Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Apologie namísto kritiky

PETR BAKALÁŘ: Tabu v sociálních vědách

344 stran, Votobia, Praha 2003, ISBN 80-7220-135-2
Publikováno: Vesmír 82, 215, 2003/4
Rubrika: Nad knihou

Kniha je založena na publikacích P. Rushtona, R. Lynna a K. MacDonalda. Těmto badatelům autor děkuje za rady a zároveň o nich po pravdě uvádí, že pro své publikované názory jsou terčem nenávisti. Je třeba dodat, že jejich názory a závěry jsou velkou většinou jejich kolegů považovány za extrémní a nepřijatelné. Bakalářovo „Tabu“ pozůstává ze tří poněkud nesourodých částí: První se zabývá rozdíly mezi rasami, druhá judaizmem a třetí eugenikou.

  • Rozdíly mezi rasami jsou uvedeny Bakalářovým dělením vědců do dvou skupin s různým přístupem, „environmentálním“ a „hereditárním“, tj. kladoucím důraz buď na vliv prostředí, nebo na vliv dědičnosti. Spekuluje o pravděpodobných motivech (s. 17–19), a ačkoliv se sám výslovně do žádné skupiny nezařazuje, tenor jeho knihy prozrazuje jeho „hereditární“ orientaci, jdoucí ve stopách jeho vzorů – Rushtona, Lynna a MacDonalda. Základní postoj knihy tedy v podstatě přijímá dichotomii „nature or nurture“ (příroda, nebo výchova).

    Tato dichotomie je zastaralá. Otázka „nature or nurture“ již dávno ztratila smysl, protože je zcela jasné, že chování je výsledkem interakcí mezi geny a prostředím. Otázky, které si badatelé kladou nyní, se týkají objasnění specifických mechanizmů těchto interakcí. Uvedu příklad z oblasti antisociálního chování, jehož se kniha částečně týká: Je známo, že z některých (ale ne ze všech) dětí, jež vyrůstají ve špatném rodinném prostředí, vyrostou dospělí, kteří se chovají asociálně. Nový výzkum ukázal, že hladina exprese genu, který kóduje enzym monoaminooxidázu, obměňuje efekt špatného rodinného prostředí v dětství. Děti vyrůstající v takovém prostředí jsou chráněny vysokou hladinou této aktivity proti budoucímu antisociálnímu chování. 1)

    Transkripční aktivita genu se mění pod vlivem prostředí. Vlivy výchovného prostředí mohou vyvolat změny genové exprese, a naučená nebo změněná chování pak mohou zpětně působit změny v prostředí, jež opět vedou k dalším změnám transkripční aktivity. Sériové interakce mezi aktivitou mnoha genů a prostředím probíhají neustále, což činí otázku „nature or nurture“ zcela irelevantní.

    Etnické skupiny se navzájem odlišují frekvencí polymorfizmu (různých forem) týchž genů, a tyto rozdíly jsou publikovány. Je zvláštní, že v knize pojednávající o dědičných vlivech rasy na chování a schopnosti není zmínka o molekulární genetice, jež se stala jením z hlavních výzkumných nástrojů všech behaviorálních věd.

    Bakalářovy vývody o amerických černoších a jejich biologické odlišnosti od ostatních Američanů jsou jednostranné. Důvody zvýšené mortality a morbidity u černochů všech věkových skupin (včetně novorozenců) vidí v jejich biologických vlastnostech. Biologické rozdíly v incidenci určitých chorob jsou známy, ale je zvláštní, že Bakalář nezmiňuje jako možný důvod přispívající k rozdílům v morbiditě a mortalitě obrovské rozdíly v dostupnosti kvalitní zdravotní péče mezi chudými a bohatými Američany. Přitom Bakalář o chudobě mezi černochy ví, a dokonce uvádí (s. 49) etnické rozdíly v průměrných příjmech. (Myslím, že vztah mezi příjmem pacienta a lékařskou péčí v USA je všeobecně znám.) Podobný problém s vybíráním jenom některých dat zkresluje Bakalářovu diskusi kriminality: autor cituje statistiky o vysoké kriminalitě černochů v porovnání s bělochy, ale neuvádí, že se rozdíly mezi rasami prudce zmenší, jakmile jsou výsledky kontrolovány pro rozdíly v sociálně-ekonomickém postavení.

    Jeden z mnoha důvodů, proč Rushton a Lynn nemají (kromě pana Bakaláře) skoro žádné následovníky, je, že jejich rasová věda nemá praktické důsledky. Tato sterilita je demonstrována v segmentu „Jak dál?“ (s. 78). Opatření, která Bakalář uvádí jako možné důsledky tohoto rasového výzkumu, spočívají v eugenické kontrole porodnosti, ukončení sociálních podpor, přísnějších trestech (včetně trestu smrti) a zpřísnění imigračních zákonů. Navrhovaná eugenická opatření jsou však s americkou demokracií neslučitelná, redukce a modifikace sociálních podpor je ve Spojených státech na programu (naštěstí bez rasového odůvodnění) a trest smrti již v USA máme (bohužel bez účinků na zločinnost). Jaké zpřísnění imigrační politiky má Bakalář na mysli, není jasné, ale omezení imigrace na „lepší“ rasy by bylo zcela jistě nemožné.

  • Judaizmus jako skupinová evoluční strategie (tak se jmenuje druhá část knihy). Tento koncept judaizmu formuloval obskurní profesor psychologie Kevin MacDonald. Z děl tohoto autora je většina Bakalářova textu převzata, což lze snad vzít v úvahu jako polehčující okolnost. V úvodu své knihy Bakalář poněkud kuriózně píše, že chce prezentovat názory jiných, aniž by s nimi beze zbytku souhlasil (s. 10). Doufám, že tento podivný autorův pokus distancovat se od textu knihy, kterou sám napsal, se vztahuje právě na MacDonaldovy objevy.

    MacDonald totiž soudí, že nejlepším vysvětlením antisemitizmu a perzekuce Židů je jejich vlastní způsob života. Lidé, kteří perzekvují Židy, tedy pouze reagují na jejich chování. V kapitolce „Antisemitská propaganda“ čteme, že ačkoliv kritika Židů byla někdy zveličována, „mnohdy měla reálný základ“ (s. 155). Následující stránky knihy jsou naplněny citáty, které zřejmě slouží jako příklady kritiky Židů s reálným základem – Napoleon: „Židé jsou kobylky, které sežerou Francii″. Lindemann: „Žádný Žid není větším hrdinou pro Židy než ten, který se může pochlubit tím, že zneuctil křesťanskou dívku.“ Atd. atd. Bakalář neváhá citovat ani antisemitský spis jakéhosi H. Richtera, který vyšel v okupované Praze roku 1942. Za války vycházely v Praze speciální antisemitské noviny, které se jmenovaly „Árijský boj“. Bakalář tento zdroj zatím necituje (asi nebyl okamžitě přístupný), ale snad můžeme doufat, že v dalších vydáních Bakalářových děl již příklady kritiky Židů „s reálným základem“ převzaté z Árijského boje najdeme.

    Necháme-li žerty stranou, je nutno přiznat, že tato část Bakalářovy knihy je nebezpečná. Jestliže si oběti perzekuce svůj osud zavinily samy, pak je možno vysvětlit a omluvit nejen minulé, ale i budoucí perzekuce. Rozsáhlé citace antisemitské propagandy bez komentáře nebo se zřejmým Bakalářovým souhlasem mohou někteří čtenáři interpretovat jako pravdivé výroky. Obávám se, že jeho kniha rozhodně nepřispěje k vzájemnému pochopení Židů a nežidů.

  • Eugenika je titul konečné části Bakalářovy knihy. Tato část je založena na publikacích R. Lynna. Základní principy a cíle eugeniky jsou (podle Lynna) tyto:

    Hodnotné lidské vlastnosti jako zdraví, inteligence a mravní charakter lze geneticky zlepšovat. V západních demokraciích i jinde dochází od druhé poloviny 19. století ke genetickému zhoršení, resp. poškození těchto vlastností (dysgenický proces). Tento proces je hrozbou pro celou civilizaci. Cílem eugeniky je zlepšení genetické kvality lidstva.

    Klasická eugenika je buď pozitivní (snaha, aby lidé, kteří mají „žádoucí vlastnosti“ – zdraví, inteligenci, morální charakter – měli více dětí), anebo negativní (snaha, aby lidé, kteří mají nežádoucí vlastnosti – mentální retardaci, psychopatii, kriminalitu – měli dětí méně).

    Již na této zcela obecné rovině je však klasická eugenika problematická. Jestliže již od poloviny 19. století ohrožují zdraví a inteligenci lidstva dysgenické procesy, proč od té doby tak prudce stoupla pravděpodobná délka života nejen u novorozenců, ale i u dospělých? Proč v průběhu 20. století v USA průměrný IQ vzrostl, místo aby klesl? Bakalář uvádí, že populační výskyt chorob s podstatnou genetickou složkou je 24–43 % (s. 269). Domnívám se, že toto procento vzroste s budoucími výzkumnými výsledky. Jestliže má nějaké nežádoucí genetické predispozice skoro 50 % lidí, kde začíná a kde končí eugenická snaha omezit porodnost u lidí s nežádoucími vlastnostmi?

    Politicky je klasická eugenika v USA naprosto nepřijatelná. Její historické spojení s nacizmem a dělení lidí na „žádoucí″ a „nežádoucí″ jsou v rozporu s principy demokratické společnosti. Bakalář nás seznamuje s názorem, že pád eugeniky ve Spojených státech způsobili Židé (s. 252). V jeho očích je to možná jejich další prohřešek, který se nedostal (snad pro nedostatek místa) do předchozí kapitoly o judaizmu. Ve skutečnosti však lze vysvětlit pád eugeniky bez židovského spiknutí: je to zastaralá myšlenka s odstrašujícími etickými a politickými implikacemi.

    Zastaralost a nedomyšlenost argumentů obsažených v této části knihy jsou skutečně zarážející. Ve snaze podpořit názor, že sklon ke kriminalitě je dědičný, popisuje Bakalář výsledky známé dánsko-americké adoptivní studie (s. 278–279). Tabulka na s. 279 ukazuje, že mezi adoptovanými muži, jejichž biologičtí rodiče náleželi k nižší společenské třídě, bylo více kriminálních záznamů (16 %) než mezi těmi, jejichž rodiče náleželi k vyšší třídě (11,6 %), mezistupněm byla střední třída (14,3 %). Bakalář to interpretuje: „Existuje pouze jediné vysvětlení, že rodiče z vyšší společenské třídy mají v průměru méně genů, které determinují sklony ke kriminálnímu chování.“ Není tomu tak; existují i jiná vysvětlení. Matčin vliv na dítě není zprostředkován pouze geny. Nitroděložní prostředí je při vývoji mozku důležitý faktor, který může být snadno narušen toxickými vlivy působícími na matku (například kouřením, alkoholem) a podvýživou. Všechny tyto tři mechanizmy byly prokázány jako zdroj pozdější zvýšené agresivity a poruch osobnosti u dospělých. Kouření, pití a podvýživa se (mimo válečné situace) vyskytují častěji u nižších společenských tříd. Pokud tedy nechceme tvrdit, že kouření, pití a podvýživa u matek jsou pod kompletní genetickou kontrolou, je zřejmo, že geny nejsou jediný faktor, který mohl vést k tomuto výsledku. Ostatně v téže tabulce (s. 279) jsou data indikující, že závislost kriminality dětí na společenské třídě rodičů je přibližně stejná u adoptivních rodičů jako u rodičů biologických. Tento fakt nepodporuje roli třídních rozdílů v genetickém přenosu sklonu ke kriminalitě. Přenos agresivního a kriminálního chování mezi generacemi existuje, a geny v něm hrají jednu z důležitých rolí (viz Vesmír 82, 35, 2003/1). Bakalářovy představy o tomto přenosu jsou však příliš zjednodušené a neodpovídají současnému stavu vědy.

Hlavním problémem Bakalářovy knihy není to, že píše o práci kontroverzních autorů, ale že jejich názory nekriticky přijímá. Rushton, Lynn, a MacDonald jsou tak vzdáleni současným myšlenkovým proudům v USA, že je seriózní badatelé ignorují nebo je citují pouze jako odstrašující příklady. To platí zejména o MacDonaldovi, jehož argumentace pamětníkům připomene nacistickou propagandu. Bakalář se mohl pokusit o kritické zhodnocení práce těchto tří autorů, tuto příležitost však nevyužil. Výsledkem je epigonské opakování zastaralých názorů, které neobstojí ve světle současných vědeckých poznatků.

Poznámky

1) Caspi et al., Science 297, 851, 2002. Podrobnější informace o vztahu genů k antisociálnímu a agresivnímu chování viz též J. Volavka, Neurobiology of Violence, American Psychiatric Publishing 2002.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2003_V215-216.pdf (145 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky