Bábel

Vzpomínka místo závěru

Je tomu už drahný čas, co jsem měl tu čest Einara Haugena a Dwighta Bolingera poznat osobně. Přesto se i dnes na pár hodin setkání a rozhovorů s nimi pamatuji dost přesně: ani v bohatém a rozmanitém vědeckém světě Ameriky šedesátých let jsem zas tolik osobností jejich typu nepotkal.

Již tehdy prošedivělého Haugena, hrdého na svůj norský původ, jsem sice formálně poznal na odborných diskusích konference „Jazykové problémy rozvíjejících se zemí“ (pořádalo ji „Centrum pro aplikovanou lingvistiku“ a zúčastnili jsem se jí s kolegou J. V. Neústupným, tehdy jako nedávno vylíhnutí třicátníci). Mnohem lépe jsem však měl možnost jej poznat na slavnostní večeři, kde jakýs lehce podroušený podnikatelský sponzor začal špatně vtipkovat o Češích i Čechách a naznačoval, že tam je jenom buš… Dříve než jsem se zmohl na repliku, dostal ten pán odpověď od předsednického stolu: „Joe, měl bys vědět (v originále you should know), že v době, kdy v Praze přednášel prof. Masaryk o demokracii, tvůj dědeček možná ještě honil po prérii zbytky bizonů.“ Neuniklo mi, že Haugen byl mezi těmi, kdo vstali a zatleskali o vteřinku dříve než já.

A bylo to jen o pár dní později, kdy jsem u Haugenů v Massachusetts na čaji o páté, jenž se protáhl do pozdního včera, potkal Dwighta Bolingera, který se s Haugenem lidsky i vědecky tak dobře doplňoval.

Dva kolegové na Harvardu, dva lingvisté kriticky spojující často až chlapecký entuziazmus různých typů americké lingvistiky od let čtyřicátých do let šedesátých s hlubokou znalostí tradic našeho starého kontinentu. Oba kombinovali otevřenost i vůči zcela novým a nekonvenčním názorům s trvalou úctou k faktům, s pochopením přijímali názory na jazyk a jazyky od odborníků zcela odlišných disciplín, požadovali ovšem respekt k základním metodologickým zásadám moderní jazykovědy. Byli nakloněni přijímat interdisciplinárnost přístupu k jazyku, založenou na paralelách a vztazích s vědeckými poznatky jiných disciplín (jak bylo na tehdejším Harvardu kulminující doby Jakobsonovy běžné), odmítali však interdisciplinárnost ztotožňovat s šarlatánskými „zkraty“. I občansky a lidsky to byli přesvědčení demokraté, připomínající nikoli náhodou generaci našich tátů (jak je později charakterizoval dobrý znalec amerických lingvistických poměrů prof. J. Vachek).

Když mi Bolinger podával ruku na rozloučenou, rozhovořil se na téma konformizmus a povídal: „Vám Čechům kacířský cejch už několikrát vpálili, nejen v náboženství nebo v politice, ale i ve vědě. Je-li však člověk o správnosti myšlenek přesvědčen, pak to není jeho chyba, že je prohlášen kacířem těmi, kdož ničemu nerozumějí a porozumět nechtějí. Potíž je ovšem poznat, kdy a jak respektovat většinu a kdy rozeznat, že se i většina může mýlit.“

Venku byl bostonský večer, psal se začátek prosince L. P. 1966.