Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Anglická biologie doby Darwinovy

Historické souvislosti
Publikováno: Vesmír 76, 328, 1997/6

V době, kdy se ve Francii (i v Německu) těšila biologie rozsáhlé státní podpoře, byl v Anglii (v polovině minulého století) jediným profesionálním biologem anatom a paleontolog Richard Owen (1804–1892), který jako první precizně definoval pojmy homologie a analogie v dnešním pojetí (Report on the archetype and homologies of vertebrate skeleton – Zpráva o archetypu a homologiích kostry obratlovců, 1847) a svým stylem práce se blížil francouzským srovnávacím anatomům. Valná většina britských přírodovědců se však rekrutovala z řad amatérů – bohatých soukromníků, anglikánského duchovenstva či později také misionářů a koloniálních důstojníků, kteří zaměnili nudu tropů a tradiční radosti soldatesky za lovecko–zoologické či botanické výzkumy. Biologické výzkumy jako rozmar finančně zajištěných jednotlivců také celkem jednoznačně profilovaly popisné disciplíny, „natural history“, jakožto převažující směr. Centrem tohoto výzkumu byla především Linnéova společnost v Londýně, publikující zejména popisy nových forem z různých částí koloniálního impéria. Od samého počátku britské biologie je patrný spíše zájem o terénní pozorování živých forem a jejich bionomii (což posléze vyústilo v ekologii jako disciplínu) než o morfologicko–anatomické či embryologické studie kontinentální. Rovněž specifické bylo přežívání tzv. přírodní teologie, na kontinentě kvetoucí v 17. – 18. století, daleko do 19. století (ostrovní izolovanost přispěla k této roli Anglie coby „sociálních Galapág“ v mnoha směrech). Přírodní teologie, která působila úzké personální propletení anglikánského duchovenstva a britské biologie, velmi ovlivnila i Darwina a dala polemikám proti němu mnohem sveřepější a archaičtější notu, než by měly na kontinentě. Tento myšlenkový směr toužil objevit ve všech Stvořitelových dílech jeho velkolepost a všeobjímající lásku. V opylování květin se to dařilo poměrně snadno, ve vyžírání vnitřností parazitovaných housenek larvami lumků jen s určitými obtížemi. (Nějaké kostrbaté řešení, např. že tak Všemohoucí brání tomu, aby hmyz nezničil všechno rostlinstvo, že housenky žádnou bolest necítí atp., se vždycky našlo – jedno každé paradigma vždy narazí na určitý soubor jevů, které by „neměly být“ a je nutné je nějak odvysvětlit – pro neodarwinizmus jsou to třeba případy altruizmu v živém světě.) Zároveň se v Anglii této doby dostává na špičkovou úroveň šlechtitelství zvířat jak užitkových (ovcí, prasat), tak chovaných pro zábavu a okrasu (koní, psů, holubů, drůbeže) a nahromadilo se mnoho zkušeností s umělým výběrem a jeho praktickou aplikací (podobně např. i v okrasném zahradnictní).

Do tohoto prostředí se narodil a v něm vyrůstal Charles Darwin (1809 – 1882). Pocházel ze zámožné rodiny a celý život zůstal soukromým učencem, většinou stažen do okruhu své rodiny v anglickém Downu. Některé z jeho evolučních myšlenek jsou naznačeny v naučných básních jeho podivínského děda, lékaře Erasma Darwina (1731 – 1802), který však přímý vliv na Ch. Darwina neměl. Darwinův bratranec Francis Galton (1822 – 1911), lékař a soukromý vzdělanec, je zkladatelem lidské genetiky. Darwin studoval dva roky medicínu v Edinburgu, poté změnil obor a vystudoval anglikánskou teologii v Cambridži. Biologické vzdělání si doplňoval sám, za pomoci četných vzdělaných přátel. Po skončení studia se ve svých dvaadvaceti letech vypravil na jedinou zásadní cestu svého života, obeplutí Země na lodi Beagle (1831 – 36) pod vedením kapitána Roberta Fitz-Roye (1806 – 1865), jednoho ze zakladatelů oceánografie a později Darwinova urputného nepřítele. Plavba, jejímž hlavním úkolem bylo mapování pobřeží a mořských proudů u břehů Jižní Ameriky, zavedla Darwina, který byl hlavním přírodovědcem výpravy, zejména do oblasti argentinských pamp, Patagonie, Chile a na Galapážské ostrovy. Ty se mu staly „modelovým biotopem“ pro vznik nových druhů adaptivní radiací z těch mála, které tam byly zaneseny z pevniny. Rovněž setkání s velmi mladými fosiliemi v oblasti Argentiny dalo Darwinovi impulz k úvahám o vymírání a vznikání druhů v současné době. Na této plavbě vznikla i jeho velmi populární studie o vzniku korálových ostrovů. Po návratu domů žil Darwin až do smrti životem soukromého učence, vyhýbajícího se kontaktům s veřejností, sužovaného Chagasovou chorobou (tehdy ještě neznámou) a obklopeného početnou rodinou a domácím zvířectvem, zejména mnoha plemeny holubů.

Darwina velmi ovlivnily i spisy biologii zdánlivě vzdálené, např. ekonomické teorie Ricarda a Smithe. Dále na něj zapůsobil anglikánský biskup a sociolog Thomas Robert Malthus (1766 – 1834),především jeho Essay on the principle of population (Esej o základech populace, 1798), zdůrazňující mnohem rychlejší přirozené narůstání populace, než odpovídá stavu zdrojů. Darwinizmus je snad vůbec nejtypičtějším příkladem tzv. sociomorfního modelování, tj. promítáním společenských daností viktoriánské Anglie do světa živých bytostí. Patří k nim konkurence o zdroje, přežívání schopnějšího, odumírání špatně adaptovaných, „neviditelná ruka“ selekce, vrženost živočišného či rostlinného jedince do světa zbaveného jiných úběžníků než touhy po vlastním přežití a reprodukci. Egoizmus jednotlivce jakožto nejlepšího garanta funkce pospolitosti postuloval už teoretik anglické buržoazní společnosti Thomas Hobbes v 17. století. Přesně ty mechanizmy, které vedou k pokroku ve společnosti, k němu vedou i v přírodě. To je příčinou pronikavého úspěchu a zájmu o Darwinovu teorii na rozdíl od koncepcí pouze vývojově postupných, jako byla třeba Lamarckova. (Darwin, podobně jako Lamarck, na dědičnost získaných vlastností věřil, stejně jako na vliv používání a nepoužívání morfologických struktur – třeba očí u jeskynních živočichů.) Z hlediska sociomorfního modelování je zajímavé, jak pozdně neodarwinistické koncepce, vzešlé rovněž téměř bez výjimky z anglosaského světa, dále kladou důraz na sebeprosazení jedinců, ovšem posunuté už na úroveň genů („selfish gene“ R. Dawkinse). Darwinovo učení významně ovlivnily i názory soudobých geologů, zejména pak Charlese Lyella (1797 – 1875) a jeho Principles of geology (Základy geologie,1830 – 33). Šlo zejména o tzv. aktualizmus, tj. o to, že podmínky vzniku geologických útvarů minulosti nebyly zásadně odlišné od podmínek současných, což při pozorováních rychlosti vzniku sedimentů velmi podstatně zvyšovalo odhady geologického stáří Země a obracelo zřetel na pozvolný vývoj, zcela prostý jednorázových kataklyzmat. Jako vědec byl Darwin nesmírně pilným a pečlivým pozorovatelem a shromažďovatelem jednotlivostí pro podporu své vývojové koncepce. Získával je z literatury i z ústních sdělení přátel (jako jeden z mála shromažďoval se stejným zájmem argumenty jsoucí v rozporu s jeho teorií jako ty, které ji potvrzují). I kdyby se byl nezasloužil o spojení představ evoluce s představou přírodního výběru, stačila by i jeho zbylá činnost k značné vědecké slávě.

Kromě své nejznámější knihy On the origin of species by means of natural selection (O vzniku druhů přirozeným výběrem,1859), v níž představuje možnost vzniku nových druhů z hlediska dobového vidění nejzásadnější problém, publikoval i řadu dalších významných děl. Darwin jako první uspokojivým způsobem vysvětlil původ domácích zvířat. (Ve starší zoologii byly domácí formy, ale i jejich výrazná plemena, popisovány jako samostatné druhy a nezřídka byl pro každé plemeno předpokládán samostatný divoký předek, buď dosud neobjevený, nebo už vyhynulý. Podobnými úvahami se zabýval např. německo-ruský zoolog Peter Simon Pallas,1741–1811.) Domácí zvířata patřila k Darwinovým nejoblíbenějším tématům a stala se „exemplárními jsoucny“ pro modelování přírodního výběru na umělém, jehož význam pro vznik domestikovaných forem z divokých předků (které určil většinou správně) docenil plně teprve Darwin. Tímto tématem se zabývá kniha The variation of plants and animals under domestication (Variace rostlin a zvířat ve stavu domestikace, 1868). Velmi významné jsou i obsáhlé zoopsychologické úvahy, v nichž Darwin poukazuje na podobnou psychickou strukturu zvířat a člověka, kde zejména svět emocí je u obou velmi podobný. Darwin v zásadě založil etologii (byť ne pod tímto názvem) na základě popisů jednotlivých kazuistik o chování zvířat (ve stejné době a podobnými metodami jako populární německý přírodopisec Alfred Edmund Brehm, autor velice známého a dodnes přetiskovaného „Života zvířat“). Velmi významná byla také Darwinova koncepce pohlavního výběru u zvířat i člověka, kdy Darwin vysvětloval vznik pohlavního dimorfizmu a nejrozmanitějších pestrých zbarvení a „luxusních orgánů“ s epigamní funkcí estetickými preferencemi a vkusem, zejména ze strany samiček. Tato témata spolu s tématem evolučních mechanizmů vzniku člověka byla zpracována v známé a ve viktoriánské společnosti zděšení způsobivší knize The origin of man and selection in relation to sex (Původ člověka a pohlavní výběr, 1871). Darwin se podrobně zabýval procesem hominizace a vysvětloval jej kombinací přírodního a pohlavního výběru, přičemž hojně využíval svých zkušeností s psychologií „přírodních národů“, či spíše „divochů“, jak je nazýval a vnímal, sebraných během plavby na Beaglu (zejména ohňozemských Indiánů). Jeho poměr k těmto národům byl sice humanisticko–ochranitelský, počítal však s jejich brzkým „odselektováním“ civilizačními tlaky a děsil se jejich barbarství a nemorálnosti. (Devatenácté století, speciálně jeho druhá polovina, přineslo řadu spisů obhajujících méněcennost neevropských lidských ras i dalších jednotlivých etnik z biologických pozic a vědeckou argumentací; povaha doby, která se cítila povinna přiložit ruku k dílu v boji za „lepší příští“, už pak sama napověděla, co s „méněcennými“ národy učinit.) Darwin publikoval i řadu dalších spisů o svijonožcích (Cirripedia), opylování orchidejí, masožravých rostlinách, půdotvorné činnosti žížal atd., vesměs neobyčejně kvalitních.

Své názory o přírodním výběru publikoval neobyčejně pozdě (1859) a býval by je publikoval ještě výrazně později, kdyby r. 1858 nedošla z Malajsie londýnské Linnéově společnosti zpráva formulující téměř identickou koncepci evoluce a přírodního výběru. Jejím autorem byl Alfred Russel Wallace (1823–1913), nadšený samouk s mnohaletou zkušeností s přírodovědeckou prací v tropech. Jeho esej a ukázky z Darwinovy připravované knihy vyšly r. 1858 a rok nato i „předčasně“ vydaná On the origin of species ... . Wallace, původně zeměměřičský pomocník, se vydal r. 1848 se svým přítelem Henry Batesem (1825 – 1892) na mnohaletou výzkumnou cestu do Amazonie. Jejím cílem bylo zkoumat „původ druhů“ a ověřit v praxi některé myšlenky populárního předdarwinovského evolučního spisku nakladatele Roberta Chamberse (1802–1871) Vestiges of the natural history of creation (Stopy přirozených dějin stvoření, 1844). Během této dobrodružné cesty shromáždil Bates materiál (publikovaný r. 1862) k darwinovskému konceptu mimeze u motýlů jakožto podobnosti vyvolané selekčním tlakem predátorů. (Jevu samého, tj. vnější podobnosti druhů z různých systematických skupin, si všimlo už několik dalších autorů první poloviny 19. století, ale jen obtížně rozlišovali mezi příbuzností, konvergencí a „mimetickou“ podobností v dnešním slova smyslu. Sám termín „mimicry“ užili poprvé už Kirby a Spence r. 1818, ale k označení podobnosti kryptického hmyzu s částmi rostlin.) Wallace po návratu do Anglie ihned odjel do Malajsie a vrátil se až r. 1862. Přes určité zastínění Darwinem (mezi oběma však panovaly velmi přátelské vztahy a Darwin nezámožného a v pracovním procesu v zásadě nepoužitelného Wallacea nejrůznějším způsobem podporoval a protěžoval) byl Wallace biologickým myslitelem, který přinesl mnoho nového. Rozpracoval v podstatě podnes platnou teorii adaptivního výkladu zbarvení u živočichů (zejména zformuloval koncepci zbarvení výstražného) a založil zoogeografii jako samostatnou disciplínu. Výsledky publikoval v knize Geographical distribution of animals (Zeměpisné rozšíření živočichů, 1876). Zakladatelem fytogeografie byl všestranný ženevský botanik Alphonse De Candolle (1806 – 1893). Wallace nesdílel Darwinovu koncepci pohlavního výběru (pouze výběr přírodní), ani jeho zálibu v domestikovaných formách. Domácí zvířata pokládal za nepřirozené zrůdy. Vznik člověka naopak viděl jako ovlivněný vyšším zásahem (bezsrstost, hudební a matematické nadání, morálku atd. chápal jako selekčně nevýhodné či v nejlepším případě neutrální) – počátky života viděl jako ovlivněné božskými silami i Darwin. Shrnutím Wallaceových evolucionistických názorů a dobových diskusí na tato témata je jeho kniha Darwinism (1889). Vzhledem k Darwinově nechuti k polemikám, krajně zdvořilé povaze a životu mimo zorné pole veřejnosti vzal prosazování jeho idejí a vedení četných veřejných diskusí na sebe anglický lékař a biolog Thomas Huxley (1825 – 1895). Z téže rodiny, z níž vzešel i známý spisovatel Aldous Huxley, pocházel významný evoluční genetik Julian Huxley (1887 – 1975), autor knihy Evolution, a new synthesis (Evoluce, nová syntéza, 1942). Tradice darwinovské a neodarwinovské biologie, založené na věrnosti principu přírodního výběru, je od Darwinových dob na Britských ostrovech kontinuální, s centrem zejména v Oxfordu. Další trendy se týkaly zejména kombinací klasického darwinizmu a poznatků mendelovské genetiky – populační genetika (zhusta na mimetických druzích hmyzu, zejména motýlech) a konečně „syntetická“ evoluční teorie. Významná jsou v této souvislosti zejména díla Edwarda B. Poultona (1856 – 1943), Reginalda G. Punnetta (1875 – 1967), G. D. H. Carpentera (1882 – 1953) o mimezi a genetickém pozadí tohoto jevu, dále pak matematické aplikace v populační genetice Ronalda A. Fishera (1890 – 1962), Johna B. S. Haldaneho (1892 – 1964) a J. B. Forda. Tato tradice pokračuje kontinuálně až k Richardu Dawkinsovi (*1941) a jeho teorii sobeckého genu. Darwinovo vystoupení r. 1859 a následných více než padesát let bouřlivých diskusí na darwinovská témata představuje nnejdramatičtější událost dějin biologie 19. století a zdá se, že dějin biologie vůbec, a zároveň biologický problém, kterému se dostalo asi největší veřejné publicity za lidskou historii. O detailech těchto bojů se lze nejlépe informovat v Rádlově knize Dějiny vývojových theorií v 19. století (1909). Ohlasy darwinizmu v 19. století nějakým způsobem potrefily téměř veškeré obory lidské činnosti – beletrii, právo, lingvistiku, pedagogiku atd. Zejména silný vliv měl tzv. sociální darwinizmus, hrubá a jaksi „zlidovělá“ aplikace darwinizmu na soupeření a boje národů či společenských tříd – řada protagonistů první světové války byla odchována brožurami tohoto typu. Stejně jako marxizmus a freudizmus, další nejvýznačnější redukcionistické myšlenkové systémy 19. století, vytvořil i darwinizmus svou „lidovou“ větev, zacházející s původně subtilními vědeckými argumenty stylem nábožensko–ideologických zjevených pravd. Vzhledem k tomu, že uzavřené myšlenkové systémy mají v sobě vždy více či méně skrytou sebepotvrzující komponentu, je právě sledování těchto „mimovědeckých“ proudů obzvlášť zajímavé a z jejich praktických výstupů varovné. Religiózně mýtotvorná složka lidské osobnosti samozřejmě není odstranitelná, jak se 19. století mylně domnívalo, ale může se za určitých situací zmocnit témat původně vlastních vědě (biologie obecně, rasová antropologie, politická ekonomie, nověji i ekologie) a zacházet s nimi dále způsobem sobě vlastním. Pro druhou polovinu 19. století a její redukcionistické myšlenkové systémy je navíc typická radost z odhalení „nahé“ skutečnosti, ze strhávání líbivých masek a vnějšího zdání – svět je ve své skutečné podstatě zcela jiný, než se jeví. Přitom jsou základy, na něž je myšlení redukováno, vlivem starší tradice nadále pociťovány jako „nízké“ či „nečisté“, a tak mají takováto odhalení jakýsi přídech pikantnosti. Z tohoto pohledu je poněkud pochopitelné jak nesmírné nadšení obhájců nové biologické koncepce, tak divoké výpady odpůrců proti ní.

O darwinizmu a věcech souvisejících pojednávají v různé míře i následující, v posledních několika letech vyšlé knihy:

Baker R.: Válka spermií. JOTA, Praha 1996 (recenze viz Vesmír 76, 69, 1997/2)

Dawkins R.: Řeka z ráje . Archa, Bratislava 1996 (recenze anglické verze viz Vesmír 75, 343, 1996/6)

Doskočil J.: Evoluční biologie. Univerzita Karlova, Praha 1994 (skripta) (recenze viz Vesmír 73, 695, 1994/12)

Flegr J.: Mechanizmy mikroevoluce. Univerzita Karlova, Praha 1994 (skripta, 2. vydání r. 1995) (recenze viz Vesmír 73, 695, 1994/12)

Fromm E.: Anatomie lidské destruktivity. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997

Gould S. J.: Jak neměřit člověka. Mladá fronta, Praha, v tisku (recenze anglické verze viz Vesmír 73, 577, 1994/10)

Johnson P. E.: Spor o Darwina. Návrat domů, Praha 1996 (viz zamyšlení J. Flegra 76, 326, 1997/6)

Jones S.: Jazyk genů. Biologie, historie, evoluční budoucnost. Paseka, Praha Litomyšl 1996 (recenze viz Vesmír 76, 71, 1997/2)

Leakey R.: Původ lidstva. Archa, Bratislava 1996

Lorenz K.: Takzvané zlo. Mladá fronta, Praha 1992 (viz zamyšlení Stanislava Komárka ve Vesmíru 74, 289, 1995/5)

Lorenz K.: 8 smrtelných hříchů. Panorama, Praha 1990 (viz zamyšlení Stanislava Komárka ve Vesmíru 74, 289, 1995/5)

Lorenz K.: Odumírání lidskosti. Mladá fronta, Praha 1997

Lovelock J.: Gaia živoucí planeta. Mladá fronta, Praha 1994

Markoš A.: Povstávání živého tvaru. Vesmír, Praha 1997 (recenze viz Vesmír 76, 284, 1997/5)

Raup D. M.: O zániku druhů. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1995 (recenze viz Vesmír 73, 456, 1994/8 a článek J. Kolibáče ve Vesmíru 75, 611, 1996/11)

Teilhard de Chardin P.: Vesmír a lidstvo. Vyšehrad, Praha 1990 (recenze viz Vesmír 70, 515, 1991/9)

Veselovský Z.: Chováme se jako zvířata. Panorama, Praha 1992 (recenze viz Vesmír 72, 505, 1993/2)

Watson J. D.: Tajemství DNA. Academia, Praha 1995 (úryvek viz Vesmír 75, 169, 1996/3)

Wilson E. O.: O lidské přirozenosti. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1993 (recenze viz Vesmír 72, 505, 1993/9)

Wilson E. O.: Rozmanitost života. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1955 (recenze viz Vesmír 74, 517, 1995/6)

Wolpert L.: Triumf embrya. Academia, Praha 1995

Wright P.: Morální zvíře. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1995

Na téma evoluce a darwinizmu vyšly ve Vesmíru v letech 19931997 tyto stati:

Cvrčková F.: Životní minimum z pohledu bakterie. 75, 128, 1996/2

Doskočil J.: Evoluce jako dialog. 74, 285, 1995/5

Doskočil J.: Život na ostří nože. 74, 324, 1995/6

Doskočil J.: Kvazispecies statistická definice informační makromolekuly. 73, 667, 1993/12

Doskočil J.: Jsme z deseti procent baktériemi? 72, 185, 1993/4

Fedoročko P.: Chromozóm. 73, 305, 1994/6

Flegr J.: Evoluce pohlavního rozmnožování. 74, 268, 1995/5

Flegr J.: Sbohem primitivní darwinisticko-dawkinsovský světe. 72, 448, 1993/8

Flegr J.: Molekulární taxonomie. 72, 605, 1993/11

Frynta D.: Reciproční altruizmus a sobeckost. 72, 189, 1993/4

Havel I. M.: Smrt, vymírání a odumírání. 73, 423, 1994/8

Havel I. M.: Úvaha o přirozeném výběru. 72, 423, 1993/8

Heron Ch.: Kaleidoskop rostlinné evoluce. 72, 384, 1993/7

Horáček I.: O myškách profesora Burdy, tabu incestu a podobných nočních můrách. 74, 453, 1995/8

Höschl C.: Zlo, agrese, ... 72, 249, 1993/5

Kolibáč J.: Vliv taxonomické metody na permské vymírání. 75, 611, 1996/11

Kolibáč J.: O účelu a zbytečnosti. 74, 331, 1995/6

Kománek D.: Noční můry a zdravý rozum 74, 284, 1995/5

Kovář P.: Purkyně a Lovelock. 72, 29, 1993/1

Krhovský J.: Hromadná vymírání bořící a tvořící. 73, 435, 1994/8

Kvasnička V.: Ovplyvňuje učenie evolúciu? 74, 8, 1995/1

Lukeš J.: Editování RNA. 733, 365, 1994/7

Markoš A.: Jak vzniká řád biologických struktur. 74, 326, 1995/6

Neubauer Z.: Žirafa jako noční můra aneb co k tomu Brehm? 74, 405, 1995/7

Neubauer Z.: Gaia návrat bohyně. 72, 32, 1993/1

Roček Z.: Dinosauři a vymírání. 73, 443, 1994/8

Sládeček F.: Darwinizmus opět v ohrožení. 73, 310, 1994/6

Storch D.: Paví ocas: dobrá zpráva, módní výstřelek, nebo umělecké dílo? 75, 453, 1996/8

Storch D.: Proč se samice páří opakovaně s jedním samcem? 73, 464, 1993/8

Storch D.: Evoluce na hranici chaosu. 72, 327, 1993/6

Storchová Z.: Zpráva o usměrněných mutacích. 74, 605, 1995/11

Sýkora P.: Lamarck by mal radosť. 72, 551, 1993/10

Symonds N.: Úspěšná teorie evoluce? 72, 129, 1993/3

Šíma P., Trebichavský I.: Homeoboxové geny. 74, 276, 1995/5

Špinka M.: Neodarwinismus a teorie živé planety. 72, 451, 1993/8

Štys P.: Morfologie milování. 75, 323, 1996/6 a 75, 393, 1996/7

Urban Z., Frynta D., Hošek P.: Geny a společnost73, 505, 1993/9

Zrzavý J.: Homologie. 76, 27, 1997/1

Zrzavý J.: Evoluční biologie. 75, 165, 1996/3

Zrzavý J.: O vzniku evoluční novinky a příbuzných nočních můrách. 74, 145, 1995/3 (a následné články D. Povolného, D. Frynty, I. Trebichavského, Z. Neubauera a P. Šímy na stranách 149152

Zrzavý J.: Původ mutací a jednorožec na zahrádce. 74, 645, 1995/11

Soubory

Data a souvislosti: 1997_06.pdf

Diskuse

Žádné příspěvky