Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 5
Vesmír č. 5
Toto číslo vychází
4. 5. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Květnové číslo Vesmíru

Bída naší vědy /III./

Několik trapných epizod
< předchozí | seriál: Bída naší vědy |
Publikováno: Vesmír 73, 213, 1994/4
Rubrika: Diskuse

Věda v totalitárním čtyřicetiletí většinou nebyla aktivním spolutvůrcem zla a  dokázala si uchovat pozoruhodnou míru lidské slušnosti a solidnosti. Co ji však erodovalo nejvíc, to byla postupná ztráta zvídavosti, údivu a vůbec zájmu a v  neposlední řadě kritické reflexe vlastního počínání a jeho smyslu.

Byli jsme trojice hloubalů, kterým se podařilo zaujmout svými myšlenkami v antropoekologii nejprve Švédy (mimochodem: antropoekologie byl tolerovaný eufemizmus, protože ani humánní, ani sociální ekologie se nesměla), a pak i Američany. Ti nás přizvali k čemusi pro nás nevídanému a přímo úžasnému: že budeme rok společně připravovat mezinárodní konferenci tak, že každý bude posílat své náčrty do USA a tam se rozmnoží a rozešlou všem a stejně tak se učiní i s připomínkami k  těmto náčrtům. Pak nám ředitel s provinilým výrazem sdělil, že na konferenci pojede on.

Jeden troufalý kolega si napsal na inzerát v americkém časopise a  přišel mu družicový snímek Čech, který názorně ukazoval nejvýraznější znečištění vzduchu. Ústavu nastal dvojí problém: zaprvé nebyla kolonka, ze které směšnou sumičku na tento obrázek proplatit, zadruhé bylo nutno obrázek dát do trezoru, neboť ač na Západě komukoli za směšnou sumičku prodejný, u nás byl přísně tajný.

Jistý vojenský psycholog (z vojenské akademie), nad jehož knihovnou jsem při návštěvě v jeho pracovně žasl, neboť obsahovala parádní kousky z psychoanalýzy i daseinsanalýzy, bez uzardění přiznal, že dostává knihy zabavené ze zásilek cenzurou.

Tak jsme se (ne)seznamovali s novými přístupy a metodami ve vědě. Takové epizody mě ale příliš netrápily, byla to docela malá daň za spoustu času na studium a výzkumy. Znám horší historie.

Jedna kolegyně si posteskla, že se nedostane k odborné literatuře, která jí kolem osmašedesátého  chodila pořád odněkud zadarmo poštou. Upozornil jsem ji, že stále funguje jako součást „univerzitky“ francouzská a anglická knihovna a že skvělé knihy mají na americké ambasádě. Byla překvapena („A tam se může?“) – leč pro jistotu tam nezašla.

Malý interdisciplinární tým, který jsem vedl jako externista, dokončil pro výzkumný ústav zabývající se kulturou (ten nepatřil k Akademii) pětiletý výzkum, dnes bychom řekli ze sociální ekologie rekreace. Na ministerstvu kultury proběhla na závěr úspěšná oponentura. Z jednotlivých výzkumných úkolů pocházely studie svázané do úhledných sešitů. Mezi nimi byly i  nepopiratelně praktické „výstupy“ jako manuál ekologických her pro rekreanty nebo návrhy na reformulace návštěvního řádu Krkonošského národního parku. Co jsme nerozdali přátelům a  známým, zůstalo ve skladišti a při pozdější (zasloužené) likvidaci ústavu bylo skartováno. Jakmile byl výzkum odsouhlasen, jeho produkt nikoho nezajímal.

Takové a podobné byly epizody, s nimiž jsem se už nevyrovnával tak snadno, protože mě naplňovaly tísní a zuřivostí zároveň. Základní strategií naší vědy byla mírně rozšířená autoreprodukce, a to se všemi systémovými vadami reprodukovaného organizmu. Platila zásada „Jenom ne něčeho příliš“: kdo moc četl, bádal a publikoval, byl stávkokaz. Místo dialogu mezi obory se pěstovala malicherná cechovní řevnivost.

Strategie stavět jednotlivé obory proti sobě nesla totiž bohaté ovoce. Přírodovědci hluboce opovrhovali „společenskovědnými“, neboť to byli v jejich očích neexaktní verbalisté. Byli psychiatři, kteří si nechávali od psychologů v roli laborantů snímat testy a sami si je interpretovali (ačkoli pro to neměli, na rozdíl od psychologů, vzdělání). Psychologové zase rádi dávali najevo, jaká jsou elita ducha, pedagogům. Sociologové zabydlení ve svých makrovýzkumech opovrhovali štěničkařením psychologů a psychologové se posmívali sociologům, jak triviální zjištění tak namáhavě získávají. Matematici a statistici si od svých počítačů hráli jak kočka s myší s docenty jakéhokoli oboru, kteří neměli do matematiky dostatečný vhled a “něco po nich chtěli“. A kdejaký marxistický fracek mohl ohrozit ne-li svobodu a živobytí, tedy přinejmenším kariéru sebeerudovanějšího vědce jedinou zpochybňující ideologickou poznámkou.

Co chybělo propastně, to byla radikálnější reflexe užívaných metod a způsobu myšlení. Stále znovu se stávalo, že se s obrovskou energií a nemalými finančními náklady nasbírala data – a teprve pak se při rozpačitých dialozích se statistikem pomalu odhalovalo, že je z různých důvodů ani nelze zodpovědně zpracovat a interpretovat (důvody: příliš malý nebo nereprezentativní vzorek, nejednoznačně položená otázka, mezi proměnnými není žádná teoretická souvislost...). A to ještě musel být statistik hodně trpělivý, mít o věc alespoň trochu zájem a vědět, co vlastně činí.

Vůči žvanění o “dialektické metodě“ bylo postupem času stále více vědců imunních, bohužel ale často za cenu jiné patologie. Buď se totiž upsali démonu exaktnosti a specializace a vsadili na určitou úzkou metodiku, nebo naopak je metodologie vůbec netrápila a spokojili se se „selským rozumem“. Rozpoznávacím znamením těchto druhých bylo sousloví „procesy a jevy“. Mezi „svočkou“ a kandidátskou prací nebýval pak zásadní rozdíl, až na to, že ta druhá měla více stránek.

Mezitím ve svobodném světě věda učinila jedním ze svých problémů sebe samu a svou roli ve společnosti. Zkoumala, kdo jsou vědci, jaké mají komunikační bariéry, jak zlepšit účinnost komunikace mezi vědci, jaká je optimální velikost a věkové i profesní složení týmu, jak podporovat tvořivost v týmu, jaká jsou myšlenková schémata, s nimiž vědci bezděky pracují, jak vstupovat do dialogu s veřejností a jak jí skládat účty... U nás jsem měl často pocit, že příliš mnoha vědcům stojaté vody vyhovují, cizím jazykům se učit nehodlají, číst cokoli kromě ranního  Ruďasa ke kafi je už dávno nebaví a  že nekonečné schůze a  porady o ničem, prokládané oslavami narozenin a jmenin všech zaměstnanců, snášejí líp než studené poryvy kritiky a sebekritiky vědy.

Ani velké počítače nevnesly do vědy žádný nový vítr (tehdy jsem bádal pro změnu na pracovišti, jež řídil dnes známý politik–klaun, dříve prognostik). Okamžitě se vytvořil ješitný počítačový klérus, který se usilovně snažil si udržet monopol. K počítači bylo třeba se dlouho předem objednávat a  pokorně si docházet pro bedny papíru potištěného bledými velkými písmeny bez háčků a čárek v jakési pidgin agličtině.

Nástup malých počítačů do vědy už jsem sledoval jen zvenčí, jako neprokádrovaný externista (zrušili z ideových důvodů i prognostikovo pracoviště). Pro ilustraci poslouží, že jsem tehdy se svým Commodorem byl dlouho jediný badatel, který své práce psal na počítači (byl to mimoakademický ústav zabývající se energetikou). Byli mi ochotni slušně platit za to, že jsem za ně četl knihy v jazycích, které neuměli (a i kdyby je uměli, stejně by je nečetli), a že jsem jim je dokázal čtivě převyprávět. Aby to nikde ideově nenarazilo, nic z mých prací neopustilo šuplíky ústavu. Za mzdu řadového pracovníka jsem odevzdával několikanásobek jeho produkce. Když se blížila každoroční žeň, sloupeček prací ústavu díky mé píli utěšeně povyrostl. Dělal jsem vědu takříkajíc na kila.

Musím říci, že jsem přijal s povděkem statečnou nabídku, že si mohu svobodně bádat, byť takřka bez čtenářů, místo abych se musel vrátit k mytí výloh. V base je člověk asi taky vděčný za každou zašívárnu. Ale to neznamená, že to živoření nebylo údobím bídy naší vědy.

Citát

BOHUSLAV NOVOTNÝ, Forum scientiae 1, číslo 1, január 1994

Vyše štyridsať rokov nedávnej minulosti zanechalo hlbokú jazvu na duši nás všetkých. Ale nezabúdajme, že čestnosť nie je prežitkom minulosti, práve tak ako etické hodnoty nie sú vecou zabúdania a vyhýbania sa. Ide teda o obnovu základných morálnych hodnôt, postaviť vedu a život na správne základy, hľadať to, čo nás všetkých spája, jednoducho nájsť ono spoločné. Našou úlohou je teda hľadať a hľadané nachádzať, a to s vedeckou zdržanlivosťou. Ale ak nebude vyváženosť medzi poctivosťou, pravdou a najmä vlastným svedomím, zvíťazí povrchnosť, sebaklam a zavádzanie iných. Je otázkou kultúrnosti,... kde v nás zamrzla, stratila sa, či zanevrela slušnosť?

Diskuse

Žádné příspěvky