Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Brána zvěda

Pozapomenutý staroegyptský hromadný hrob

Publikováno: Vesmír 95, 706, 2016/12

„Vznešená mumie tohoto krále byla celá pokryta zlatem a stříbrem, zatímco rakev byla vyložena všemi druhy drahokamů. Vzali jsme zlato, které jsme nalezli na vznešené mumii tohoto boha, jeho amulety v podobě očí a ozdoby, které měl na krku a obinadlech, v nichž ležel. Nalezli jsme královskou manželku podobně ozdobenou a také jsme vzali všechno, co jsme na ní nalezli…“

(Abbottův papyrus, kolem roku 1122 př. n. l.)

Důležitým předpokladem trvání nerušeného posmrtného života bylo podle představ starověkých Egypťanů zachování těla zemřelého, které mělo bezpečně a „navěky“ spočívat v hrobce. Již ve starověku však mumie zesnulých panovníků, členů jejich rodin a příslušníků společenské elity neochránily ani mastaby s pohřebními komorami umístěnými v hlubokém podzemí, ani monumentální pyramidy, skalní hrobky či důmyslné šachtové hroby. Jejich organizované vylupování dosáhlo vrcholu za vlády posledních Ramessovců ve 12. a 11. století př. n. l. Tehdy se egyptští kněží v thébské oblasti rozhodli zachránit královské a kněžské mumie a tajně je přemístili do hromadných skrýší.

Nejohroženější byly mumie vládců pohřbených během pětisetletého období Nové říše (1569–1081 př. n. l.) v 62 skalních hrobkách v proslulém Údolí králů na západním břehu Nilu naproti dnešnímu Luxoru. Vyloupení a znesvěcení hrobky se ve starověkém Egyptě trestalo smrtí a pachatel byl navždy zbaven možnosti vstoupit do Usirova věčného království. Vábení šperků a drahocenné pohřební výbavy přesto bylo silnější, zvláště v dobách oslabení ústřední královské moci a státní správy, kdy bujela korupce, společenské nepokoje byly běžné a ochrana pohřebišť byla omezená. Podrobnosti se dovídáme ze zajímavého souboru papyrů pocházejících z časů vlády Ramesse IX.1) a Ramesse XI.2) Obsahují výsledky inspekcí v hrobkách, seznamy zajištěné kořisti i podezřelých a záznamy soudních procesů s vykradači (obr. 2).

Skrýše – hromadné hroby

Kněží z bezpečnostních důvodů přemístili královské mumie z faraonských hrobek do tajné skalní skrýše v Dér el-Bahrí. Přesun uskutečnili ve dvou etapách za vlády Pinodžema II. (965–931 př. n. l.) a Šešonka I. (931–910 př. n. l.). Tato skrýš (DB 320) byla původně zřejmě rodinnou hrobkou velekněze a vládce Pinodžema II. Dvanáctimetrová šachta vytesaná do vápencového masivu vedla k 70 m dlouhé chodbě ústící do pohřební komory. Do chodby i komory kněží naskládali mumifikované ostatky a pohřební výbavu 53 králů, královen, členů královských rodin a významných hodnostářů.3) Druhou skrýší královských mumií byla skalní hrobka Amenhotepa II. v Údolí králů (KV 35), kam kněží přemístili 15 mumií snad v době Nesbanebdžedovy vlády (1081–1055 př. n. l.). Uložili je do dvou postranních místností vedle Amenhotepovy pohřební komory.4)

První zmíněnou skrýš náhodně objevil r. 1871 obyvatel vesnice Kurny Ahmed Abd el-Rassúl, když údajně hledal zaběhlou kozu, která se propadla přímo ke vchodu do šachty. Nález však neohlásil a začal se členy své rodiny postupně rozprodávat různé předměty z této skrýše. V polovině sedmdesátých let 19. století již bylo množství důležitých papyrů a součástí královských pohřebních výbav, které se objevovalo na místním trhu se starožitnostmi, velmi nápadné. Vyšetřování nepřineslo žádný výsledek. Vše ohlásil Ahmedův starší bratr Mohamed. V roce 1881 se na místo vydal egyptolog Émile Brugsch, který tehdy zastupoval ředitele egyptské Památkové služby Gastona Maspera. Na místě rozhodl skrýš co nejrychleji vyklidit a všechny mumie a památky převézt do muzea v Buláku (předchůdce dnešního Egyptského muzea v Káhiře). A právě tehdy mohli egyptologové poprvé pohlédnout do tváří egyptských faraonů. Ještě téhož roku vydali Brugsch a Maspero první úřední zprávu o objevu. [1] Teprve r. 1890 byly královské mumie převezeny do zvláštní přístavby paláce chedíva Ismáíla Paši v Gíze, kde zůstaly dvanáct let.

Pokud jde o druhou skrýš, objevil ji spolu s celou hrobkou Amenhotepa II. francouzský egyptolog a tehdejší ředitel Památkové služby Victor Loret dne 9. března 1898. První oficiální zprávu o nálezu uveřejnil ještě téhož roku v Káhiře na stránkách Bulletin de ľInstitut ďÉgypte. Všechny mumie z této skrýše byly rovněž převezeny do Káhiry, kde se staly předmětem vědeckého zájmu egyptologů, anatomů a antropologů. Postupně byly vystaveny v nové budově Egyptského muzea na dnešním náměstí Osvobození, která byla slavnostně otevřena 9. prosince 1902. Vybrané královské mumie jsou ostatně součástí trvalé muzejní expozice dodnes. Nebylo tomu však vždy. V roce 1980 tehdejší egyptský prezident Anwár as-Sádát prohlásil Ramesse II. za svého „děda“, vystavování královských mumií označil za nedůstojné a nepřijatelné a nařídil celou expozici uzavřít. Znovu byla otevřena až 1. března 1994.

Poněkud stranou obou královských úkrytů neprávem zůstala skrýš třetí – nebo spíš hromadný hrob, do něhož byly mumie zesnulých kněží a jejich příbuzných ukládány průběžně během 21. dynastie (1081–931 př. n. l.). Objev tohoto hrobu má také zajímavou historii. V lednu 1891 konala egyptská Památková služba archeologický průzkum terasovitého zádušního chrámu královny Hatšepsut v Dér el-Bahrí. Vedl jej tehdejší ředitel památkové služby Eugène Grébaut, jemuž jeden z domorodců prozradil, že se v severovýchodním rohu poblíž ohradní zdi Hatšepsutina chrámového areálu nachází vchod do skalní hrobky (obr. 1). Grébaut okamžité zpozorněl, protože oním informátorem nebyl nikdo jiný než Mohamed Ahmed Abd el-Rassúl, zmíněný již v souvislosti s první královskou skrýší. Informace byla pravdivá.

Jedenáct metrů hluboká šachta zavalená vápencovou sutí končila u zazděného průchodu. Ten vedl na jih do 93 m dlouhé chodby s dvěma místnostmi na konci, odkud pokračovalo schodiště do další chodby dlouhé 54 m (obr. 3). Obě chodby i místnosti obsahovaly 153 mumií uložených v dřevěných antropoidních rakvích, z nichž 101 bylo dvojitých (zahrnovalo vnitřní a vnější rakev), a pohřební výbavy včetně 200 soch. Pohřbeni tu byli velekněží, kněží a kněžky boha Amona, tehdy hlavního egyptského božstva. V době 21. dynastie, jejíž vládci sídlili ve vzdáleném Džanetu v nilské deltě (řecky Tanidě), vznikl a paralelně existoval v hornoegyptském Vesetu (řecky Thébách) „Boží stát Amonův“. Vztahy mezi panovníky 21. dynastie a vesetskými velekněžími byly mírové.

Hromadný hrob v Dér el-Bahrí začali egyptologové označovat jako Báb el-gásús – Brána zvěda (nikoli Brána kněží, jak se dodnes někdy v překladu uvádí). Poprvé jej zmínil r. 1900 francouzský egyptolog a Grébautův spolupracovník Georges Daressy na stránkách Annales du Service des Antiquités de ľÉgypte (obr. 4). V únoru 1891 byly mumie, rakve a všechny předměty převezeny loděmi po Nilu do Káhiry (obr. 6 a 8). Vzhledem k jejich počtu se tehdy egyptská vláda rozhodla mnohé rakve a součásti pohřebních výbav darovat nejvýznamnějším světovým muzeím.5) Jelikož akce probíhala v rychlosti a bez řádné dokumentace, byly při balení mnohé části rakví zaměněny. Například víko vnitřní rakve kněze Mutina chrámu Anchefenmuta bylo posláno do dnešního Uměleckohistorického muzea ve Vídni, zatímco dno této rakve skončilo v Albany Institute of History and Art ve státu New York a mumiová deska (která v rakvi překrývala mumii) v Britském muzeu v Londýně. Všechny mumie naopak důsledně zůstaly v Egyptě.

Jelikož se dosud přesně neví, kde se jaké rakve a ostatní předměty z kněžského hromadného hrobu v Dér el-Bahrí nacházejí, rozhodli se egyptologové jednat. Nedávno byl ve Středisku klasických a humanitních studií na univerzitě v portugalské Coimbře zahájen rozsáhlý výzkumný projekt (The Bab el-Gasus Project), jehož cílem je katalogizace všech nálezů z tohoto hrobu, jejich nové zpracování a publikování. Do projektu je zapojena také univerzita v Leidenu, Muzeum starožitností v Leidenu, Vatikánská muzea a Kalifornská univerzita.

Butharchonsina rakev

V souvislosti s rakvemi z Báb el-gásús je třeba zmínit nedávnou výstavu Egyptská skládačka. Restaurování víka Butharchonsiny rakve. Pořádalo ji ve svých prostorách od května do října 2015 Uměleckohistorické muzeum ve Vídni (obr. 5). Muzeum v roce 1893 získalo darem od egyptské vlády některé památky z Báb el-gásús – 3 úplné soubory rakví (vnějších a vnitřních + mumiové desky), 96 vešebtů (sošek zástupců zesnulého, kteří za něho měli plnit pracovní povinnosti na onom světě), 3 schránky na vešebty a 5 lněných látek (zřejmě součástí mumiových obinadel). Kromě toho ovšem také zmíněné víko vnitřní Anchefenmutovy rakve, dno vnitřní rakve neznámého majitele a víko vnější rakve Amonovy zpěvačky Butharchonsi. Přitom její vnitřní rakev a mumiová deska se nacházejí v Muzeu umění a dějin v Ženevě, zatímco dno její vnější rakve je neznámo kde.

V době 21. dynastie byly rakve antropoidní (často dvojité nebo i trojité), s vyznačenými plastickými detaily na víku (obličejovou maskou, cípy paruky, otevřenýma rukama u žen, rukama sevřenýma v pěst u mužů) a bohatě zdobené malbami (širokých náhrdelníků na krku, stylizovaných péřových křídel na hrudi a břiše, kytic, vyobrazení příslušných bohů a bohyň, náboženských symbolů) a nápisy obsahujícími obětní formule i tituly a jméno zesnulého či zesnulé. Stejně krásně bylo zvenčí i zevnitř zdobené také dno rakve. Rakev poskytovala nejen ochranu mumii; zároveň byla ztotožňována s celým vesmírem a říší mrtvých a symbolizovala zmrtvýchvstání. Materiálem bylo zpravidla místní fíkovníkové nebo akáciové dřevo, někdy také drahé cedrové dřevo dovážené z Libanonu a Sýrie. Kvalitní dřevo bylo obecně vyhledávaným materiálem. Dosvědčuje to skutečnost, že až 70 % rakví Třetího přechodného období (1081–711 př. n. l.) mohlo být uzurpováno novým majitelem. Takovou uzurpátorkou ostatně byla i naše Butharchons, když pro sebe znovu použila vnitřní rakev Amonova kněze Šedchonse. Svědčí o tom zbytky původních nápisů a výzdoby dna. Šedchonsovo jméno zde bylo začerněno a nahrazeno jménem nové majitelky.

Uvedené víko vnější rakve zpěvačky Butharchonsi (obr. 7) bylo zhotoveno ze dřeva blíže neurčeného listnatého stromu. Měří 203,5 × 68 × 45,5 cm (délka × šířka × hloubka), má vyznačené plastické detaily a je krásně zdobené malbami a nápisy, které také obsahují tituly a jméno majitelky: „Paní domu a chrámová zpěvačka Amenrea, krále bohů, Butharchonsi.“ Podle nabývacího protokolu c. k. Dvorního muzea dorazila tato památka do Vídně 25. července 1893 (dnes má označení ÄS 6271). Jelikož bylo víko rakve velmi poškozené a zčásti fragmentární, bylo v minulosti podrobeno několika konzervátorským zásahům. Rozhodující však bylo sestavení jeho 23 součástí, doplnění chybějících částí, jeho restaurování a konzervování s využitím nejnovějších materiálů a postupů v úzké spolupráci s vídeňskou Akademií výtvarných umění v letech 2011–2014. Úspěšný výsledek obtížné „skládačky“ byl prezentován na zmíněné výstavě. Dnes je víko Butharchonsiny rakve pocházející z doby okolo roku 1000 př. n. l. právem součástí trvalé expozice Egyptské a orientální sbírky Uměleckohistorického muzea ve Vídni.

Literatura

[1] Brugsch M. É., Maspero G.: La trouvaille de Deir-el- Bahari. Imprimerie Française F. Mopurés & Cie, Le Caire 1881.

[2] Haag S., Hölzl R.: Ein ägyptisches Puzzle. Die Restaurierung des Sargdeckels der But-har-chonsu. KHM – Museumsverband, Wien 2015.

[3] Chassinat É.: La seconde trouvaille de Deir el-Bahari (sarcophages), nos 6001–6029. S.A.É. – IFAO, Le Caire 1909.

[4] Niwiński A.: La seconde trouvaille de Deir el-Bahari (sarcophages), nos 6029–6068. Imprimerie du C.S.A, Le Caire 1995.

[5] Niwiński A.: The Second Find of Deir el-Bahari (Coffins), numbers 6069–6082. SCA Press, Cairo 1999.

[6] Reeves N., Wilkinson R. H.: The Complete Valley of the Kings. Tombs and Treasures of Egypt’s Greatest Pharaohs. The American University in Cairo Press, Cairo 1996.

[7] Wilkinson R. H., Weeks K. R. (eds.): The Oxford Handbook of the Valley of the Kings. Oxford University Press, Oxford 2016.

Poznámky

1) Například Abbottův papyrus nebo papyry Britského muzea č. 10053, 10054 a 10068.

2) Kupříkladu Mayerův papyrus A či papyry Britského muzea č. 10052, 10383 a 10403.

3) Ve svých rakvích tu naposledy spočinuli takoví slavní vládci jako Sekenenre Tao II., Ahmose I., Amenhotep I., Thutmose I. Thutmose II., Thutmose III., Ramesse I., Setchi I., Ramesse II., Ramesse III., Ramesse IX., Siamon, Pinodžem I. a Pinodžem II. a královny Ahmose Nefertari (manželka Ahmose I.), Nedžemet (manželka Hrihora), Henttavej (manželka Pinodžema I.), Neschons (manželka Pinodžema II.) a Maatkare (manželka Osorkona I.).

4) V této hrobce spočinula vedle Amenhotepa II. také mumifikovaná těla Thutmose IV., Amenhotepa III., Merenptaha, Setchiho II., Siptaha, Ramesse IV., Ramesse V., Ramesse VI. nebo královny Teje (manželky Amenhotepa III.).

5) Dostaly se do Belgie, Dánska, Francie, Holandska, Itálie, Německa, Norska, Portugalska, Rakouska, Ruska, Řecka, Španělska, Švédska, Švýcarska, Turecka, Vatikánu a Velké Británie (řazeno abecedně).

Soubory

článek ve formátu pdf: V201612_706-709.pdf (737 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky