Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 7
Vesmír č. 7
Toto číslo vychází
13. 7. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Letní dvojčíslo Vesmíru

Bída naší vědy (II.)

Špatná pověst esejistiky
< předchozí | seriál: Bída naší vědy | další >
Publikováno: Vesmír 73, 155, 1994/3
Rubrika: Diskuse

Velká většina slušných a  vzdělaných lidí u  nás je přesvědčena, že suchopárnost a nečtivost jsou ne-li podmínkou vědeckosti, tedy jejím poznávacím znamením. Tato pověra se samozřejmě hodí do krámu nejenom všem těm, kdo do problému, o kterém píší, řádně nepronikli, případně těm, kdo mají potíže s psaním, ale především těm, kdo si vlastně kontakt mezi vědou a laiky nepřejí, protože se ho bojí.

Proti ideologické žvanírně se zejména v přírodních vědách a poté i v  sociologii nebo psychologii začali (na přelomu 50. a  60. let) mnozí bránit pomocí statistiky, formalizace a matematických modelů. Došlo to tak daleko, že proti ideologům spartakiád a  odznaků zdatnosti se jeden tehdy mladičký docent na tělocvikářské fakultě obrnil tak vysoce abstraktní matematickou disciplínou, jako je teorie kategorií.

Děly se nesčetné pokusy o technokratické zcivilizování marxizmu pomocí kybernetiky, obecné teorie systémů, obecné metodologie věd, teorie informace, fuzzy množin, kognitivní vědy nebo expertních systémů.

Každý takový další krok vpřed vyřadil nemalou část cenzorských psů, kteří v  bludišti dalšího nového jazyka ztratili stopu. Podobný fígl se dařil dokonce i  ve společenských vědách, protože cenzoři četli cizí literaturu s několikaletým zpožděním a než vyšla brožura, která vašeho oblíbeného  autora „razoblačila“, mohli jste ho  pár let citovat z originálu (sám jsem takto jako jeden z prvních čile referoval o Popperovi, Kuhnovi nebo Prigoginovi).

Mělo to ale jeden háček: tato hra se brzy zalíbila marxistům. Snad měli i upřímnou snahu hliněný kolos svého učení vylepšit ocelovým technokratickým krunýřem. A tak se z pavloviánů a mičurinců stávali zarytí stoupenci statistiky a formálních modelů. Tradiční marxistická rétorika se stále více odsouvala do pozice zaříkávání při oficiálních černých mších a  tento čert byl vyháněn ďáblem exaktnosti. Nakonec se i soudruzi „v  řídících funkcích“ naučili požadovat jako jediný nosný argument čísla – jen někdy podle potřeby trvali na tom, že musejí být jiná, než dostali.

To byla doba, kdy Kosygin usoudil, že socializmus se neobejde bez prognostiky, doba, jež nám zrodila Vědce formátu V. Komárka a  M. Zemana. Ústavy si musely začít shánět „výstupy do praxe“, aby se „zkrátil cyklus výzkum - vývoj - výroba“. Tento potěmkinovský pseudopragmatizmus zahnal mnoho mravně čistých, ale nehluboce přemýšlejících přírodovědců a matematiků do zvláštní opozice: začali si žít svůj mýtus Čisté Vědy. Míra, v jaké tito lidé opovrhovali aplikacemi, je řadila mezi fanatiky - jejich neznalost dějin a tím spíš sociologie vědy jim bránila se z tohoto bludu vymanit.

Tyto dva okruhy ctitelů Exaktnosti – technokraticky zanícené marxisty a zaryté stoupence čisté vědy – paradoxně spojoval jeden symptom, nenávist k  „esejizmu“, jak tomu říkali. Článek bez rovnic a blokových schémat, nemluvě o kupě citací z renomovaných časopisů, nepatřil podle nich do vědy.

Možná, že se s odstupem času ukáže, že nejbezpečnějším znakem totalitární pavědy je, že je hermeticky uzavřená vůči kontrole laickou veřejností. Hovoří ezoterickým jazykem a vytváří nespočet filtrů, které brání tomu, aby laik měl sebemenší šanci jenom se dozvědět, čím se vlastně zabývá. Za  rudé totality měl tento stav navíc ještě jednu vrstvu, která byla obzvlášť pokrytecká: popularizaci. I když se jí někdy věnovali i  vědci, za legitimní činnost vědce se nepovažovala. Však se také vlastně vůbec netýkala vědy jakožto dramatu, ale pouze jejích Výdobytků. Od vědy bylo přísně odděleno pochybování, tázání, omyly, pokusy o podvod, konflikty teorií a škol, tragédie vědců, kteří se zaprodali vojenskému průmyslu, nebo dokonce genocidě. Jednotlivé poznatky byly zbaveny všeho skutečně strhujícího a odříznuty od inspirujících souvislostí. Takto se psaly učebnice, popularizace k  tomu navíc přidala nasládlý tón a  nasládlé ilustrace.

Eseje psali ve svobodném světě nejrenomovanější vědci od Ackoffa a Bohra po Whiteheada a Zeemana. Jejich eseje četly desetitisíce a statisíce čtenářů-laiků nebo vědců ze zcela jiných oborů. Díky těmto esejům se i oni stávali účastníky dramatu poznávání, mnohé z  nich jako mladé lidi tyto eseje vůbec získaly pro vědu – a díky nim mnozí dospěli k myšlence zkřížit přístupy své vědy s jinou nebo se pokusit o příčné zobecnění. Mnohé z esejistických knih těchto velikánů vědy byly zároveň významnými vědeckými díly.

Naši exaktní hnidopiši neradi připouštěli, že občas (byť nesrovnatelně méně než v Polsku nebo v SSSR) takovéto eseje u  nás vyšly, převážně však překladové. Popularizační práce domácího původu povětšinou psali na přivýdělek titíž exaktní hnidopiši, kteří pronásledovali eseje – a podle toho také jejich spisky vypadaly.

Naše esejistická tradice meziválečná přitom byla podivuhodná: Bělehrádek, Domin, Herčík, Jirsík, Klika, J. Komárek, Úlehla, abych uvedl několik skvělých biologů, nebo zase z  historiků Kalista, Krofta, Masaryk, Pekař, Rádl, Slavík, Vojtíšek, Werstadt, Winter...

Je nepatrně knih napsaných našimi předními vědci po r. 1948, které mohou být označeny jako esejistické: Charvát, Vopěnka...

Tabu na esej není tedy jenom nevraživost na elitní květ ducha, ale skrývá se za ním důsledná snaha nedopustit komunikaci mezi vědci a veřejností. Také díky tabu na esej se čtyřicet let naší vědy po  puči 1948 odehrávalo pod pokličkou, ze strany veřejnosti bez možnosti jak kontroly, tak zájmu a  úcty. Principy vědeckého  myšlení se proto nemohly stát obecným majetkem, o  to snáze se však mohly hlásat propastné nesmysly a do nebe volající obludnosti ve jménu Vědeckého Světového Názoru.

Citát

CARL FRIEDRICH von WEIZSÄCKER: Čas, fyzika, metafyzika, str. 26 ve sborníku Člověk v přírodních vědách, Filozofický ústav, 1992

Existuje pokušení pro člověka, které je speciálně pro vědce velmi silné. Je to pokušení pokládat za nejvlastnější pravdu to, co právě pochopil. Toto pokušení je obzvláště zřejmé, když jde o nástroj abstraktního myšlení. Vnitřní konzistence světa abstrakce je tak velká, že je velmi těžké rozpoznat, do jaké míry se zde pohybujeme v bludném systému, v systému omylu. Ale říkám: bludné systémy – tady by se musela přibrat také psychiatrie – jsou významné právě tehdy, když obsahují nějaký prvek hluboké pravdy, na který všichni rozumní zapomněli. Jednou jsem se seznámil s psychiatrem, který prohlašoval: „Ještě jsem neviděl člověka, který doopravdy věří v Ježíše Krista, kromě jednoho schizofrenika.“ Takové věci se stávají, není-liž pravda. A nechtěl bych tento bludný kruh eliminovat tím, že řeknu: „Je to bludný systém“ – to také ani není možné –, nýbrž chtěl bych, abychom pochopili, pokud to dokážeme, co je na něm pravdou a co bludem. To není možné pochopit, aniž to budeme znát, aniž o tom budeme přemýšlet – a nakonec: aniž to budeme milovat. Člověk musí vědu milovat, jestliže ji chce kritizovat.

Diskuse

Žádné příspěvky