Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

ANTON MARKOŠ: Povstávání živého tvaru

Vesmír, Praha 1997, 305 str., váz. 150 Kč
Publikováno: Vesmír 76, 284, 1997/5
Obor: Biologie
Rubrika: Nad knihou

Biologie je, když...

"...uhonili myš a ona chcípla"


Takhle reagovala jedna naše středoškolská profesorka na neobratné pokusy svých studentů nahradit vlastní tvorbou neznalost učesaných učebnicových definic v oblasti společenskovědní. Vlastní tvorba se totiž obvykle řídila ustáleným vzorem: termín je, když... (třeba: kapitalizmus je, když...), což se, jak zajisté uznáte, s uhoněnou myší dobře rýmuje. Kdo se nenaučil definici, má sklon popisovat pojmy, o nichž má třeba i v hlavě jasno, výčtem příkladů a vlastností, zkrátka jednotlivostí. A to se přece nesmí, jednotlivostmi se věda nezabývá.

Jenže co si počít s biologií? Připustíme-li, že biologie je věda (v což doufám), musíme vzít na milost i definici výčtem vlastností. Jinak bychom narazili na vážné potíže už při prvním pokusu o vymezení objektu, kterým se my biologové zabýváme, protože život sám se snad ani jinak než výčtem vlastností definovat nedá (ledaže bychom uznali definici metaforou, například „život je pes a my jsme jeho patníci“1)). Můžeme pak vůbec čekat, že v celé nauce o životě narazíme na něco jiného, než na zobecnění založená na jednotlivostech, kterými může kdykoli otřást další jednotlivost, která nějak vybočuje z řady? Je až s podivem, jak přesto rozumně vybraná sbírka biologických jednotlivostí (třeba Darwinův spis O původu druhů nebo Watsonova Molekulární biologie genu2)) dává smysl. Uspořádaný a až kupodivu pochopitelný obraz živého světa povstává leckdy ze souvislostí, které je lehčí pochopit než formulovat, právě tak, jako „živý tvar“ povstává ze součinnosti množství faktorů biochemických, genetických, fyziologických, fyzikálních, historicko-evolučních a snad i jiných, které lze poměrně snadno popisovat jen v rámci jim příslušející úrovně popisu (z níž se pro změnu vytrácí ta součinnost). Navzdory zakořeněné nedůvěře vůči „vědě o jednotlivostech″ se přitom ukazuje, že jednotlivosti vybočující z řady málokdy vážně otřásají smyslem, který v biologických poznatcích nalézáme nebo do nich vkládáme. To lze vidět jak v rámci jedné úrovně popisu (centrální dogma molekulární biologie přežilo objev reverzní transkripce3)), tak v pohledu zobecňujícím: existující biologické teorie se spíš rozkošaťují než hroutí, vývoj spěje od Darwina k neodarwinizmu, od Watsona ke Kaufmannovi (a tudíž i k Markošovi).

Anton Markoš ve své knize dokládá (jak jinak než vhodně voleným souborem biologických jednotlivostí, z nichž každá je sama o sobě zajímavá), že živý svět nelze pochopit, budeme-li se zabývat pouze jedinou úrovní popisu. Ve světě, který oplývá pokusy o doložení pravého opaku, si tím samozřejmě koleduje o módní nálepku „alternativního vědce“, která může být míněna i chápána jako nadávka nebo poklona, podle toho, kdo ji komu udílí. V našem případě se mi však takové označení jeví jako veskrze neoprávněné. Zdá se mi totiž, že biologii (té normální, učebnicové a „nealternativní“) je myšlenkový postup, na němž je Markošova kniha logicky vybudována, vlastní. Co více: není snad budování teorií na jednotlivostech a hledání jednotlivostí, které by teorie mohly vyvrátit, jedním z mála rysů, které biologii odlišují od deduktivních věd postupujících od obecného k jednotlivému, jako je třeba matematika? A což teprve vědy o lidské společnosti: to by to s námi pěkně dopadlo, kdybychom nedokázali obecně popsat to, co sami děláme... snad odtud pramení ten procítěný odpor paní profesorky vůči definicím založeným na výčtu vlastností. Vzato z druhé strany: příslovečná uhoněná myš je koneckonců docela solidním objektem biologického zkoumání, v němž jsou definice výčtem vlastností veskrze přípustné a na jehož konci může být ... buď další řada jednotlivostí, které jsou samy o sobě zajímavé, ale o ničem jiném než o sobě nevypovídají – anebo třeba i inspirující pokus o sjednocující pohled na svět organizmů či „živých tvarů“.

Poznámky

1) Opsáno z lavice někde v posluchárně.

2) Není vůbec řeč o tom, že by různé sbírky jednotlivostí musely dávat stejný smysl; Brehmův život zvířat a Dawkinsův „Selfish gene“ by byly stejně dobrými příklady.

3) Původní verze centrálního dogmatu, podle níž se genetická informace přenáší jednosměrně z DNA do RNA a odtud do bílkovin, byla ovšem upravena: informace se jednosměrně přenáší z nukleových kyselin do bílkovin.

Citát

Freeman J. Dyson: Sledování nemódních cílů, citováno dle O. Kowalského, PMFA 30, 3038, 1985

... V každém určitém okamžiku dějin vědy, nejdůležitější a nejplodnější myšlenky často leží spící jen proto, že nejsou v módě.[...] Neměli bychom ovšem přestat podporovat módní výzkum, který zaměstnává většinu mladých vědců a činí je šťastnými. Ale měli bychom dát stranou jistý díl našich zdrojů, snad desetinu nebo možná čtvrtinu, na podporu nemódních lidí zabývajících se nemódními věcmi. Neměli bychom se bát, že budeme vypadat pošetile nebo dokonce jako blázni. Neměli bychom se bát podporovat riskantní podniky, které mohou úplně selhat. Protože jsme nezávislí, máme právo přijímat rizika a dělat chyby. Organizace, které podporují pouze výzkum bez rizika a bez možnosti chyb, budou nakonec podporovat pouze průměrnost. Jestiže budeme se zdravým rozumem a s odvahou pokračovat v podpoře nemódních lidí, kteří se zabývají věcmi podle pravověrného mínění nedůležitými nebo bláznivými, je zde dobrá naděje, že zachráníme pro vědu případného Sophuse Lieho nebo Hermanna Grassmanna, lidi, jejichž myšlenky budou stále ještě věhlasné dlouho poté, co naše současné módní rozruchy budou zapomenuty.

Diskuse

Žádné příspěvky