Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

2000

Publikováno: Vesmír 76, 663, 1997/12
Obor: Různé
Rubrika: Úvodníky

Kdykoliv se blíží konec století, lidé i lidstvo poněkud znervózní. Tím spíš, jde-li navíc o konec tisíciletí. Zdánlivě to nemá logiku: číslování jsme si zvolili sami a kdyby bylo jiné, nebyl by důvod k nervozitě. Přece však na tom něco je. Nezvyklost té číslice nás musí trknout a to trknutí probudit k uvědomění si běhu času a dějin, k zamyšlení nad světem těch, kteří si číslují roky, a světem vůbec, kam že se to všechno řítí – a nervozita je tu.

Začátkem září se na Pražský hrad sjelo několik desítek světových osobností – laureátů Nobelových cen, prezidentů a exprezidentů, politiků, politologů a historiků, religionistů různých věr a hodnostářů různých vyznání, vědců známých jmen a autorů známých knih (jména některých ještě uvedu), aby po tři dny ze Španělského sálu zkoumali nervozitu lidí a lidstva před zlomem milénia. Jmenovalo se to Forum 2000 a psalo se o tom ve všech novinách. (V tomto čísle na 76, 692, 1997/12 uveřejňujeme reflexe a postřehy několika spolupracovníků Vesmíru, kteří měli možnost se tohoto setkání zúčastnit jako diváci.)

V té rozmanitosti osobností nelze než čekat rozmanitost témat, názorů a postojů. Přitom všichni měli pravdu, pesimisté i optimisté, racionalisté i iracionalisté, věřící v cokoliv i nevěřící v nic, a měli pravdu proto, že všichni mluvili hezky a zaujatě a (téměř) bez opozice, protože na opravdovou diskusi nebyl čas. To je také moje drobná kritika celé akce: když už se povedlo posadit za jeden stůl tolik vzdělanců, mělo být hlavní těžiště v jejich debatách, konfrontacích názorů a ve vytváření ovzduší pro vznik názorů zcela nových. Pochybuji, že někdo odjížděl s jinou pravdou, než s jakou přijel. A pokud všichni přijeli se stejnou pravdou, tím větší škoda.

Jedno z nejčastějších slov, které bylo na Foru slyšet, bylo slovo odpovědnost. Nezávisle na tom, co si kdo pod ním představujeme, je to slovo s veskrze pozitivním nábojem. Mám pocit, že jakýmsi nevysloveným a možná i neuvědoměným tématem Fora byla otázka, co mají vlastně odpovědní intelektuálové konkrétně dělat, aby svou odpovědnost uplatnili (tím spíš, náležejí-li do kategorie „osobností“). Zajistit publicitu svému setkání? (Stalo se.) Sejít se znovu příští rok? (Stane se.) Co dělat mezi tím? (Takeaki Hori sklidil potlesk a četné citace v novinách za svou obavu, že se možná nestane nic.)

„Co dokáží, co prosadí, když jejich jedinou zbraní je intelekt a slovo?“ táže se ve své reportáži z konference Pavel Tigrid. Na vrcholu stěžňů starých korábů býval koš a v něm hlídkoval námořník. Jeho výhodou bylo, že měl lepší rozhled, nevýhodou, že v případě nebezpečí nemohl nic dělat. Jen volat. Myslím, že podobnou roli mají odpovědní intelektuálové v dnešním světě. Intelekt jim skýtá rozhled, jejich slovo je dobře slyšet. Jak budou reagovat ti, kdo uslyší, a co se stane s lodí, to už je jiná věc.

Ať už píšeme 1997 nebo 2003, žijeme v éře přerodu, kterou někteří nazývají krizí, jiní „emergencí nové globální kultury“ (John C. Polanyi). Námořník na stěžni volá „Země!“ a my dole se děsíme, že se řítíme na skaliska, a současně se těšíme, jak se vylodíme na bohatou a úrodnou pevninu. V éře přerodu, jako je tato, nelze nic předvídat (Immanuel Wallerstein). A nyní řeknu něco, za co mě činorodí aktivisté nebudou mít rádi: pochválím pomalost. Dávno před kybernetikou námořníci věděli, že když loď míří k útesům, je třeba svinout plachty. S útesy nelze nic dělat, ty neodstraníme, zato však můžeme dělat něco sami se sebou – především zpomalit. V září jsem zde hovořil o klonování: že klonovat se prostě bude, záleží čistě na nás, jak se k němu postavíme. Totéž platí o internetu, o ekologii, o energii a o všech dalších nebezpečích lidstva.

Je doufám zřejmé, že pomalostí zde nemíním opak činorodé aktivity. Spíš mám na mysli opak zbrklosti, přehnaných reakcí a paniky. Ti, kdo měli kdy co dělat s kybernetikou a teorií dynamických systémů, vědí, co míním. Vědí také, že i trocha té zbrklosti je třeba k životu, je-li v záloze tlumení. V přírodě existují odpradávna rozličné tlumicí a sebezáchovné mechanizmy, které chrání organizmy, ekosystémy, ba i celou planetu před nečekanými katastrofami. Jedním ze sebezáchovných mechanizmů je i vnitřní rozmanitost, diverzita. Ta byla schopna převést biosféru i přes onu katastrofu, která vyhubila dinosaury. Ochránila biosféru, nikoliv však dinosaury (což je důležitá poznámka).

Od přírody se lze učit, musíme však ovládat její řeč, pochopit ji jako systém vztahů, vazeb a kontextů (Fritjof Capra). Do tohoto systému vztahů, vazeb a kontextů je zapojen i člověk a jeho kultury. Lidé a různá spolčení, ba i celé národy, dovedou být zbrklé a nevyhnout se přehnaným reakcím. Selže-li tlumicí mechanizmus, jemuž říkáme rozvaha, může nastoupit sebezáchovný mechanizmus biosféry. Nechci připomínat dinosaury.

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1997_V663.pdf (132 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky