Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

12 000 let staré vlasy „vráceny“ Indiánům

Archeologický nález na Mamutí louce v Montaně
Publikováno: Vesmír 75, 206, 1996/4

Metody, které moderní archeologie používá při svém výzkumu, se stále zlepšují a poskytují nesrovnatelně více informací, než tomu bylo dříve. Není snad vědního oboru, který by nepatřil k pomocným vědám archeologickým. Kromě vědeckých oborů jsou to laboratorní metody biochemické, chemické, geologické, dokumentární, statistické, administrační aj., a technické obory, umožňující archeologii zkoumat podmořský terén nejen z vody, ale i ze vzduchu.

Robson Bonnichsen a Alan L. Schneider po pět sezon zkoumali se spolupracovníky archeologická naleziště v povodí potoka na Mamutí louce (Mammoth Meadow) v jihozápadní Montaně (USA). Nacházeli hroty typu Clovis spolu se škrabadly a čepelemi, vyrobené z místní červenožluté horniny s předvídatelnou štěpností, to znamená vhodné pro tvarování a jemné retušování okrajů nástrojů. Hroty tohoto typu jsou typické pro Ameriku a jsou většinou datovány kolem 11 000 let před současností. Roku 1991 narazil pracovní tým na vrstvu sopečného popela, která v těchto místech souvisí s vulkanickou činností ve státě Washington, datovanou na 11 200 let. Teoreticky by se neměly pod touto vrstvou již žádné nástroje objevit. A přesto právě zde, v hloubce 60 centimetrů pod vrstvou vulkanického popela, se nacházely další hroty typu Clovis. Šlo tedy zřejmě o předcloviskou kulturu anebo o důkaz, že je cloviská kultura v oblasti Mammoth Meadow starší než na jiných amerických lokalitách.

Neobvyklý nález, učiněný v nejspodnější vrstvě s kamennými nástroji, se přímo nabízel tuto záhadu objasnit. Jeden z pomocníků uviděl v jílu pod valounem černý lidský vlas o délce 20 cm i s cibulkou, který zde zanechal zřejmě tvůrce nebo uživatel kamenných nástrojů. Všichni se podivili, že až dosud při odkryvech na jiných místech na lidský vlas nenarazili, i když „lidská hlava“ je přímo továrnou na vlasy. Za předpokladu, že člověk ztrácí 200 vlasů denně, šedesátiletý jedinec jich za svůj život vyprodukuje přes čtyři miliony. Ovšem nepochybně záleží na zvláštních podmínkách, aby se vlas v zemi uchoval po tisíciletí. Při dnešních vyspělých laboratorních technikách se nabízela možnost stanovit z vlasu (cibulky) DNA (deoxyribonukleovou kyselinu), která by biologicky dokonale charakterizovala jedince, z jehož hlavy vlas pocházel. Nabízela se rovněž možnost datování vlasu radiouhlíkovou metodou a mikroskopickou analýzou tvaru i struktury vlasu. Výzkumníci začali intenzivně hledat další vlasy i v hlíně odkryté na dřívějších lokalitách. Rozmělňovali zem v roztoku jemného změkčovadla organických látek a ty pak vyplavaly na povrch. Téměř každé vědro zeminy vydalo nejméně jeden lidský vlas, či zvířecí chlup, některé až padesát kusů. Většinou šlo o zvířecí chlupy, ale byly tam nesporně i obdivuhodně dobře zachovalé lidské vlasy.

Naděje autorů na výzkum neočekávaného nálezu vlasů na lokalitě Mammoth Meadow se však záhy rozplynuly, když indiánské kmeny Šošon-Banock a konfederované kmeny Sališ a Kútna, náležející k populaci Flatheadů, si je vyžádaly do vlastnictví. Vlas je lidským pozůstatkem, který mají právo nárokovat podle zákona z r. 1990, podle něhož již byly mnohé kostrové zbytky z muzeí indiánským kmenům navráceny. Nepomohly zde argumenty, že vlas nalezený v Mammoth Meadow je starší než cca 12 000 let, jak tomu nasvědčuje vrstva sopečného popela, jehož stáří bylo odhadnuto na 11 200 let. Vlasy patřily lidem žijícím zhruba před 550 generacemi. Je sice možné, že dnešní Indiáni, nárokující nález, mohou být s lidem, který vytvořil prehistorickou kulturu na onom místě, spřízněni geneticky, ale je též možné, že jde o jinou populaci. Na to by se našla odpověď, kdyby byl vlas prozkoumán nejnovějšími metodami. A tak zákon, který má americkým domorodcům pomoci, jim současně brání (je-li brán do důsledku) v poznání vlastní minulosti.

Je třeba ocenit zájem indiánských kmenů o tento unikátní nález z dávných dějin amerického kontinentu. Nemenšího ocenění by si zasloužilo, kdyby projevily zájem i o svou minulost a požádaly nálezce vlasu o provedení příslušných analýz (14C, DNA), popřípadě nabídly své vlastní vlasové vzorky pro srovnání. (The Sciences, květen a červen 1995 str. 26 – 31)

Vrácení kostrového materiálu z muzeí domorodcům není výsadou Spojených států. V Austrálii byl např. vrácen domorodcům kostrový materiál z lokality Bradbeach v Queenslandu, kostrová sbírka z muzea v Melbourne známá jako „Murray Black Collection“ aj. Jako důvod uvádějí domorodci postulát, že jejich předkové musí být pochováni tam, odkud vzešli, aby došli posmrtného klidu a aby jejich potomci mohli žít bez obav, že jim duchové zemřelých budou škodit. Domorodý předák řekl vědcům na kongresu v Canbeře: „My také nevykopáváme hroby vašich předků, i když by to pro nás bylo snadnější, protože vy je nejen neskrýváte, ale naopak označujete.“

Existují však doklady o tom, že v poslední době vědci provedli úspěšně výzkum kostrových pozůstatků se souhlasem nebo i na přání domorodců. Příkladem z Aljašky je několikaletý výzkum sídlišť v Uyak Bay na ostrově Kodiak, kam byly r. 1991 na žádost místního obyvatelstva vráceny kostrové pozůstatky více než 700 jedinců ze sbírek Národního muzea ve Washingtonu, DC. Po celou dobu výzkumu archeoložka Amy Steffian byla hostem místní paní Dory Agy, jedné z nejhorlivějších členů domorodé skupiny, která usilovala o navrácení koster. Jiný příklad je z Austrálie, kde antropologa Collina Pardoe z Národní australské univerzity v Cambeře požádali domorodci od jezera Victoria, aby vědecky prozkoumal pohřebiště jejich předků a řekl jim, na jaké choroby trpěli. Taková spolupráce vyžaduje vzbudit zájem, udržovat osobní kontakty a projevovat hodně taktu.

Diskuse

Žádné příspěvky