Komerční prezentace
Registrace uživatele

Přihlašte se k odběru informací, novinek, získejte přístup do diskuzního fóra.

Vesmír č. 10
Vesmír č. 10
Toto číslo vychází
2. 10. 2017
Novinky
Zdarma jedno celé číslo Vesmíru v pdf.
• Říjnové číslo Vesmíru
reklama

100 let od narození prof. MUDr. Jiřího Malého

(6. 11. 1899 – 7. 7. 1950)
Publikováno: Vesmír 78, 617, 1999/11
Obor: Biografie

Ten, kdo listuje starými ročníky Vesmíru, narazí na zajímavé antropologické články – v roce 1935 například na článek O tělesné povaze českých panovníků, v únorovém čísle ročníku 1937 pak článek Nejnovější, nebo méně známé nálezy pravěkého člověka. Napsal je univerzitní profesor antropologie, tehdy šestatřicetiletý MUDr. Jiří Malý.

Stejně jako profesor Jindřich Matiegka byl i Jiří Malý rodákem z Mělníka. Už jako student gymnázia pomáhal Matiegkovi při jeho výzkumu v mělnické kostnici. Právě Matiegka, mimochodem pozdější rektor Karlovy univerzity, jej přivedl k přírodním vědám. J. Malý vystudoval medicínu na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, promoval v únoru 1925 a od počátku se věnoval antropologii. Postupně se stal přednostou katedry antropologie na Přírodovědecké fakultě UK a ředitelem Hrdličkova muzea člověka. Po právu se stal členem České akademie věd a umění.

Úžasně strmá vědecká dráha Jiřího Malého byla kromě profesora Matiegky inspirována další hvězdou české antropologie – Alešem Hrdličkou (viz též Vesmír 72, 384, 1993/7), který působil ve Washingtonu. S Hrdličkou také Jiří Malý podnikl r. 1929 výzkumnou cestu na Aljašku. Našel jsem o ní zmínku ve washingtonském Národním muzeu přírodních věd, kde Hrdlička působil jako správce sbírek. Úspěšnou dráhu J. Malého – vědce, vynikajícího popularizátora i oblíbeného učitele – přerušila nečekaná a předčasná smrt na srdeční onemocnění.

Profesor Malý k nám promlouvá z dosti dávné minulosti – vždyť v době jeho odchodu většina redakční rady Vesmíru ani nebyla na světě a zbytek většinou ještě neuměl psát. Přesto četba starých textů Jiřího Malého působí neuvěřitelně svěžím dojmem. Ukazuje jednak na autorovy vynikající formulační schopnosti, jednak na smutnější skutečnost – že nás totiž jeho předčasný odchod ochudil o mnoho krásných studií i populárních článků. ¨

Citát

Karel Čapek, Hovory s T. G. M.

Na mladých lidech si tak nejvíc uvědomuju ten náš nedostatek tradice. Což o to, u nás se jezdí ve vyježděných kolejích ažaž, víc než sami víme; ale vyjeté koleje, to ještě není tradice; tradice je společné dílo generací, společná a samozřejmá kázeň. U nás se často začíná od začátku, místo aby se navázalo na dílo předchůdce; proto je u nás tolik programů a tolik ovčinců, které pak mohou mít na skutečný život a vývoj poměrně jen malý vliv.

Vzezření člověka veřejně činného, nebo širší veřejnosti známého, má jistě velmi důležitý význam a jest mnohdy podmínkou úspěchů v jeho povolání. Jest tomu tak dnes a bylo tomu i v minulosti. Středověký lid si dobře všímal svých panovníků a nebyl nikterak šetrný při udělování různých epithet a tak vedle pěkných a lichotivých charakteristik, jako u Karla Krásného (francký), španělského Filipa Sličného, polského Boleslava Chrabrého, vyskytují se označování mnohem méně příznivá, jichž dokladem jest Boleslav Ryšavý, Boleslav Křivoústý, Boleslav Ukrutný a dokonce Markéta Maultasch, čili – jak bychom dnes řekli – hubatá, atd. Tato epitheta mají i jakýsi význam pro nás, neboť nám umožňují alespoň částečnou představu o vzezření dávno zemřelého panovníka a jsou tak jednou z dosti nedostatečných pomůcek při stanovení tělesných vlastností. Těchto pomůcek máme několik; jsou to jednak popisy, leckdy velmi stručné, ale výstižné, dále malby a sochy, pokud ovšem nejsou schematické, jak bohužel tomu pro nejstarší dobu bývá, a konečně jsou to pozůstatky tělesné, to jest kostra neb jen její části.

MUDr. Jiří Malý, Vesmír 13, 163, 1934–35

Na Moravě, tak bohaté důležitými nálezy pozůstatků fosilního člověka i doklady jeho činnosti (nástroje, nářadí, sošky, rytiny a j.), lze očekávat i v budoucnosti další důležité objevy pozůstatků fosilního člověka, které zajisté nezůstanou nijak pozadu za nálezy ostatními. Největší naděje v tomto směru vzbuzuje stanice diluviálního člověka v Dolních Věstonicích na jižní Moravě, tak bohatě oplývající skvělými nálezy paleolithického materiálu. Od roku 1924 koná zde výzkumnou práci vynikající badatel moravský, profesor Absolon, jehož zásluhou se toto naleziště stalo světoznámým, jako snad nevyčerpatelná studnice diluviálních artefaktů. Pozůstatky lidské dosud zde objevené nejsou nijak četné. Nalezeno bylo celkem 5 zubů, dvě kalvy (r. 1925 a r. 1930), zlomky dětských kostí a j. Materiál tento čeká dosud na podrobnější zpracování.

MUDr. Jiří Malý, Vesmír 15, 150, 1936–1937

Soubory

Článek ve formátu PDF: 1999_V614-617.pdf (299 kB)

Diskuse

Žádné příspěvky