Antibiotikum u včel – více škod než užitku

Severoameričtí včelaři bijí na poplach. Jejich včelstva hynou. Krajně znepokojení jsou i pěstitelé mnoha plodin závislých na opylení včelami. Ti už zaznamenali citelné ztráty na úrodě.

První velké včelí vymírání propuklo v roce 2006 a navzdory všem snahám včelařů a veterinářů se situace od té doby příliš nezlepšila. Včely hynou masově během přezimování. Pro fenomén se ujalo označení syndrom zhroucení včelstev (anglicky colony collapse disorder, zkráceně CCD). Pátrání po příčinách zatím nepřineslo kýžený výsledek. „Podezřelých“ je řada. Riziko zhroucení včelstev stoupá při nákaze nejrůznějšími mikroorganismy či cizopasníky. Svůj podíl může mít i řada pesticidů. Některé jsou používány k hubení škůdců plodin, na kterých včely sbírají nektar a pyl. Jiné se používají přímo v úlech, např. k hubení parazitických roztočů. Jednotlivé látky se však vyskytují v tak nízkých koncentracích, že samy o sobě příčinou vymírání včel zcela jistě nejsou.

Američtí entomologové David Hawthorne a Galen Dively z University of Maryland publikovali v časopise PLoS ONE zajímavou studii,¹⁾ která naznačuje, že příčinou zhroucení včelstev může být kritická kombinace několika různých faktorů. Oba vědci se zaměřili na skupinu včelích proteinů, které mají za úkol odstraňovat z nitra buněk cizorodé látky.²⁾ Plně funkční proteiny včely chrání a díky nim snáší včela ve svém prostředí přítomnost mnoha cizorodých látek. Tyto „buněčné čističky“ však mohou mít výrazně snížený výkon v případě, že je včelí organismus vystaven látkám, jejichž vedlejší účinky mají za následek zablokování detoxikačních proteinů. Hawthorne a Dively zjistili, že včely jsou vystaveny takové nebezpečné kombinaci cizorodých látek.

Severoamerické včely sužuje cizopasný roztoč kleštík zhoubný (Varroa destructor). Kromě toho, že oslabuje včely vysáváním jejich tělních tekutin, šíří ve včelstvech i některá virová onemocnění. Američtí včelaři používají k hubení kleštíků řadu chemických prostředků, tzv. akaricidů. K hojně užívaným patří tau-fluvalinát, kumafos a některé pyretroidy. Ty včelám samy o sobě neublíží, pokud jsou jimi včelstva ošetřena v správných dávkách. Včelí buňky se akaricidů zbaví pomocí detoxikačních proteinů.

Američtí včelaři podávají včelám i antibiotika, například oxytetracyklin, na ochranu před bakteriemi, jako je třeba původce moru včelího plodu³⁾ Paenibacillus larvae. Právě toto antibiotikum však blokuje činnost detoxikačních proteinů. O tom, že cesta do pekel je i v tomto případě dlážděna jen těmi nejlepšími úmysly – tedy chránit včely současně před kleštíkem a bakteriální nákazou, svědčí výsledky experimentů, které Hawthorne a Dively provedli přímo na včelách.

Samotné antibiotikum včelám neublížilo a stejně tak pro ně byly neškodné jednotlivé akaricidy nasazované proti kleštíkovi. Kombinace obou typů látek se ukázala jako smrtící. Jakmile byly včely léčené oxytetracyklinem vystaveny účinku tau-fluvalinátu nebo kumafosu či pyretroidů, uhynulo jich více než 80 %. Detoxikační proteiny ochromené oxytetracyklinem už nedokázaly odstraňovat v dostatečné míře akaricidy z včelího organismu.

Výsledky Hawthornových a Divelyho pokusů možná poodhalily jednu z příčin zhroucení včelstev. Každopádně však ukázaly, že jednoduchá logika nemusí být v komplikovaném reálném světě tím nejspolehlivějším průvodcem při řešení problémů. Látky, které vnášíme do životního prostředí a které následně působí na nás i na organismy kolem nás, mohou vstupovat do překvapivých interakcí. Jejich účinky se mohou rušit, sčítat i násobit. Měli bychom být proto velmi opatrní nejen při hodnocení jejich dopadů, ale už při samotném zavádění těchto látek do praxe.