Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Alpská obrazárna Valcamonica

Publikováno: Vesmír 94, 152, 2015/3
Rubrika: Glosy

Pod pojmem pravěká obrazárna si obvykle představíme velké a ohromující jeskynní malby, ale v Evropě existuje několik ohnisek drobných petroglyfů, tedy kreseb vyťukávaných do skály ostrým předmětem. Jde o několik desítek lokalit ve Skandinávii, Pyrenejích a v alpské oblasti, kde nejznámější obrazárnou je střed 75 km dlouhého lombardského údolí Valcamonica v severní Itálii. Počet obrázků se zde odhaduje na 300 000. Většina z nich pochází až z doby železné, nejčastěji mezi 6. a 1. stoletím př. n. l., ale bohatě je rovněž zastoupeno dlouhé pozdně neolitické a eneolitické období.

Petroglyfy jsou poměrně malé – většinou mezi 20–40 cm, někdy se překrývají a v přímém slunci téměř nejsou vidět. Vkročíme-li do paleolitické jeskyně, je to jako být v Sixtinské kapli. Prostě jsme ohromeni. U alpského skalního umění je situace odlišná. Trpělivě vyhledáváme kresby, snažíme se jim porozumět a nalézt vztah k dalším petroglyfům. Teprve postupně a někdy s nemalou námahou vnikáme do pravěkého světa, jako bychom luštili obrázkovou knížku. Výsledek je však ten, že máme pocit přímého kontaktu s pravěkem a lépe si umíme představit svět Etrusků i našich Keltů. Vidíme, jak lidé tančí, válčí, loví zvěř, orají, stavějí chrám či vesnici, a to vše se odehrává v reálné alpské krajině. Některé pravěké panely na sobě nesou až 850 postav. Nejvíc ze všeho mi toto skalní umění připomíná dobové ilustrace k Iliadě a dalším antickým příběhům. Objevují se však i motivy, jaké známe ze Skandinávie, a dokonce severní Afriky. Např. nejstarší vyobrazení keltského jeleního boha Cernunna pochází právě z lokality Naquane.

Oblast Valcamoniky, která dokonce byla krátký čas spravována českým králem Janem Lucemburským, připomíná izolované kavkazské údolí, kde se dlouho udržely místní zvyky. Římané si údolí podmanili až v roce 16 př. n. l., tedy v době, kdy už dávno obsadili Egypt a zvítězili v Galii. Střední část údolí má dost vláhy z tajícího sněhu; tmavé půdy jsou úrodné a v létě je teplo od moře zmírněné chladem hor. Svahy údolí jsou protkány starými úvozovými cestami.

Nejstarší osídlení není vázáno na nivy divočících alpských řek, ale na ploché zbytky starých ledovcových údolí, které leží 200 až 500 m nad současným dnem. Jde o příjemnou lesní krajinu někdy rozdělenou vertikálními skalními stupni, kde nepřítel zabloudí, ale kde se dá pást a obdělávat pole. V těchto místech bylo objeveno několik megalitických svatyní o stáří 4–5 tisíc let s menšími, ale zdobenými menhiry, na kterých nalezneme dýky, zvířata, složité spirály i první obrazy orby pomocí zapřažených zvířat (lokality Ossimo a Cemmo).

Většina petroglyfů je vázána na ledovcové ohlazy světlých permských metakvarcitů a načervenalých metakonglomerátů. Zcela převládají jednoduché figury zápasících postav. Asi nejde jen o vyobrazení boje, protože postavy se nedotýkají a nezabíjejí. Možná jsou to posvátná sportovní klání anebo přechodové rituály. Častá jsou vyobrazení složitých domů, které mohou být chrámem, ale také místem, kde bylo skladováno obilí.

Pravděpodobně nejslavnější jsou složité obrazce zhruba z 5. století př. n. l., intepretované jako mapy údolí (Bedolina). Není jasné, k čemu sloužily. K vybírání daní, zachycení příbuzenských vztahů, nebo k nějakému obřadu, který měl zajistit ochranu sídelního areálu? Z Valcamoniky rovněž pochází snad nejstarší evropské vyobrazení labyrintu, který se podobá labyrintu v katedrále v Chartres.

Na tento vizuálně bohatý svět je nutné se dívat jako na jednu poněkud přehlíženou odnož evropského výtvarného umění, které má stejný umělecký i dokumentární význam jako jeskynní malby, antické mozaiky či středověké fresky. Nenavštěvujeme je však někde ve zmrtvělém muzeu, ale přímo uprostřed svěžích, hlubokých lesů se skalami a vodopády a pod štíty Alp pokrytými sněhem.

Z praktických informací je třeba uvést, že v údolí Valcamonica je v rámci světového dědictví UNESCO otevřeno osm archeologických parků, jež leží v okolí městečka Capo di Ponte, kde je rovněž muzeum se zdobenými menhiry. Některé parky jsou volně přístupné a je důležité sem přijít za časného rána, kdy šikmé slunce vykresluje figury nejlépe. Na jiných místech se platí nevelké vstupné. Parky sestávají tak z padesáti panelů skalního umění, které je rozptýlené na trase dlouhé 1–3 km, na niž jsou zapotřebí alespoň dvě hodiny času. Ve většině panelů se člověk příliš nevyzná, ale pak narazí na nějakou překvapivou scénu, která se mu vryje do mysli. Alpské skalní umění je uměnímtrpělivých a nespěchajících návštěvníků.

Obrázky

Soubory

článek ve formátu pdf: V201503_152-155.pdf (819 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky