Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Ať žije vitalizmus?

ANTON MARKOŠ: Tajemství hladiny. Hermeneutika živého

Vesmír, Praha 2000, 368 stran, náklad 600 výtisků, cena 282 Kč
Publikováno: Vesmír 79, 647, 2000/11
Obor: Biologie
Rubrika: Nad knihou

Když mi před několika týdny můj starý známý Anton Markoš věnoval exemplář své nové knihy, těšil jsem se, že si zase přečtu něco tak pěkného, poučného a stimulujícího, jako byla jeho první kniha Povstávání živého tvaru. Hned na začátku musím bohužel konstatovat, že výsledný pocit po přečtení byl tentokrát úplně jiný. Ve své první knížce autor nikterak neopouštěl solidní půdu vědecké biologie, ale jen upozorňoval na to, že by se neměly podceňovat např. opomíjené epigenetické faktory, že biologická skutečnost je mnohem složitější než učebnicové schéma genetického „plánu“ beze zbytku diktujícího vše, co se v organizmu děje či jak vypadá. První Markošova knížka byla (resp. je), pokud to mohu posoudit, docela pěknou populární učebnicí vývojové biologie. Nová autorova kniha má zjevně úplně jiné ambice – podpořit úsilí Z. Neubauera (k němuž se Markoš hlásí coby k učiteli) o prosazení filozofického pohledu na fenomén života, který je zásadně odlišný od dnes standardně přijatého pohledu. Tento vžitý náhled autor charakterizuje jako „scientistický“, „mechanistický“ a „neodarwinistický“ – tj. založený na přesvědčení, že organizmy jsou pouze neobyčejně složité dynamické soustavy molekul, jakési organické stroje, jejichž vznik, evoluce a veškeré projevy lze v principu vysvětlit na základě fyzikálních zákonů a z nich vyplývajících chemických reakcí a mezimolekulárních interakcí. Dalším základním předpokladem tohoto standardního názoru, sdíleného dnes velkou většinou přírodovědců, je, že evoluce života je založena na známých darwinistických a neodarwinistických konceptech (genetická variabilita, přírodní výběr, „sobecké geny“). Je třeba říci, že přinejmenším na jednom místě hodnotí A. Markoš tento názor pozitivně (s. 129): Neodarwinizmus je obdivuhodnou stavbou lidského ducha a má obrovskou heuristickou hodnotu. Po této větě vzápětí říká: Domnívám se, že bychom se měli cvičit i v jiných myšlenkových režimech a pátrat po věcech, které vládnoucí teorie nepostihuje, nevšímá si či zanedbává, nebo je dokonce odmítá. Plodnou alternativou se mi zdá být pohled hermeneutický. Přiznávám se, že jsem nevěděl, co je to hermeneutika či hermeneutická metoda. Autor to vysvětluje (na můj vkus trochu příliš mnohomluvným, mlžným způsobem) v celé jedné podkapitole. Dozvěděl jsem se, že hermeneutika je nauka o výkladu smyslu a významu textu. Autor tedy předkládá jako alternativu k onomu vládnoucímu mechanisticko-neodarwinistickému paradigmatu jakýsi výklad „smyslu“ živých organizmů jakožto esenciálního principu. Měl jsem potíže pochopit, v čem spočívá údajný zásadní rozpor mezi oním standardním přírodovědeckým a Markošovým hermeneutickým modelem. Autorovi zřejmě v souvislosti s organizmy hlavně nějak bytostně vadí pojmy „stroj“ a „mechanizmus“ – totéž se ostatně táhne jako červená nit i texty Z. Neubauera. Zdá se, jako by mu pojem stroj nevyhnutelně evokoval představu něčeho tupého, plechového a páchnoucího vazelínou, v každém případě zcela neslučitelného s milým, chlupatým, živým zvířetem. A. Markoš právě tak zjevně není spokojen s vysvětlením, že organizmy prostě mají mechanizmy (zase to ošklivé slovo...), pomocí kterých vnímají své okolí, další, pomocí kterých vjemy analyzují, a jiné, pomocí kterých na ně reagují tak, aby co nejúspěšněji přežívaly. Na dvou místech dokonce trochu legračně polemizuje s představou (k níž by se asi sotva který redukcionista-scientista hlásil), že živé organizmy jsou založeny na automatických regulačních mechanizmech obdobných Wattovu rotačnímu parnímu regulátoru. A. Markoš naopak předpokládá jakousi „celostní“ vlastnost organizmů, která jim nějak nemateriálně umožňuje cítit a prožívat svět kolem sebe, vyznat se v něm a jaksi mu „rozumět“. Pokud se teď čtenáři zdá, že se zde A. Markoš hlásí k nějakému druhu vitalizmu, nemýlí se – autor na konci knihy říká: ...co je biologie bez vitalizmu? Vypracování moderní verze vitalistického učení – to by měl být úběžník snah každého biologa. (!!!)

Celá kniha působí dosti heterogenním a rozháraným dojmem, je jakýmsi slepencem několika jen částečně souvisejících témat, z nichž některá se navíc opakují.

V první části (Úvahy o možnostech sjednocení vědeckého poznání) autor poměrně zdlouhavě probírá různé filozofické náhledy na problematiku života, ale i (vědeckého) poznání obecně, hodně pozornosti věnuje různým, dnes již poprávu zapomenutým odrůdám vitalizmu. V další části (O situaci v biologii) pojednává o východiscích a závěrech, ke kterým vede neodarwinizmus, o biologickém strukturalizmu, lysenkizmu, o různých významech pojmů jako „morfogenetické pole“. Dvacet stránek věnuje svému oblíbenému tématu, epigenetice. V další kapitole o účelnosti v biologii se pochopitelně opět vrací k vitalizmu, ale krátce se zmiňuje i o kosmologicko-teologické koncepci mého oblíbeného P. Teilharda de Chardina. Následující kapitola pojednává poměrně kriticky o populární Lovelockově koncepci „planetárního superorganizmu“ (Gaia) a dále o „jazykové metafoře života“. V následující kapitole (Eidetická biologie) hovoří o koncepci Z. Neubauera, kterou považuje za obzvlášť významnou alternativu interpretace biologické skutečnosti. Opravdu by mě zajímalo, kolik čtenářů bude po přečtení této kapitoly schopno stručně a výstižně říci, co je principem této koncepce a zda a jak se odlišuje od Markošovy „hermeneutické koncepce“. Já toho schopen nejsem a můj dojem je – mlha, mlha... Ale asi není divu, že „normální“ biolog této koncepci nerozumí, neboť jak praví autor na s. 250: Vždyť eidetická biologie vyžaduje zasvěcení úplně jiného druhu, než se dostane studentům „objektivistické“ biologie: není „předmětem“ dnešní přírodovědy a nemá zatím ani metodiku, ani dostatečně široce definované pole výzkumu.

Vyvrcholením knihy zjevně má být část třetí, nesoucí stejný název jako podtitul celé knihy. Zde se dokonce na několika stránkách objeví konvenční schémata, na která jsme zvyklí z biologických učebnic a článků, hovoří se zde o tom, jak fungují proteiny, o homeotických genech či o extrémně zajímavé roli stresového proteinu Hsp90 v morfologické evoluci. Trochu nelogicky se pak autor znovu vrací k hypotéze celoplanetárního organizmu Gaia a navrhuje (jako vlastní originální příspěvek k tomuto tématu), že by tento superorganizmus mohl být založen hlavně na bakteriích. Nemyslím, že romantická jména pro celoplanetární ekosystém či biosféru jsou nějakým zvláštním přínosem.

Čím déle jsem knihu četl, tím více jsem doufal, že konečně přijde nějaký pádný důvod, proč A. Markoš nevystačí s konvenčním názorem, že organizmy jsou zkrátka a dobře extrémně složité molekulární systémy a že všechny ty jejich obdivuhodné vlastnosti z oné komplexnosti poznatelným způsobem vyplývají asi tak, jako krása provedení komorního kvarteta vyplývá z definovatelného umného tření nakalafunovaných žíní o napjaté struny. Stále jsem čekal, že někde na konci se autor vytasí s nějakými paradoxy, na jejichž vysvětlení je vládnoucí „mechanistická“ teorie krátká. Čekal jsem marně. Abych nekřivdil – na jednom místě se Markoš vyznává, že jsou mu blízké poněkud bizarní spekulace autorky jménem M.-W. Ho, kterážto se domnívá, že živé organizmy jsou jakýmsi makroskopickým projevem kvantově-mechanických vlastností mikročástic. Tato badatelka dokonce tvrdí, že pro takový názor existují experimentální důkazy (jakési koherentní vyzařování živých organizmů či absolutně synchronizovaná hydrolýza obrovského počtu molekul ATP při svalovém stahu). Kdyby tomu tak opravdu bylo, byl by to samozřejmě převratný objev toho největšího možného kalibru; smůla ovšem je, že existenci takových jevů nikdo nikdy nepotvrdil (podobně jako Penroseovy spekulace o „kvantových“ vlastnostech mikrotubulů) a jejich realita patří do kategorie „přání otcem myšlenky“. Zdánlivě „vědecké“ spekulace o makroskopických projevech kvantově-mechanických zákonitostí mikrosvěta se už ostatně staly stálou výbavou mnohých „alternativců“. Zaplať pánbůh, že A. Markoš ve své knize neakceptuje (zatím?) i radikálnější názory svého učitele Z. Neubauera, třeba o homeopatii a astrologii.

Na závěr snad jen ještě jednu poznámku. Častým argumentem odpůrců konvenčního přírodovědeckého světonázoru je, že údajně nevyhnutelně vede k popírání „duchovna“, „vyššího smyslu“ našeho světa a života, ba i ke zpochybnění kategorií, jako jsou morálka, krása, svědomí apod. I mně vadí, když J. Zrzavý opakovaně na stránkách Vesmíru tvrdí něco v tom smyslu, že my vědci-neodarwinisté přece víme, že mezi Babinským a Schweitzerem není zase až tak velký rozdíl, že altruizmus je jen obzvláště rafinovanou formou egoizmu, neb to vše jsou jen různé strategie sebeprosazování genů (viz Vesmír 77, 67, 1998/2). Je tedy východiskem z takového rozporu mezi „vědeckým nihilizmem“ a intenzivně pociťovanou potřebou transcendentna nějaký vitalizmus, mysticizmus či kreacionizmus přidávající k těm „přízemním“ molekulám ještě něco „vznešenějšího“? Jsem hluboce přesvědčen, že nikoli. Nepřestávám se podivovat, že tolik evidentně chytrých lidí – ať už na té „vědecké“ či na té „alternativní“ straně pomyslné barikády – nevidí, že dnešní věda je krásně slučitelná s jakýmsi elementárním deizmem, který může velmi dobře uspokojit lidskou spontánní touhu po nalezení smyslu světa, v němž žijeme (a potažmo našeho vlastního života). Vždyť to přímo bije do očí — podle dnes široce přijatého, zcela „vědeckého„ kosmologického modelu vznikl náš svět před nějakými 15 miliardami let Velkým třeskem a byl vybaven zákony, které postupně nevyhnutelně vedly ke vzniku všeho, včetně extrémně složitých soustav organických molekul, kterým říkáme živé bytosti. Tyto zákony nejsou samozřejmě tak jednoduché, absolutně deterministické povahy, jak se to zdálo někdy v době Laplaceově. Zdá se evidentní, že přírodní zákony, které diktují interakce hmotných částic a fyzikálních polí, vedly přinejmenším na jednom místě vesmíru (vsadil bych se však, že spíše na mnoha místech) k postupnému vývoji stále složitějších struktur (jako by to bylo až projevem nějakého dosud neformulovaného zákona nerovnovážné termodynamiky?), až vznikl člověk, jeho mozek, vědomí a vše, co na to navazuje. Je jen přirozené očekávat, že tento proces bude pokračovat (asi trochu jinými prostředky než dosud) v zásadě tak, jak to formuloval již proslulý filozof, paleontolog a teolog P. Teilhard de Chardin ve svém konceptu směrování k „bodu Omega“. V takovém modelu světa nepotřebujeme žádné dodatečné entelechie a podobné principy stojící mimo hmotný svět, nemáme žádné rozpory s konvenční vědou. Máme ovšem něco, co právem můžeme nazvat „přírodovědeckým Bohem“ – to, co je příčinou vzniku světa, nastavení přírodních zákonů, jejich stálého fungování a co stojí na konci celého toho směřování, tj. „bod Omega“, který je zase na druhé straně v zásadě docela dobře kompatibilní s jakýmkoli „rozumným“ konvenčním náboženstvím oproštěným od nepodstatného balastu. Veškeré „transcendentno“, „směřování“ či „vyšší smysl“ je prostě a přirozeně obsaženo v povaze hmoty a přírodních zákonů. Myslím, že nejsem zdaleka jediný, pro koho je takový krásně monumentálně jednotný, smysluplný systém všestranně uspokojivý. Vůbec přitom nevadí (naopak!), že se vše děje „pouze“ na základě obyčejných atomů, molekul, silových interakcí, resp. sobeckých genů. Samozřejmě, je to jen víra – stejně jako alternativní víra, že svět žádný „vyšší“ smysl a konečný cíl nemá, že Velký třesk a povaha přírodních zákonů jsou projevem jakési náhodné fluktuace, že život je jen nesmyslná honba genů za maximální reprodukcí, že jednou vše skončí nějakou globální katastrofou a bude po legraci. Je docela možné, že budoucí hlubší poznání světa kolem nás přinese argumenty pro onu první optimistickou, nebo naopak druhou pesimistickou víru – třeba až se dozvíme, jak to je s životem jinde ve vesmíru, až sestrojíme počítače obdařené lidským typem vědomí apod. Než se tak stane, podržím si raději tu optimističtější víru.

Jsem hluboce přesvědčen, že jedinou plodnou cestou poznání toho, co je život, jak funguje náš svět a kam (snad) směřuje, je důsledné používání rozumu a osvědčených (i když často těžkopádných a frustrujících) vědeckých metod, a ne plytké filozoficko-romantické „hermeneutické“, „eidetické“ či jaké jiné spekulace. Vím, že to v postmoderních uších zní směšně naivně, ale věřím, že přírodovědecký racionalizmus a standardní vědecký přístup, jak se postupně vyvinuly v posledních několika staletích, jsou tou definitivní správnou cestou, která už s lidstvem zůstane navždy a přinese mu plody poznání, o kterých dnes nemáme ani tušení.

Je škoda, že takové bystré hlavy, jako je Anton Markoš, se nechávají svést falešnými proroky od poctivé vědy na bludné cesty...

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2000_V643-649.pdf (825 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky