Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Atomoví špioni –kuriózní kapitola počátků atomového věku

W. W. Norton et Co., New York 1981
Publikováno: Vesmír 73, 574, 1994/10
Obor: Historie
Rubrika: Nad knihou

Autor, který se rozhodne psát o atomové špionáži, může zvolit různé formy – od čistě beletristické až po literaturu faktu. V druhém krajním případě nutně narazí na potíže spojené s charakterem špionážní činnosti, s logickým nedostatkem a nespolehlivostí dostupných informací, s jejich dlouhodobým utajováním nebo úmyslným zkreslováním. Špionážní případy jsou z pochopitelných důvodů zpravidla nedostatečně dokumentované, jejich průběh a skutková podstata se často rekonstruují z osobních vzpomínek a výpovědí jednotlivých aktérů, které bývají velmi nepřesné, vzájemně rozporné, ovlivněné dobovou atmosférou a osobními zájmy. V mnoha případech lze předpokládat i úmyslné dezinformace, což je v praxi tajných služeb obvyklé. V atomové špionáži hrála navíc klíčovou roli i technická stránka problému, jeho extrémní rozsáhlost a složitost ztěžující pozdější rozbor a hodnocení úlohy jednotlivých špionů a ceny dílčích informací. Není proto divu, že vypreparování skutečné pravdy je většinou velmi obtížné a často nemožné. Mnozí autoři publikující na toto téma se pak uchylují k dohadům a konstrukcím, které mohou sice vyprávění dodat zdání úplnosti, ale se skutečností mají pramálo společného.

Tento poněkud skeptický úvod nechce nijak zpochybňovat nedávno vydanou knihu Karla Pacnera „Atomoví špioni“ (Nakladatelství Šulc a spol. 1994, 483 stran). S některými špionážními epizodami se mohli seznámit čtenáři deníku MF Dnes, který před časem úryvky z knihy publikoval. Autor je bezesporu velmi zkušeným publicistou s trvalým zájmem o otázky vědy a výzkumu. Populární jsou zejména jeho četné publikace o výzkumu kosmu. Není proto překvapující, že kniha je napsána svěže a přes množství uváděných údajů a jednajících osob je čtivá. Autor vychází z rozsáhlého dokumentárního materiálu (viz úctyhodný seznam použité literatury, uvedený v knize), který podle vlastních slov shromažďoval dvacet let. Čerpá jak z knih dříve publikovaných na toto téma, tak z odborných časopisů a periodik. Vyhýbá se v mezích možností nepodloženým dohadům a z pochopitelných důvodů i komplikovaným technickým otázkám. Je si plně vědom charakteru dokumentárního materiálu, s nímž pracuje, a snaží se ho kriticky hodnotit. Jednotlivé epizody autor zařazuje do dobového kontextu a zmiňuje se i o pravděpodobných motivech pro špionážní činnost. Rovněž uvádí řadu nových informací a pohledů na atomovou špionáž. V těchto momentech spočívá hlavní hodnota knihy, která zaplňuje určitou mezeru v naší literatuře faktu.

V prvních dvou třetinách knihy se autor rozepisuje obšírně o vývoji jaderných zbraní v USA, Kanadě a Velké Británii během 2. světové války a o činnosti sovětských agentů v této oblasti. Vypráví o více či méně známých špionážních aférách a podrobně se zabývá úlohou Klause Fuchse a procesem s manželi Rosenbergovými. Poněkud uměle je připojena poměrně rozsáhlá pasáž o sovětské špionážní síti Kima Philbyho ve Velké Británii, jejíž podíl na atomové špionáži byl asi spíše nepřímý, resp. okrajový. Ze souhrnu shromážděných informací pak vyplývá překvapující zjištění, že špionáž ve prospěch SSSR byla dílem levicově orientovaných intelektuálů řízených ze sovětských konzulátů pracovníky KGB. Dále se v knize zmiňuje válečný jaderný program Německa a Japonska a špionážní aktivity ze strany spojenců. Zajímavý, i když standardní, je popis boje o norskou těžkou vodu, dobrodružného útěku Nielse Bohra z okupovaného Dánska a spojeneckých misí, které koncem války zjišťovaly rozsah německého atomového výzkumu. Čtenáře nepochybně zaujme i vyprávění o sovětském jaderném programu, opírající se o nejnovější uveřejněné dokumenty, a zejména sovětský pohled na roli atomové špionáže. Dosud málo známé jsou i uváděné údaje o dočasném azylu některých špionů v bývalém Československu a o poválečné exploataci československých ložisek uranu.

K. Pacner dovádí své vyprávění o atomové, či spíše jaderné špionáži do počátku 50. let. Po nedávném uveřejnění některých doposud utajovaných dokumentů na Západě i v bývalém SSSR je zřejmé, že během 2. světové války dostatečně široce a velkoryse pojatý vývoj jaderných zbraní probíhal pouze v rámci projektu Manhattan v USA. Německý jaderný program neměl naději na úspěch pro svou roztříštěnost, pro nedostatek materiálních zdrojů a odborníků. Přední němečtí jaderní specialisté byli po válce internováni ve Velké Británii a jejich vzájemné rozhovory se tajně zaznamenávaly. Ze záznamů pořízených v srpnu 1945 po jaderném bombardování Hirošimy, které byly uveřejněny teprve nedávno, vyplývá jednoznačně, že němečtí vědci neměli ani řádovou představu o kritickém množství štěpného materiálu a jejich znalosti o plutoniu, které je pro výrobu jaderné bomby klíčové, byly na úrovni vědomostí amerického studenta radiochemie z let 1940 – 1941. To nepřímo potvrzuje i údaje Pacnerovy knihy o krachu německé atomové špionáže za války. Těžko dnes ještě někdo rozhodne, zda někteří z klíčových německých odborníků vývoj jaderných zbraní úmyslně sabotovali, jak tvrdí někteří autoři, nebo zda neúspěch byl zaviněn pouze špatnou organizací a časovým faktorem.

V SSSR byl jaderný program pod vedením I. Kurčatova nastartován v únoru 1943, ale ještě koncem r. 1945 se na něm podílelo pouze kolem sta pracovníků, disponujících velmi omezenými prostředky. Impulzem ke skutečně intenzivnímu úsilí, zahrnujícímu i vybudování nezbytného průmyslového komplexu, byla až první americká jaderná exploze. Z nedávno uveřejněných sovětských dokumentů vyplývá, že SSSR získal špionáží během války a bezprostředně po ní řadu důležitých informací o projektu Manhattan. Ocenit objektivně váhu a význam jednotlivých informací a “zásluhy“ jednotlivých špionů je opravdu obtížné. Obecně lze ale soudit, že vzhledem ke složitosti problému a jeho výjimečnosti mohl skutečně kvalitní a rozhodující informace poskytnout pouze vysoce kvalifikovaný odborník pracující na projektu Manhattan v klíčové pozici. Z tohoto hlediska se zdá, že např. vina manželů Rosenbergových byla přeceněna a absolutní trest byl diktován spíše dobovou atmosférou. Konstrukce první sovětské jaderné bomby vycházela z detailního popisu americké jaderné bomby, který v druhé polovině r. 1945 předal prostřednictvím sovětských špionů K. Fuchs. Podle svědectví J. Charitona, hlavního konstruktéra sovětské jaderné bomby, pracoval sovětský tým r. 1945 na své vlastní koncepci bomby, ale postup podle americké dokumentace zkrátil dobu vývoje a výroby sovětské bomby zhruba o dva roky. Tady je na místě připomenout známou zásadu, že „štěstí přeje připraveným“. Sebelepší ukradené informace mohou mít cenu pouze pro toho, kdo je umí vyhodnotit a kvalifikovaně využít. Roku 1945 měl SSSR nepochybně dostatek odborníků, kteří by dříve nebo později jadernou bombu vyrobili sami. První sovětská jaderná bomba vybuchla v srpnu 1949 a doba 4 let, kterou k její výrobě SSSR potřeboval, je srovnatelná s dobou, již na to potřebovali Američané. Svůj podíl na tomto rychlém postupu, který zaskočil i americké výzvědné služby, měl jistě i totalitní systém, nasazení velkého počtu lidí a přehlížení ekologických a bezpečnostních zásad.

Prvními explozemi ovšem vývoj jaderných zbraní zdaleka neskončil a úsilí vojenských laboratoří v USA, SSSR a později v dalších státech se soustředilo na vývoj termonukleárních zbraní s ještě vyššími ničivými účinky. O využití termonukleární syntézy lehkých prvků pro konstrukci vodíkové bomby uvažovali v USA E. Fermi a E. Teller již r. 1941. Myšlenka byla potom v USA okrajově sledována a rozvíjena během války i po ní, ale rozhodující impulz k zahájení vývoje vodíkové pumy v USA dala až první sovětská jaderná exploze r. 1949. V lednu 1950 dal prezident Truman pokyn k výrobě vodíkové bomby a na podzim r. 1952 USA uskutečnily na atolu Eniwetok v Tichomoří první termonukleární explozi s krycím názvem MIKE. V SSSR byly práce na vodíkové bombě zahájeny fakticky již r. 1948 pod vedením I. J. Tamma a první exploze bomby megatunové ráže se uskutečnila na podzim 1955.

Až do nedávna panoval názor, že Fuchs prozradil SSSR i některé informace o principu vodíkové bomby, který vznikl na základě skutečnosti, že se Fuchs ještě za pobytu v USA zúčastnil jedné z tajných porad o vodíkové bombě, konané těsně po válce v Los Alamos. Tato domněnka je nesprávná, jak ukazuje nedávno odtajněný a částečně publikovaný klíčový dokument „Memorandum on the History of Thermonuclear Program“ z května 1952, který sepsal H. Beth. Z této zprávy vyplývá, že původní představy o konstrukci vodíkové pumy z doby války a těsně po ní, ke kterým mohl mít Fuchs přístup, byly zcela mylné. Jejich případné prozrazení by přivedlo SSSR spíše do slepé uličky. Na správnou konstrukci vodíkové bomby (známou jako Ulam-Tellerův princip) přišli v USA až r. 1951. A tak se zdá, že alespoň v tomto bodě byl atomový špion Fuchs nevinen.

Zatímco se klasická špionáž uplatnila zejména na počátku vývoje a výroby jaderných zbraní v SSSR a v jiných státech, v pozdější době nabylo na významu systematické sledování jaderných aktivit jednotlivých zemí technickými prostředky a kvalifikované vyhodnocení získaných údajů. Tak například informace o produkci plutonia, jednoho ze základních materiálů pro výrobu jaderných zbraní, lze získat měřením obsahu radioaktivního izotopu kryptonu v atmosféře. Uvedený radionuklid se totiž ve známé míře uvolňuje při výrobě plutonia z ozářeného uranu. Ze systematického měření síly pokusných jaderných explozí seismologickými přístroji lze odhadnout hlavní směry vývoje nových typů jaderných zbraní a určit některé jejich technické parametry. V době, kdy se ještě prováděly jaderné exploze v atmosféře, představoval cenný zdroj informací o jejich konstrukci radioaktivní spad. Tak například analýzou radioaktivního spadu z první americké termonukleární exploze r. 1952 mohli sovětští odborníci odhadnout tlaky a teploty panující v ohnisku exploze a určit tak správný princip pumy. Nicméně akademik Sacharov, uznávaný tvůrce sovětské vodíkové bomby, ve svých memoárech popřel, že by takové informace použili. Rovněž výše zmíněný J. Chariton uvádí, že sovětští radiochemici na počátku 50. let vůbec nebyli schopni takové analýzy provést. Nezbývá proto než těmto autorům uvěřit, že Ulam-Tellerův princip vodíkové bomby byl v SSSR objeven nezávisle na americkém vynálezu někdy na jaře 1954. Některé prameny naopak tvrdily, že vývoj britské vodíkové bomby urychlila analýza radioaktivních produktů sovětské termonukleární exploze z r. 1955. Zcela nedávno uveřejněné informace ale ukazují, že po sérii neúspěšných pokusných explozí byla první funkční britská vodíková bomba nakonec vyrobena podle technické dokumentace dodané v rámci spolupráce z USA.

Zdá se, že éra klasických atomových špionů Pacnerovy knihy již skončila. Dnes je všeobecně znám nejen fyzikální princip jaderných zbraní, ale i mnohé technické detaily jejich konstrukce včetně kritického množství štěpného materiálu, jeho požadovaných nukleárních vlastností a způsobů jeho výroby. Situace ve světě je dnes kvalitativně odlišná od stavu na konci války. V mnoha zemích se intenzivně provádí jaderný výzkum a v jaderné energetice a průmyslu pracují tisíce vysoce kvalifikovaných specialistů. Nejvýznamnějším faktorem je jaderná energetika, která mnoha zemím otevřela legální cestu k nukleárním technologiím, jež mohou být poměrně snadno přizpůsobeny vojenským účelům. Podle kvalifikovaných odhadů by dnes konstrukce účinné jaderné bomby byla v řadě států s vyspělou nukleární technikou otázkou několika týdnů, maximálně měsíců. Hlavními překážkami jsou v mnoha případech pouze nedostatek vhodného štěpného materiálu a znalost některých špičkových technologií nutných např. pro konstrukci účinného implozního mechanizmu. Tzv. prahové státy usilující z nejrůznějších příčin o získání vlastních jaderných zbraní postupují podle svých technických možností. Ty, jež disponují relativně vyspělými jadernými technologiemi, volí vlastní nezávislý vývoj (Izrael, Indie, JAR, Pákistán, KLDR), státy méně pokročilé, kterým jde o získání jediné nebo několika málo bomb, se snaží potřebné technologie, materiály nebo přímo jednotlivé části jaderných zbraní získat krádeží nebo nelegálními obchody (Libye, Irák, Írán). V tomto směru představuje akutní nebezpečí nedávný rozpad SSSR a následující těžko kontrolovatelný pohyb jaderných materiálů, jaderného know-how a specialistů na jaderné zbraně. V dobách studené války byla určitou pojistkou proti šíření jaderných zbraní multilaterální Smlouva o nešíření, uzavřená r. 1968 a kontrolovaná Mezinárodní agenturou pro atomovou energii. Jak ukazuje poslední vývoj jaderného programu KLDR, pouhá smlouva asi tajnému vývoji a výrobě jaderných zbraní těžko zabrání.

Pacnerova kniha dramatickým způsobem vypráví o počátcích atomové éry, aniž by něco slevovala z faktografické přesnosti. Rozhodně stojí za přečtení.

Klaus Fuchs /29. 12. 1911 – 28. 1. 1988/

Fuchs se stal již r. 1932, během studia na Univerzitě v Kielu, členem komunistické strany. O rok později emigroval do Velké Británie a po dokončení studia fyziky r. 1941 zde pracoval na vývoji jaderné bomby. V letech 1944 – 45 se zúčastnil jako člen britského týmu prací v losalamoské laboratoři. Po návratu do Velké Británie se Fuchs r. 1948 přiznal, že od r. 1942 předával SSSR tajné technické informace o vývoji a konstrukci jaderných zbraní. Byl odsouzen na 9 let vězení a po propuštění odjel do NDR, kde se stal ředitelem Ústavu jaderného výzkumu v Rossendorfu u Drážďan, dobře známého i u nás. Do své smrti r. 1988 obdržel řadu vysokých státních vyznamenání NDR.

V.H.

Diskuse

Žádné příspěvky