Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

Alfréd Bernard Nobel

Můj domov je tam, kde pracuji, a já pracuji ve všech koutech světa
Publikováno: Vesmír 75, 14, 1996/1
Obor: Biografie

Do světové kulturní historie se A. Nobel zapsal především testamentem, který vlastnoručně sepsal v Paříži 27. listopadu 1895. I když se narodil ve Stockholmu, podle životních osudů byl světoobčanem. Působil v mnoha zemích, ovládal několik cizích jazyků – ruštinu, angličtinu, francouzštinu a němčinu – a byl obdivuhodným organizátorem.

Jeho vynálezy byly výsledkem intenzivní práce Nobelových laboratoří v Německu (Krümmel), Francii (Paříž), Skotsku (Ardeer), Itálii (San Remo) a Švédsku (Björkborn, Karlskoga). Své objevy realizoval v devadesáti továrnách a firmách dvaceti zemí pěti kontinentů. Byl průkopníkem zakládání nadnárodních podniků. Jeho výrobní závody, představující světové průmyslové impérium, se staly zdrojem bohatství sloužícího podle závěti dodnes pokroku lidstva.

Nemalé příjmy měl Nobel z podílu na firmách v Rusku, kde se natrvalo usadili jeho bratři Robert a Ludwig. Tato část rodiny Nobelů, nazývaná ruští Rockefellerové, sehrála výjimečnou roli nejen při těžbě nafty v Baku nebo při uplatňování progresivních chemických technologií, ale i jako podnikatelé, kteří předběhli daleko svou dobu v péči o sociální zabezpečení zaměstnanců.

Mnohé z dnešních velkých koncernů chemického průmyslu mají své kořeny v podnicích založených Alfrédem Nobelem. Příkladem může být Imperial Chemical Industries (Velká Británie), Société Centrale de Dynamite (Francie), Dynamit Nobel AG (Německo), Nobel Industrier AB (Švédsko). V mládí prý Nobel působil dojmem předčasně dospělého, neobvykle inteligentního, avšak nemocného, zasněného a do sebe uzavřeného člověka. Dospělému Nobelovi se kromě moudrosti a duchaplnosti přisuzuje melancholie tlumená suchým humorem a sebeironií. Jak mu přibývala léta, stále více se stranil lidí, stával se nevlídným a podivínským.

Jako bezdomovec, světoobčan bez rodinného zázemí, stále na cestách, byl nejbohatším tulákem Evropy. Sám o sobě říkal: Můj domov je tam, kde pracuji, a já pracuji ve všech koutech světa. Nejlépe se cítil v Paříži, která mu téměř dvě desetiletí sloužila jako hlavní stan pro činnost obchodní i badatelskou. Teprve na druhém místě byl jeho dům ve švédském Björkbornu.

Nikdy nezaložil vlastní rodinu. Po celý život zůstal svobodný, žádný jeho citový vztah nevedl k manželství. Z jednoho však vzniklo dlouholeté přátelství. Rakouská průkopnice mírového hnutí Bertha von Suttnerová, rozená hraběnka Kinská, byla před svou svatbou kratší dobu Nobelovou osobní sekretářkou a snad by se za něj i provdala, kdyby již neměla jiný závazek. V roce 1905, devět let po Nobelově smrti, se Suttnerová stala nositelkou Nobelovy ceny za mír.

Nobelovy poslední deníky i dopis ze 7. prosince 1896 svědčí o tom, že je psal člověk svěžího ducha, pronásledovaný však předtuchou osamění ve svých posledních chvílích.

Poslední vůle
S celým mým zbylým realizovatelným majetkem bude naloženo takto: Kapitál vložený vykonavatelem mé závěti do bezpečných cenných papírů dá základ fondu, z jehož úroků budou každoročně odměňováni ti, kteří v uplynulém roce prokázali lidstvu největší užitek. Úroky ať jsou rozdělovány na pět stejných částí, z nichž jedna připadne tomu, kdo udělal nejdůležitější vynález nebo objev v oblasti fyziky; jedna část tomu, kdo udělal nejdůležitější chemický objev nebo zdokonalení; jedna část tomu, kdo udělal nejdůležitější objev v oblasti fyziologie nebo medicíny; jedna část tomu, kdo vytvořil v literatuře vynikající dílo s ušlechtilou myšlenkou; a jedna část tomu, kdo učinil nejvíce pro sbratření národů a zrušení či zmenšení armád nebo se zasloužil o uspořádání a podporu mírových kongresů. Ceny za fyziku a chemii budou udíleny Švédskou akademií věd, ceny za fyziologické nebo lékařské práce Karolinským institutem ve Stockholmu, za literaturu Akademií ve Stockholmu a ceny předním obhájcům míru pětičlenným výborem, který zvolí norský parlament. Je mou výslovnou vůlí, aby při udílení cen nebyl brán žádný zřetel na národnost a cenu obdržel ten nejzasloužilejší, nehledě na to, zda je Skandinávec nebo ne.

V Paříži 27. listopadu 1895

Alfréd Bernard Nobel


Závěť byla sice otevřena již v lednu 1897, vyřízení pozůstalosti se však protáhlo až do r. 1900. Protože při sepisování poslední vůle chyběl advokát, měl dokument mnohé formální nedostatky. Někteří zákonní dědicové toho využili ke zpochybnění platnosti neobvyklého testamentu. Komplikace vznikaly také kvůli Nobelovu skutečnému bydlišti (z tohoto hlediska totiž uplatňovala nároky na dědictví řada zemí) a velkému rozptýlení majetku (více než 33 milionů švédských korun) po osmi evropských zemích:


Velká Británie 7 818 174 SEK

Francie 7 280 817 SEK

Německo 6 152 251 SEK

Švédsko 5 796 140 SEK

Rusko 5 232 773 SEK

Itálie 630 410 SEK

Rakousko-Uhersko 228 754 SEK

Norsko 94 472 SEK


Nečekané obtíže působil rovněž váhavý postoj institucí, které měly podle závěti převzít odpovědnost pří udílení peněžitých odměn (nazývaných od r. 1901 Nobelovy ceny), a skepse krále Oskara II., pochybujícího o realizovatelnosti některých částí závěti. Švédské postoje byly navíc poznamenány napjatými vztahy vůči Norsku, které odpovídalo za volbu laureátů Ceny za mír.

Největší zásluhu na tom, že byla závěť prosazena jak na oficiálních místech, tak mezi znesvářenými dědici, měl Nobelův synovec Emanuel, reprezentující koncem devatenáctého století ruskou větev rodiny Nobelů, a jeden ze dvou vykonavatelů závěti, mladý Nobelův asistent Ragnar Sohlman.

Založení Nobelovy nadace a předpisy pro instituce oprávněné udělovat ceny schválil švédský král ve Státní radě 29. června 1900. Obdobná norská ustanovení jsou datována 10. 4. 1905. Politická unie mezí Švédskem a Norskem byla sice roku 1905 zrušena, ve skutečnosti však žije i dnes v Nobelově nadaci, která je spojovacím článkem obou suverénních států.

Nobelovy instituce
Nobelova nadace je nezávislá, nestátní organizace odpovídající od r. 1900 jako výhradní vlastník za hospodářskou správu fondu. Správní radu nadace tvoří šest řádných a tři zastupující členové, kteří jsou občany Švédska nebo Norska. Předsedu a místopředsedu rady jmenuje švédská vláda. Ostatní členové jsou voleni hlasy zmocněnců institucí oprávněných udělovat cenu. Kromě hospodářské činnosti plní nadace také řadu úkolů organizačních; ve spolupráci s oprávněnými institucemi zajišťuje např. předání cen ve Stockholmu, pořádá Nobelova sympozia aj.

Podle Nobelovy závěti jsou k udílení cen oprávněny čtyři instituce.

  • Královská švédská akademie věd (cca 275 členů) udílí Cenu za fyziku, Cenu za chemii a od roku 1969 také Cenu za ekonomii na paměť Alfréda Nobela.
  • Nobelův sbor Karolinského institutu (50 členů) udílí Cenu za fyziologii nebo medicínu.
  • Švédská akademie (18 členů) udílí Cenu za literaturu.

Všechny tři švédské oprávněné instituce mají své pětičlenné Nobelovy výbory, které vykonávají činnosti spojené s přípravou volby laureátů.

  • Norský Nobelův výbor, jehož pět členů je voleno norským parlamentem, má ve spolupráci s dalšími znalci povinnost určit nositele Ceny za mír a zvolenému laureátovi cenu také odevzdat.

Tyto instituce mohou rozhodovat o založení zvláštních ústavů (Nobelových institutů), které se podílejí na činnostech souvisejících s Nobelovými cenami.

Statutem Nobelovy nadace je zcela přesné určeno, kdo může navrhovat laureáty cen. Např. v oblasti fyziky a chemie jsou k tomu oprávněni:

  • švédští a zahraniční členové Královské švédské akademie věd;
  • členové Nobelova výboru pro fyziku a chemii;
  • nositelé Nobelovy ceny za fyziku a chemii;
  • řádní profesoři fyziky a chemie na univerzitách a technických vysokých školách ve Švédsku, Dánsku, Finsku, Islandu a Norsku a na Karolinském institutu (lékařské fakultě) ve Stockholmu;
  • vedoucí příslušných kateder na nejméně šesti univerzitách nebo vysokých školách stanovených Královskou akademii věd tak, aby bylo dosaženo přiměřeného zastoupení různých zemí a jejich univerzit a vysokých škol;
  • další vědci, které Akademie může podle svého uvážení požádat o návrhy.

Podobná jednoznačná pravidla platí i pro návrhy na ostatní ceny.

Mezi šesti oblastmi, kde je Nobelova cena udělována, může být pouze Cena za mír předána nejen jednotlivcům, ale také organizacím nebo sdružením. Toto uznání získal např. Stálý mezinárodní výbor míru – 1910, Mezinárodní červený kříž – 1917, Nansenův mezinárodní úřad pro uprchlíky – 1938, Sdružení kvakerů – 1947 aj.

Nobelovy výbory rozesílají každý rok během letních měsíců stovkám vědců, členům akademií a univerzit z celého světa individuální výzvy k návrhům kandidátů na Nobelovu cenu pro příští období. Doporučení musejí být předána příslušnému výboru do konce ledna; pokud dojdou později, nejsou už brána v úvahu. Posuzování došlých návrhů začíná 1. února, stanoviska výborů jsou oprávněným institucím předkládána do konce léta. Jejích rozhodnutí, vyhlašovaná během října, mají konečnou platnost a nelze je změnit.

Podle statutu Nobelovy nadace mohou být v určitém oboru vyznamenány jednou cenou dvě práce. Je-li jedna oceněná práce dílem dvou nebo tří osob, náleží jim cena společně. V žádném případě nelze cenu dělit na více než tři části. Práce osob, které v době od podání návrhu do hlasování v oprávněných organizacích zemřely, už oceněny být nemohou. Pokud však zvolený laureát zemře dříve, než mohl cenu převzít, je odevzdána jeho dědicům. Každý vyznamenaný dostane zlatou medaili, diplom a finanční částku, jejíž výše odpovídá výsledkům hospodaření s fondem. Zvláště v posledním období je nominální hodnota peněžité odměny výrazně ovlivňována vysokou inflací švédské koruny:


1901 150 800 SEK

1920 134 000 SEK

1940 138 600 SEK

1950 164 300 SEK

1960 226 000 SEK

1970 400 000 SEK

1980 880 000 SEK

1986 2 000 000 SEK

1989 3 000 000 SEK

1993 6 700 000 SEK

1994 7 000 000 SEK

1995 7 200 000 SEK


V některých letech nebyly Nobelovy ceny udíleny vůbec (1940 – 42), nebo jen za menší počet oborů; např. 1915 – fyzika, chemie, literatura, 1916 – literatura, 1918 – fyzika, chemie, 1943 – fyzika, chemie, fyziologie nebo lékařství.

V roce 1955 se Ceny za literaturu vzdal pod nátlakem B. L. Pasternak (1989 byla předána jeho synovi) a o šest let později ji odmítl J. P. Sartre; v roce 1973 nepřijal Cenu za mír Vietnamec Le Duc Tho.

Nobelovy ceny se udělují 10. prosince zároveň ve Stockholmu i v Oslu. Nobelovy přednášky – jediné povinnosti laureátů – bývají obvykle několik dnů před převzetím ceny, nebo po něm. Jejich úplné znění je zveřejňováno v publikaci Les Prix Nobel.

Alfréd Nobel ve své závěti stanovil, že pří udílení ceny nesmí rozhodovat státní příslušnost, rasa, ideologie nebo náboženské vyznání, ale pouze výkon. Proto Nobelova cena zůstala nezávisle na různých politických změnách, k nimž během dvacátého století v řadě zemí docházelo, spolehlivým kritériem nejvyšší úrovně vědecké práce, literárního mistrovství i velkých činů upevňujících sbratření mezi národy.

A. B. NOBEL – chemik a průmyslník, vynálezce.

/21. 10. 1833 Stockholm – 10. 12. 1896 San Remo/

Rodokmen jeho rodiny začíná už v sedmnáctém století na jihu Švédska ve vesnici Nöbbelöv. Odtud pochází jméno Nobel, které uvedl v latinském tvaru Nobelius Alfrédův prapradědeček r. 1682 při imatrikulaci na Uppsalské univerzitě. Ambiciózní předek se zde později oženil s dcerou tehdejšího rektora univerzity Olause Rudbeckia.

Alfrédův otec r. 1842 opustil s rodinou Švédsko a přijal nabídku na podnikání v Sant Petěrburgu. Díky vynálezům protipěchotních a vodních min dosáhl v Rusku velmi brzy pevného a váženého postavení. Dobré materiální podmínky umožnily rodině zajistit dětem domácí učitele. Alfréd vynikal zejména v chemii a v jazycích.

Po cestách na zkušenou do Německa, Francie, Itálie a Spojených států v letech 1850 – 52 pracoval Alfréd jako chemik u svého otce, zpočátku v Sant Petěrburgu, později – po návratu rodičů do Švédska (1863) – v laboratoři na střelný prach v Heleneborgu u Stockholmu. V necelých jednadvaceti letech podal první ze svých 355 patentů, tzv. Nobelovu rozbušku, objev mimořádně důležitý pro praktické aplikace výbušnin. Krátce poté patentoval dynamit (1866), výbušnou želatinu (1887) a bezdýmný nitroglycerinový prach (1887). Ovlivnil vývoj syntetického kaučuku a umělé kůže, zdokonalil systémy techniky dálkové signalizace, poplašných zařízení aj.

Diskuse

Žádné příspěvky