Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

75 let od úmrtí TGM

aneb Má nám stále ještě co říci?

< předchozí | seriál: Společnost naší doby |
Publikováno: Vesmír 91, 480, 2012/9

V roce 1892 vyšla kniha Maxe Nordaua (Simona Maximiliana Südfelda, významného sionisty) Entartung, která se pod anglickým názvem Degeneration stala dobovým bestsellerem. Nešlo v ní o nic menšího než o radikální analýzu „krize moderního člověka“, kterou Nordau demonstroval zejména na literárních a uměleckých dílech jako „obrazech doby“ – na Ibsenovi, Tolstém, Wagnerově kultu, symbolismu, Munchovi… V roce 1884, kdy byl termín použit poprvé, bylo to všechno – tu hanlivě, tu pozitivně – označováno také jako „dekadence“. Nordauovi to zapadalo do ovzduší „fin de siècle“, v němž prý zdegeneroval jak socialismus, tak darwinismus.

Samo o sobě by připomenutí knihy století staré (ale nikoliv zapomenuté) nebylo zajímavé, kdyby několik let před Nordauem (1881) nevydal knížku stejného zaměření Tomáš Masaryk – Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty. Masarykova analýza, vycházející ovšem z jiných principů a ústící v jiné závěry, je věnována témuž tématu – „rozumové a mravní anarchii“ ústící „ve velký počet duševně chorých“, anarchii podepřené moderní filozofií a literaturou – Byronem, Shelleym, Musetem, Lermontovem i Puškinem, ale především, jak ukázal později ve studiích Moderní člověk a náboženství (1904), „faustismem moderního člověka“, který chce všechno vědět a mít – za každou cenu a rychle. Myšlenka, že moderní člověk může být – nezávisle na svém hmotném postavení – v podstatě „neurotický“ či aspoň nespokojený, odpovídá jak dnešním výzkumům „lidského štěstí“, které není pozitivně korelováno s materiálním bohatstvím ani společenským postavením, tak bohaté, na Masarykovi ovšem již ne vždy závislé literatuře filozofické, psychologické i sociologické (u nás Rádl i Patočka, ve světě Fromm i Arendtová atd.).

V tomto Masarykově spise několikrát v různých verzích opakuje svou „diagnózu doby přechodní“, ale přidává k ní důrazně mravní akcent: „Politické a hospodářské poměry toho kterého národa jsou jen zevní stránkou vnitřního života duševního, jsou tímto duševním stavem podmíněny. Často se mi zdají pokusy a spory našich parlamentníků, politiků a národohospodářů hodně malichernými a jalovými. Rozhodně nezachrání společnost politické a hospodářské koncese, opravy a opravičky. Něco práv a peněz více nebo méně neodklidí pesimistickou rozmrzelost.“ Sociologická literatura nejméně od čtyřicátých let minulého století neříká nic podstatně jiného, byť jiným jazykem, v jiném kontextu a s jinými argumenty: člověk pozdní „akcelerované modernity“ žije nezřídka nenaplněným životem, žene se za idoly a mytickými vizemi nebo naopak za hmotnými zbytečnostmi.

Masaryk na své diagnóze doby stál až do konce svých dní. Ve Světové revoluci (1925), poslední knize svého dlouhého života, kde vydává „výčet z toho, co dělal v době války“, čteme zajímavou myšlenku: „Ale mohla být ta válka jiná než strašlivá a nelidská, jestliže na obou stranách stáli proti sobě většinou vojáci dávno mravně znejistělí, postižení nevírou a nedůvěrou v sebe i jiné?“ Ne všichni s ním souhlasili, Šalda napsal rozsáhlou recenzi, kterou nazval „Těžká kniha“ – tak obtížné se mu zdálo hájit Masarykův snad realistický, ale pesimistický pohled na svět a společnost. A byli v tom se Šaldou zajedno J. L. Fischer, J. L. Hromádka, do jisté míry později i Jan Patočka aj.

Ale Masaryk – i v tom je jeho veliká státnická moudrost – mlčky svou diagnózu vztáhl i na mladou republiku: z války se vrátily tisíce vojáků zatížených minulou nenávistí, zlobou a utrpením... Pochopil tedy, že začátky nebudou lehké – odtud pochází Masarykova slavná věta: „Dejte této mladé republice padesát let...“ Ano, doba, kdy se vystřídají nejméně dvě generace a kdy může vzniknout ekonomicky, sociálně a mravně konsolidovaný stát.

Někdy se mi zdá, že spory o některé nuance Masarykovy filozofie či spor o jeho význam ve vývoji sociologie jsou již vyvanulé. Málokdy se ale otevírají svazky z let Masarykova nikterak bezproblémového prezidentování (Cesty demokracie, I–IV), ačkoliv je tam leccos, co by nás mohlo oslovit.

Před vypuknutím hospodářské krize říká: „A ovšem – byrokracie demokratická nebude šetřit jen dole, ale i nahoře. Musíme se všichni a všude uskrovňovat ve správném poměru. Zlepšení situace stane se nejen opatřeními ekonomickými a finančními, nýbrž také mravní energií národa.“

V prezidentském poselství (1928) konstatuje, že „převrat zplodil tak zvané zbohatlíky, z nichž mnozí své peníze již ztratili. Ale jsou také zbohatlíci političtí, kteří kalkulovali na převrat“… atd. Zdá se, jako by platil jakýsi univerzální systém, „jak se dělají státní převraty“.

Ale nejen to – Masaryk v roce 1931 sděluje poslanecké sněmovně: „U nás převratem, v době revoluce politické a hospodářské dostali se do správy věcí veřejných také lidé, kteří na vznesené úkoly nestačili ani mravně, ani vzděláním. Nebudeme si zastírat fakt, že jsou u nás lidé, kteří svého postavení zneužívají k tomu, aby bez práce pohodlně žili a bohatli. Žaluje se právem na korupci. Je-li někdo korupčníkem nebo spojencem korupčníků, je v zájmu státu, aby byl odstraněn – je-li k tomu ještě politicky činným, je to dvojnásob nutné.“ Masarykova diagnóza „rozumové a mravní krize“ se nás týká víc, než si připouštíme: nejenže žijeme ve společnosti, která ještě rozhodně není mravně stabilizovaná, ale nutně v ní stále dožívají především mravní rezidua (a zejména deformace) dvou totalitních režimů...

Říkávalo se a říká, že Masaryk byl „moralista“, což dnes slyšíme právě opačně jako výzvu – jen „nemoralizovat“! Co to ale znamená – „nemoralizovat“? Zygmunt Bauman tento fenomén označil termínem „adiaforizace“, což je vyloučení určitých aktivit nebo dokonce celých sfér společenského života z oblasti mravního posuzování. Neposuzujme z mravního hlediska ekonomické aktivity, hazardní hry, sexuální vztahy, literární a výtvarné artefakty, protože pro takové posuzování stejně nemáme jasně vymezená pravidla. I když je to do jisté míry pravda, jak přežije společnost bez úhony, nebude-li spjata jednoduchými pravidly o pravdě a lži, slušnosti a vulgaritě? Masaryk ovšem dobře věděl, že „mravní reforma“ se nedá nastolit shora, zákonem či dekretem. Jeho dnes snad starosvětsky znějící, že bychom měli začít „reformou hlav a srdcí“, není v naší době ničím, co bychom měli vylučovat ze svého morálního repertoáru.

Takže přece jen – nestálo by právě proto si z toho „starého Masaryka“ něco připomenout? Protože my, jak se zdá, podle hegelovského úsloví opakujeme to, co kdysi bylo tragédií nebo alespoň problémem, jako nekončící frašku, na niž však doplácí příliš mnoho lidí.

Soubory

článek ve formátu pdf: 201209_480-482.pdf (189 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky