Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

ad Eutanazie – a proč jsem proti

Publikováno: Vesmír 80, 304, 2001/6
Obor: Medicína

K diskusi o problému eutanazie mám jedinou kvalifikaci – jsem potenciálním příjemcem této pomoci. Přesto – nebo právě proto – se domnívám, že mám právo se k tomu vyjádřit. Část problémů je způsobena nevhodným použitím pojmů. Sám pojem eutanazie v minulosti získal obsah, který přesně neodpovídá současným úvahám na toto téma. Pokud by R. Honzák použil termín asistovaná sebevražda, pak by se řada problémů vytratila. Musel by ovšem vynechat i řadu svých argumentů. Diskuse se nevede o tom, jestli je možno usmrtit jiného člověka nezávisle na jeho vůli, ale o tom, zda je možno člověku pomoci, aby se usmrtil na základě svého vlastního svobodného rozhodnutí, navíc v případě, kdy toto rozhodnutí nebylo vyvoláno přechodnou situací nebo situací, kterou lze řešit dostupnými prostředky (nejen medicínskými).

Ustanovení Evropské konvence, které je v článku citováno, zakládá právo na ochranu života. Nezakládá povinnost života, a nelze ho tedy v tomto případě použít k argumentaci. Domnívám se, že řada etických argumentů má kořeny v historii, kdy větší nebo menší část lidí byla nesvobodných a jejich právo na život bylo majetkem někoho jiného (slibovali poslušnost až do „hrdel a statků“). Proto také sebevražda byla považována za trestuhodnou a často postihovala i příbuzné. Tato situace se změnila jen zčásti. Sebevražda sice není trestná, ale nikdo nesmí sebevrahovi poskytnout prostředky k jejímu usnadnění. Utrpení při nekvalifikovaném provádění má být aspoň odstrašujícím trestem.

Protože diskusi k této problematice sleduji, mám pocit, že názory většiny lékařů jsou do značné míry ovlivněny pocitem odpovědnosti za pacienta, která je podle jejich názoru daleko větší než odpovědnost pacienta samotného. Je tak možné sledovat argumentaci onkologa, který namítá, že až do konce existuje naděje na pacientovo uzdravení, i když je málo pravděpodobná, a proto asistovanou sebevraždu není možné připustit. Na druhé straně připouští (a patrně, byť nerad, i praktikuje) zmíněnou strategii odkloněné stříkačky, která tuto naději významně snižuje. Je možné číst obavy odborníka na lékařskou etiku, který se obává, že by uzákonění asistované sebevraždy ovlivnilo důvěru mezi lékařem a pacientem. Podle mého názoru však tuto důvěru daleko víc ovlivňuje třeba i neoprávněná představa, že lékař právě z etických důvodů nepředkládá pacientovi úplný názor na jeho aktuální stav a perspektivy jeho života. A právě tato nedůvěra může být důvodem k sebevraždě nebo odmítnutí účelné léčby.

Nejen zákonodárci, ale převažující většina společnosti už dávno přijala názor, že kvalita života je hodnotou, která převažuje nad posvátností vlastního života. Kdyby tomu tak nebylo, museli bychom například odsoudit čin Jana Palacha a řady jiných. Posouzení kvality života však musí být soukromou věcí konkrétního jedince, nikoliv záležitostí instituce (včetně lékařské). Jen konkrétní člověk může rozhodnout, kdy kvalita jeho života bude nadřazena posvátnosti života, a kdy tedy svůj život ukončí, ať už jako oběť nebo proto, že jeho kvalita za daných podmínek bude nepřijatelně nízká. Je samozřejmé, že kvalita života je ovlivněna řadou souvislostí sociálních, medicínských a dalších. Na druhé straně je třeba přiznat, že dostupnost použitelných prostředků bude vždycky omezená. Právě lékaři si to často uvědomují nejlépe. Nic nebrání nikomu, a zejména ne lékaři, aby svému pacientovi nabídl dostupné možnosti řešení jeho problémů. Předmětem diskuse je ale situace, kdy není co nabídnout nebo pacient nabízená řešení považuje za nepřijatelná či nedostatečná. A mělo by být pouze na něm, aby rozhodl, co je přijatelné a dostatečné. Musí tedy pacient trpět bolestmi jen proto, že lékař, který o něj pečuje, není dostatečně kvalifikován? Je třeba si uvědomit, že důsledky nedostatků ve všech oblastech nese právě pacient. Pokud to lze, je třeba odstraňovat důvody pro asistovanou sebevraždu, nikoliv ji zakazovat. Skutečně chceme říkat „ty musíš trpět, protože my nechceme, neumíme nebo nemůžeme“?

Technickým problémem je, jaké podmínky a jakým způsobem je třeba zaručit, aby byly vyčerpány jiné možnosti řešení situace a aby bylo zaručeno, že jde o vědomé rozhodnutí člověka. Bohužel právě těchto podmínek se většinou diskuse nedotýká. Je samozřejmě jednodušší smést problém ze stolu poukazem na etiku a morálku. Možná to zainteresované zbavuje nutnosti bojovat proti příčinám. Přesto nepochybně hrozí riziko zneužití, které by umožněním asistované sebevraždy patrně časem vzniklo, totiž morální tlak okolí na pacienta. Jen si nejsem jist, jestli tento problém neexistuje již nyní, i když by po zavedení možnosti asistované sebevraždy patrně dostal poněkud jiný charakter.

Žádná představitelná právní úprava nemůže nutit lékaře, aby asistoval u sebevraždy, stejně jako možnost neurochirurgického zákroku nenutí psychiatra nebo internistu, aby operoval mozkový nádor. Lékař, který by se asistencemi zabýval, by podle mého názoru měl být specialista. Ani ne tak na umírání jako na možnosti života. Jeho specializace by měla být patrně především v oblasti sociální a psychiatrické. Měla by zajistit, aby klientovi byly nabídnuty všechny dostupné možnosti zvýšení kvality života a aby byla odpovědně posouzena jeho schopnost rozhodování včetně případného nalezení a vyloučení tlaků, zejména z pacientova okolí. Je nepochybné, že by to byla jedna z nejnáročnějších lékařských specializací.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 2001_V304-305.pdf (170 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky