klíčové náboženské dílo ještě před publikováním kompletně přepracovat. Nezanedbatelnou roli hrála i snaha o eliminaci policejních postihů vůči Bolzanovi; represivním orgánům bylo totiž známo, že Bolzanovy náboženské přednášky kolují mezi jeho žáky v mnoha opisech.

Poté, co Seidelovo nakladatelství souhlasilo i s tiskem Vědosloví, však došlo k dalšímu zdržení, které měl na svědomí paradoxně sám Bolzano. Požadoval totiž okamžité přerušení tisku, aby mohl v rukopise, který více než čtyři roky putoval po zahraničních nakladatelstvích, provést korektury, respektive zohlednit některé změny svých názorů. Tato závěrečná redakce díla se protáhla na další dva roky.

Skutečnosti, že on sám představuje jednu z překážek pro rychlé vydání svých spisů, si byl Bolzano vědom. „Mou největší starostí však prozatím není, jak kniha vyjde, nýbrž jak přesvědčím sám sebe, že je [Vědosloví, PP] hodno vydání,“ posteskl si v dopise Feslovi ze 17. července 1834. Vůči publikaci některých dalších děl zaujímal Bolzano ještě vyhraněnější postoj – roku 1840 tak důrazně odmítl, aby byly tiskem vydávány další jeho univerzitní exhorty; roku 1848 zakázal vydání své utopie O nejlepším státě, a to i posmrtně; nevydal tiskem svoji přednášku v Královské české společnosti nauk Aforismy o fyzice, ačkoli už byla její publikace schválena interními posuzovateli učené společnosti; proti výslovnému zákazu byl ostatně již roku 1837 vydán výše zmíněný vlastní životopis. Snad právě přesvědčení o nedokonalosti vlastních děl způsobilo, že větší matematické spisy Bernarda Bolzana, kterým by rakouská cenzura patrně kladla nejméně překážek, byly vydány až po autorově smrti.

Na naléhání nakladatele se stalo Vědosloví prvním v zahraničí vydaným dílem Bolzana, které bylo označeno autorovým jménem – předchozí díla byla vydávaná anonymně, ovšem s indiciemi, které nepřímo k Bolzanovu případu odkazovaly. Rakouské orgány tyto indicie bez větších obtíží prohlédly a spisy putovaly po cenzurním posouzení na seznam zakázaných děl. Na potírání Bolzanových spisů měly nadto zájem i konzervativní církevní kruhy – vatikánský nuncius ve Vídni tak nařizoval pražskému arcibiskupovi, aby v Čechách všemi dostupnými prostředky zabránil rozšíření „Bolzanových perverzních spisů“, obsahujících „mor požírající duše“. Roku 1839 pak byla na závadnost Bolzanovy Učebnice náboženské vědy upozorněna anonymním dopisem, pocházejícím pravděpodobně z Čech či z jihoněmeckého prostředí, vatikánská kurie. Dílo bylo zařazeno na církevní Index librorum prohibitorum, na němž se už o jedenáct let dříve ocitly Bolzanovy univerzitní exhorty, vydané původně roku 1813. Jedinou Bolzanovou zahraniční knihou, jejíž prodej byl rakouskou cenzurou povolen, se paradoxně stalo právě Vědosloví, a to vzhledem k rozsahu spisu a nepřístupnosti díla pro lidového čtenáře.

Zasloužená pozornost dobrým knihám

Nemožnost získat pro publikaci klíčových děl souhlas rakouské státní cenzury tedy nakonec nezabránila jejich zahraničnímu vydání, byla však jedním z několika faktorů, proč Bolzanovo dílo nevzbudilo u současníků širší ohlas. Bolzano tvůrčím způsobem vycházel z filozofického odkazu Gottfrieda Wilhelma Leibnize a Christiana Wolffa, stavěl se naopak proti kantovské tradici i filozofii německého idealismu, jejíž recepce dominovala středoevropskému prostoru. Jeho myšlení se proto jevilo jeho současníkům jako nečasové, zastaralé. Bolzano se myšlenkově nerozešel s katolickou církví a jejími dogmaty, a neoslovoval proto protestantské myslitele či radikální katolické reformisty. K omezenému dosahu jeho myšlenek přispíval i despekt vzdělané středoevropské veřejnosti k anonymním dílům či, v případě Vědosloví, k příliš objemnému logickému kompendiu pocházejícímu z pera profesora náboženství, navíc ještě zbaveného přímého kontaktu s vědeckým světem.

Důsledky cenzurní regulace ze strany rakouského státu značným způsobem ztěžovaly především bezprostřední vliv Bolzanova díla v habsburské monarchii včetně českých zemí. Právě tam měl přitom odstup vůči Kantově filozofii svou tradici, což vytvářelo předpoklady pro to, aby Bolzano mohl uvést v život širší filozofickou školu, která by dále pokračovala v jeho myšlenkovém dědictví. Politické poměry předbřeznové habsburské monarchie však takovou možnost vyloučily.

Samotný Bolzano vyjádřil svou představu o funkci a podobě cenzury na stránkách utopie O nejlepším státě. Neomezená svoboda slova je podle něj „menším zlem“ v těch státech, kde nelze vyloučit, že by následkem tiskové regulace došlo k potlačení cenných myšlenek. Ideální společnost však naproti tomu nemůže akceptovat mrhání časem svých příslušníků, jež by přinesla výroba či četba bezcenných titulů, které by neměly poučnou ani zábavnou hodnotu. Bolzano proto navrhoval dvoustupňový systém předběžné cenzury, který by byl spojený s odpovědností cenzora nejen za to, že schválil spis, který měl být potlačen, ale i že naopak zakázal dílo, jež potlačeno být nemělo. Ve svých úvahách šel ještě dále a odmítl vůbec vydávání knih soukromníky, protože jim jde pouze o peněžní zisk. Aby se plně využila hodnota, jež je s vydáváním dobrých knih spojena, má být jejich výroba a distribuce organizována státem, a konečně má v rukou státu zůstat i monopol na vlastnictví knih – ty by byly občanům pouze propůjčovány. „Není to však vinou vlády, vinou cenzury,“ odpovídal Bolzano na rétorickou otázku, proč cenné knihy zůstávají nevydány anebo zapadnou v moři bezcenného tisku, „nýbrž prostě proto, že si na tom žádný nakladatel netroufá vydělat“. Následkem trpkých zkušeností s německými nakladateli se tak cenzurovaný myslitel stal naopak obhájcem myšlenky přísné státní cenzury.

Literatura

Jaromír Loužil: Bernard Bolzano. Melantrich, Praha 1978.

Helmut Rumpler (ed.): Bernard Bolzano und die Politik. Staat, Nation und Religion als Herausforderung für die Philosophie im Kontext von Spätaufklärung, Frühnationalismus und Restauration. Böhlau, Wien – Köln – Graz 2000.

Soubory

článek ve formátu pdf: V201603_176-177.pdf (265 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky