Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Časotvary (Olga Karlíková)

Publikováno: Vesmír 73, 178, 1994/3

V Českém muzeu výtvarných umění v Praze byla letos v zimě výstava čtyř umělců věnovaná Zemi – Olgy Karlíkové, Milana Maura, Miloše Šejny a Mariana Pally. Vystavená díla spojuje úcta a pokora vůči naší Zemi jakožto živému organizmu a nenásilné výtvarné přístupy, které bychom asi nejlépe mohli označit jako doteky a záznamy.

Olga Karlíková pracuje s tím, čemu ve filozofii říká Ladislav Hejdánek pravá jsoucna: jsoucna, která mají fysis, která se rodí, trvají a zanikají, která jsou vnitřně integrována, mají svou „subjektnost“. To na rozdíl od jsoucen nepravých, která jsou hromadami, aglomeráty drženými pohromadě spíše jen naší myslí. Tak třeba pták je pravým jsoucnem, ne však jako pták teď (a vůbec ne už jako pták vycpaný), nýbrž jako celek jeho života, zrození, trvání, létání, chování, smrti. Novověk zapomněl nejen na bytí, ale především na čas a tím přestal nejen rozlišovat jsoucna pravá od nepravých, ale především - a to má pro náš život na naší Zemi tragické důsledky - redukoval jsoucna pravá na nepravá a začal s nimi také tak zacházet. Filozofický problém je v tom, že pravá jsoucna vlastně nejsou, aspoň ne v tom smyslu, v jakém jsme si navykli používat slovesa existovat. Nejsou, tak jako není čas; čas neexistuje – prostě proto, že sám je předchůdnou podmínkou vší existence vůbec.

Není ale úplně pravda, že by celá věda zapomněla na pravá jsoucna a na čas. Biolog Adolf Portmann říká ve slavné přednášce na Eranos-Tagungen r. 1951 (Čas v životě organizmů): „Každá forma života je pro nás tvarem, který zakouší svůj rozvoj nejen v prostoru, ale i v čase. Živé bytosti jsou v určitém smyslu ztvárněným časem, jako melodie. Život se vyjevuje v časotvarech (Zeitgestalten).“ Myslím si, že Portmannovy časotvary nejsou daleko od Hejdánkových pravých jsoucen.

V téže přednášce říká Portmann (chtělo by se mi citovat toho mnohem více, než pojme tento sloupeček): „Dávno jsme už opustili v dlouhém dějinném vývoji to období, v němž kralovalo imaginárno duchovního života a v němž byl svět obrazů myšlení a cítění tím rozhodujícím. Po těžkých otřesech způsobených novými zkoumáními přírodovědy a je následující vědotechnikou hledá naše změněná forma života novou rovnováhu. Neusilujeme tudíž o další množení poznatků. Toužíme po novém scelení a oživení ladem ležících sil naší imaginace. Toužíme po nových obrazech, které by neodporovaly výsledkům výzkumů, nýbrž je zahrnovaly a přesahovaly. S pohledem na tyto nové výzkumy bychom chtěli najít potravu pro nové živé stavy duše. E. Neumann (Kunst und Zeit) už ukázal, jak silné jsou právě tyto uzdravující síly ducha v umění.

Obrázky

Lidé považují Zemi za svůj

majetek a všechno,

co na ní žije,

za svou potravu.

Jsme jen součástí vesmíru,

a to částí vědomou si sebe

i ostatního bytí:

z toho vědomí přiznejme

právně existenci nevědomé

a nemluvné části.

Země, se vším co má,

je svérázná bytost, součást

univerzálního bytí:

bytost, starší, větší

a silnější než my.

Staré kultury to uznávaly.

Za přírodu může mluvit

a jednat člověk,

jenž se cítí být její součástí.

Buďme ústy jejího těla.

Ludvík Vaculík, Literární noviny (1991)

Diskuse

Žádné příspěvky