Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

250 let od objevu poklepu plic

Publikováno: Vesmír 90, 127, 2011/3
Obor: Medicína
Rubrika: Úvodníky

Od chvíle, kdy jsem začal studovat medicínu, mi vrtalo hlavou, co vlastně znamená pojem fyzikální vyšetření. Dlouho jsem si naivně myslel, že půjde o nějaké prozařování či snímání proudů. Věc ale byla jednodušší: podle definice je fyzikální vyšetření vyšetřením pacienta lékařem jen pomocí jeho vlastních smyslů a jednoduchých pomůcek. Tedy ne nějaká fyzika, ale smyslové vjemy, které získáváme pohledem, poklepem, pohmatem a poslechem.

V prosinci loňského roku potichu a nepozorovaně prošlo okolo nás jedno zajímavé výročí: 250 let od objevu poklepu plic. Tento poklep byl jedním z kroků, jimiž vstoupila medicína do svého modernějšího pojetí a které posléze v 19. století vytvořily její dodnes nosné na pilíře. Poklep plic se totiž po hodnocení pohledem stal další takzvanou fyzikální vyšetřovací metodou. Jak na ni přišel její objevitel Josef Leopold Auenbrugger nebo také Leopold von Auenbrugg (22. listopadu 1722 ve Štýrském Hradci – 17. května 1809 ve Vídni), stojí rozhodně za zmínku.

Josef Leopold Auenbrugger se narodil do rodiny majitele hostince, což hrálo v objevu poklepu kupodivu významnou roli. Jeho otec totiž kontroloval hladinu vína a piva v sudech poklepem. Toho si všímal i jeho syn, který ho při tom ve sklepě hostince často viděl (a slyšel). Po studiu na gymnáziu v rodném městě odešel Josef Leopold do Vídně, kde ve dvaadvaceti letech dostudoval lékařskou fakultu. V tamější Španělské vojenské nemocnici začala také jeho lékařská dráha. Při vyšetřování pacientů začal používat poklep na hrudník, na břicho i další části těla. Při tom registroval temný poklep tam, kde bylo méně vzduchu, a ještě temnější tam, kde byla plíce nevzdušná. Svoji metodu zkoušel ověřit na tělech zemřelých. Snažil se vytvářet první vztahy mezi diagnózou klinickou a pitevní a také do hrudníků mrtvých těl napouštěl tekutinu a posléze je vyšetřoval poklepem. Tato experimentální metoda potvrdila jeho předpoklad o kvalitě poklepu. S ohledem na využití této metody zejména u onemocnění hrudníku je pochopitelné, že se Auenbrugger posléze ve Vídni věnoval především onemocnění dýchacích cest a zejména tuberkulóze.

To, že doma není nikdo prorokem, platí doslova i v Auenbruggerově  případě. Když svoji metodu v prosinci 1760 poprvé zveřejnil (Inventum Novum ex Percussione Thoracis Humani Interni Pectoris Morbos Detegendi), nikdo jí nevěnoval přehnanou pozornost. Dokonce se dočkal odsudku – připodobňovat lidské tělo k pivnímu sudu se zdálo nevhodné. Proto metoda na řadu let zapadla. Až po několika desetiletích si jí všiml jiný velikán medicíny, Francouz René Laennec, objevitel poslechu, a díky propagátorovi fyzikálních vyšetřovacích postupů Jeanu-Nicolasi Corvisartovi pak metoda zpopulárněla ve Francii.

Mnohem později, v polovině 19. století, byla medicína jako kvetoucí obor s vlastní systematikou již ne tak vzdálená dnešnímu pojetí. Zasloužili se o to dva naši krajané a profesoři Lékařské fakulty Vídeňské univerzity: Josef Škoda a Karel Rokitanský. Pacienty, kteří zemřeli na Škodově interní klinice, Rokitanský pitval. Právě srovnání nálezů získaných vyšetřováním pohledem, poklepem, poslechem i pohmatem umožnilo vytvořit podrobné korelace takzvaných fyzikálních nálezů a nálezů patologických. To byl jeden ze základů skutečně systematického přístupu k medicíně, který proslavil druhou vídeňskou lékařskou školu. Ta spolu se zaváděním fyziologie do lékařství pod vedením slavného Clauda Bernarda a s průnikem technologie, jejímž důležitým bodem bylo používání anestezie, znamenala skutečnou revoluci a vznik řady paradigmat, která do značné míry platí dodnes.

Začal jsem tím, jak malý Leopold pozoroval otce, když poklepem kontroloval hladinu vína či piva v sudech. Hodně z toho, co děti odkoukaly od rodičů, se stalo motivem k budoucí volbě povolání či klíčem k nějakému objevu. Člověka maně napadne, co okoukají dnešní děti od svých rodičů, kteří pracují na počítačích, obsluhují složité stroje, pracují v bankách či jako prodejci nejasných produktů. Jak se budou rodit nápady, které posunou svět? Není však tahle úvaha typicky staromilská – nepotřebuje technologický posun již především dobrou znalost světa virtuálního? Protože tu děti nasávají plnými doušky a třeba právě ona bude zdrojem objevů budoucích.

Soubory

článek ve formátu pdf: 2011_127.pdf (103 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky